Úvod

Jsou rostliny inteligentní bytosti? Jsou schopny řešit problémy? Komunikují s okolním prostředím, s ostatními rostlinami, s hmyzem a s vyššími živočichy? Nebo jsou to naopak pasivní organismy, bez citlivosti a bez jakéhokoli náznaku individuálního nebo sociálního chování?

Abychom na tyto otázky odpověděli, je nutno se vrátit až do starověkého Řecka. Už tehdy se totiž filosofové patřící k různým myšlenkovým školám vášnivě dohadovali, zda rostliny mají „duši“. Z čeho vycházela jejich argumentace a především proč ani staletí vědeckých objevů nedokázala dát na otázku odpověď? Kupodivu mnohé z argumentů používaných v této věci dnes jsou shodné s těmi, které už zaznívaly před mnoha staletími, a spíše než z vědeckého poznání vycházejí z obecného mínění a četných předsudků, které už po tisíciletí naši kulturu provázejí. Přestože nám povrchní pozorování naznačuje, že úroveň komplexity rostlinného světa je jednoznačně nízká, myšlenka, že rostliny jsou organismy vybavené smysly, schopné za použití důmyslných strategií komunikovat, žít společensky, řešit obtížné problémy, že tedy jednoduše jsou „inteligentní“, se v průběhu staletí prosazovala opakovaně. V různých dobách a v rozmanitých kulturních souvislostech filosofové a vědci (od Platóna po Démokrita, od Linného po Darwina, od Fechnera po Boseho, abychom uvedli jen některá z nejznámějších jmen) vyjadřovali přesvědčení, že rostliny jsou nadány mnohem vytříbenějšími schopnostmi, než je patrné na první pohled. Až do poloviny minulého století šlo pouze o geniální intuitivní soudy, k dnešnímu dni však padesát let objevů konečně vneslo do problematiky světlo a nutí nás, abychom na rostlinný svět hleděli jinýma očima.

O tom hovoří první kapitola, kde zjistíme, že důvody popírání inteligence rostlin se dodnes spíš než na vědeckých poznatcích zakládají na předsudcích a ustálených názorech, které po tisíciletí přetrvávají v naší kultuře. Přesto se zdá, že ke změně našeho myšlení uzrál čas. Na základě desítek let pokusů se začalo pohlížet na rostliny jako na bytosti schopné rozhodovat se, volit z možností, učit se i pamatovat si. Nakonec po mnoha více či méně racionálních polemikách před několika lety Švýcarsko jako první stát na světě uznalo práva rostlin zvláštním usnesením.

Ale co skutečně rostliny jsou a jak jsou utvořeny? Člověk žije v  jejich společnosti od chvíle, kdy se objevil na Zemi, a přesto nemůže tvrdit, že je zná. Nejde jen o problém vědecký nebo kulturní; zásadní důvod obtížného vztahu lidí a rostlin spočívá v jejich odlišném evolučním příběhu. Člověk stejně jako každý živočich je vybaven jedinečnými orgány, a je tedy nedělitelným individuem. Rostliny jsou naopak organismy přisedlé, nemohou se přemisťovat, proto se vyvinuly odlišně a vytvářejí tělo složené z modulů, nikoli z jedinečných orgánů. Příčina takového „řešení“ je nasnadě: býložravý predátor, který by zničil orgán, jehož funkci nemůže převzít žádná jiná část, by tak nevyhnutelně přivodil rostlině smrt. Tato podstatná odlišnost od živočišného světa je také jednou z hlavních příčin, které nám dosud brání rostliny důkladně poznat a chápat je jako inteligentní bytosti.

Jak k tomu došlo, se pokusíme vysvětlit ve druhé kapitole, kde uvidíme, jak je každá rostlina schopna přežívat masivní plenění a jak podstatně se liší od nás živočichů: její organismus se dá dělit, protože je vybaven mnoha „řídicími centry“ propojenými sítí, ne nepodobnou síti internetu. Poznat dobře rostliny bude v blízké budoucnosti stále důležitější. Ony umožnily naši existenci na Zemi (bez fotosyntézy by nikdy nevznikl kyslík, který umožnil na Zemi život zvířatům) a dodnes na nich závisí naše přežití (mimo jiné stojí na počátku potravního řetězce), pomineme-li, že jsou rovněž základem zdrojů energie (fosilní paliva) a po tisíciletí pomáhají udržovat naši civilizaci. Jsou tedy cennými „surovinami“, zásadními pro výživu, lékařství, energii, materiály. Stále více na nich také záleží budoucí rozvoj vědy a technologