Hrdinou knihy je John Rico, který projeví zájem o dobrovolnou Federální službu v osmnácti letech po ukončení střední školy i přes to, že jeho otec je bohatý obchodník a plánuje předání podniku do synových rukou. Heinlein znovu, jak bylo jeho zvykem, útočí na rasové předsudky tím, že vykresluje hlavního hrdinu jako silného a sympatického, aby na konci knihy odhalil jeho filipínskýpůvod.

Rico je díky svým schopnostem zařazen k Mobilní pěchotě a zde prochází náročným drilem, během něhož je v pokušení výcvik vzdát. Zlom a podporu v jeho konání způsobí dopis od jeho bývalého učitele dějepisu a morální filosofie. Úspěšně dokončí výcvik a je převelen ke své první bojové jednotce - Willieho Divokým Kočkám. Při výsadku a pokusu o dobytí hlavní planety Brouků Klendathu je tato jednotka rozprášena a Rico se dostává k Rasčakovým Rváčům. Heinlein tuto část knihy prokládá kapitolami o filosofických debatách a úvahách na téma násilí, výchova a zodpovědnost jednotlivce vůči sobě, rodině, systému, potažmo planetě. Autor vychází z nepříjemného faktu, že násilí bylo a bude, a právě tyto pasáže vyvolaly největší vlnu kritiky.

James Cameron ve filmu Vetřelci z roku 1986 použil některé fráze z knihy a herci hrající mariňáky měli za úkol si knihu přečíst. Také nakladač, který Ripleyová používá ke konci filmu v boji s královnou, je inspirovaný silovými obleky z knižní předlohy.

zdroj: wiki

Ukázka:

kapitola 1 (část)

Hněte sebou, opičáci! To chcete žít věčně? (neznámý praporčík, 1918)

Před seskokem se vždycky klepu. Jasně že jsem se nechal napíchat a napral do sebe hypnotika, takže doopravdy nemůžu mít strach. Lodní psychiatr mi zkontroloval mozkový vlny, ve spánku mi dával divný otázky a podle něho to není strach, není to nic důležitýho – je to prostě jenom rozechvělost závodního koně, kterej se nemůže dočkat, až ho vypustí ze startovacího boxu. No nevím; nejsem dostihový kůň. Ale faktem je, že mám děsný strach. Pokaždý.

V čase T minus třicet nás na Rodger Younga nahnali na předseskokovou přípravu a velitel nás všechny prohlídnul. Nebyl to náš normální velitel, protože poručík Rasczak to při posledním seskoku koupil. Tentokrát nás kontroloval praporčík Jelal. Jelly byl Finoturek z Iskanderu u Proximy – takový podsaditý skrček, co vypadal jak cifršpión, ale já na vlastní oči viděl, jak vlastnoručně složil dva nepříčetný vojáky. Byli to hromotluci tak přerostlý, že se musel natáhnout, aby jim třísknul hlavami o sebe, a pak ustoupil stranou, když se káceli k zemi. Mimo službu nebyl špatný – na poddůstojníka. Dokonce jste mu mohli do očí říkat „Jelly“. Zobáci samozřejmě ne, ale každý, kdo už za sebou měl aspoň jeden bojový seskok. Ale teď byl ve službě.

Všichni jsme si překontrolovali bojovou výstroj (koneckonců dáváme všanc vlastní krk, ne?), pak nás znovu důkladně prohlídnul zastupující praporčík, když si nás nechal nastoupit. A teď nás Jelly obcházel znova, mračil se a jeho očím nic neuniklo. Zastavil se u chlapa přede mnou, zmáčknul knoflík na jeho opasku a nechal si vyjet jeho lékařský data. „Odchod!“ „Ale, no tak, dyť je to akorát rýma! Chirurg povídal…“ Jelly ho nenechal domluvit. „Žádný ale!“ odsekl. „Chirurg s náma neskáče – a ty taky ne, když máš horečku třicet osm pět. Myslíš, že mám těsně před seskokem čas se s tebou vybavovat? Odchod!“ Jenkins odešel. Vypadal smutně a naštvaně – a mně bylo taky mizerně. Jelikož to poručík při posledním seskoku koupil, lidi se posouvali výš a já byl při tomhle výsadku zástupcem velitele družstva, druhýho družstva, a teď budu mít díru v družstvu, kterou nemám kým zaplnit. To není dobrý; znamená to, že když chlap vlítne do nějakýho maléru a zavolá o pomoc, nebude mu mít kdo pomoct.

Nikoho jinýho už Jelly nevyhodil. Předstoupil před nás, podíval se na nás a smutně zavrtěl hlavou. „Vy jste ale banda opičáků!“ zavrčel. „Třeba to při tomhle výsadku všichni koupíte, takže ve výcvikovým budou moct začít z gruntu znova a tentokrát složit jednotku, jakou by si poručík představoval. Ale nejspíš ne – vzhledem k tomu, jaký zobáky nám sem teď posílají.“ Pak se prudce narovnal a zařval: „Akorát bych vám chtěl, opičáci, připomenout, že za každýho z vás – za výzbroj, výstroj, munici, výcvik a všechno další, včetně toho, jak se přežíráte – vláda doteď vyplázla víc jak půl milionu. Přihoďte k tomu těch třicet centů, za který ve skutečnosti stojíte, a máte slušný majlant.“ Zpražil nás pohledem. „Tak to koukejte dovalit zpátky! Bez vás se obejdeme, ale bez těch parádních mundúrů, co máte na sobě, ne. O žádný hrdiny v tomhle ansámblu nestojím; to by poručík nechtěl. Máte nějakou práci, tak tam půjdete a uděláte ji. A mějte uši našpicovaný, ať neprošvihnete rozkaz k návratu. Okamžitě a v plným počtu se dostavíte na shromaždiště. Jasný?“

Zase nás sjel pohledem. „Všichni byste měli znát plán. Ale jelikož nemáte mozky, který by se daly zhypnotizovat, shrnu vám to. Budete vysazený ve dvou rojnicích, v rozestupech dva tisíce metrů od sebe. Okamžitě po seskoku si najdete kryt a zjistíte svou polohu vůči mně a týmovým kolegům nalevo a napravo. Už jste promrhali deset drahocenných vteřin, takže budete likvidovat všechno, co se namane, dokud nepřistanou křídla.“ (To se týkalo mě – jakožto zástupce velitele družstva jsem měl krýt levý křídlo, po levý ruce jsem už nikoho neměl. Začal jsem se klepat.) „Jakmile seskočí – vyrovnáte řady! – srovnáte rozestupy! Nechte všeho a udělejte to! Dvanáct vteřin. Pak vyrazíte přískokem vpřed, sudá-lichá, zástupci velitelů družstev budou hlídat počítání a uzavřou kruh.“ Podíval se na mě. „Když to uděláte správně – o čemž pochybuju –, navážou křídelníci kontakt přesně ve chvíli, kdy zazní signál k návratu… A jakmile zazní, jedete domů. Nějaký otázky?“

Žádný nebyly; nikdy žádný nebyly. „Ještě jedna věc,“ pokračoval Jelly. „Je to jenom nájezd, žádná bitva. Je to ukázka palebný a odstrašující síly. Naším úkolem je dát nepříteli na srozuměnou, že jsme mohli zničit jeho město – jenže nezničili –, ale už není v bezpečí, i když jsme se neuchýlili k totálnímu bombardování. Nebudete brát žádný zajatce. Zabíjet máte, jenom když nebude zbytí. Ale v seskokový zóně seskoku všechno roztřískáte. Ať vás ani nenapadne vracet se s nepoužitýma bombama, flákači. Jasný?“ Podíval se na hodinky. „Rasczakovi raubíři maj nějakou pověst. Než to koupil, poručík mi řekl, abych vám vyřídil, že z vás ani na chvíli nespustí oči… a že očekává, že zazáříte!“

Jelly mrknul na rotmistra Migliaccia, velitele prvního družstva. „Pět minut pro padreho,“ prohlásil. Pár kluků vystoupilo z řady a pokleklo před Migliacciem. Všichni ani nebyli jeho vyznání – muslimové, křesťani, gnostici, židi, byl tam pro každýho, kdo o to stál. Slyšel jsem o vojenských jednotkách, kde kaplani nebojovali bok po boku s ostatními, ale nikdy jsem nepochopil, jak to může fungovat. Totiž, jak může kaplan požehnat něčemu, co není sám ochoten udělat? V mobilní pěchotě všichni skáčou a všichni bojujou – kaplan, kuchař i velitelův písař. Jakmile se spustíme dolů, nezůstane na palubě jediný Raubíř – samozřejmě až na Jenkinse, a ten za to nemůže. Já za Migliacciem nešel. Vždycky jsem se bál, že by si někdo mohl všimnout, jak se klepu, a padre mi beztak mohl požehnat i na dálku.

Ale zatímco se poslední opozdilci zvedali ze země, přišel za mnou a přitisknul se helmou k mojí helmě, abychom si mohli soukromě promluvit. „Johnnie,“ spustil tiše, „tohle je poprvé, co skáčeš jako poddůstojník.“ „No jo.“ Nebyl jsem o nic víc poddůstojník, než Jelly opravdický důstojník. „Jenom tolik, Johnnie. Ne abys natáhnul ráfy. Víš, co máš dělat, tak to dělej. Prostě to udělej. Nekoleduj si tam o metál.“ „Ehm, díky, padre. Nebudu.“ Pak něco dodal v jazyce, kterýmu jsem nerozuměl, poklepal mi na rameno a pospíchal ke svýmu družstvu. Jelly zařval: „Pó…zor!“ A všichni jsme ztuhli. „Četo!“ „Družstva!“ přidali se Migliaccio a Johnson. „Po družstvech – na levoboku a pravoboku – připravit k výsadku!“ „Družstva! Do kapslí! Pohyb!“ „Týme!“

Musel jsem počkat, až týmy čtyři a pět nastoupí do svých kapslí a posunou se výsadkovou šachtou níž, než se na levoboku objevila moje kapsle a já do ní mohl nastoupit. Napadlo mě, jestli se válečníci kdysi dávno taky tak klepali, když lezli do trojskýho koně. Nebo to byl jenom můj problém? Jelly kontroloval, jestli jsou všichni v kapslích pořádně zavřený, a mě do ní zavřel osobně. Při tom se ke mně naklonil a povídá: „Žádný voloviny, Johnnie. Je to jako při výcviku.“ Poklop kapsle se nade mnou neprodyšně uzavřel a já zůstal sám. „Jako při výcviku,“ tak to přece řekl! Začal jsem se nekontrolovaně třást. Pak jsem ve sluchátkách uslyšel Jellyho hlas: „Můstku! Rasczakovi raubíři… připraveni k výsadku!“ „Sedmnáct vteřin, poručíku!“ zaslechl jsem veselý kontraalt kapitánky lodi – a namíchnul se, že Jellyho oslovuje „poručíku“. Jasně, náš poručík byl po smrti a Jellyho možná povýší… Ale ještě pořád jsme byli „Rasczakovi raubíři“. „Hodně štěstí, hoši!“ dodala. „Díky, kapitánko.“ „Připravte se! Pět vteřin.“ Byl jsem důkladně přikurtovaný – na břiše, čele a holeních. Ale třásl jsem se jako nikdy.

............

překlad Tomáš Jeník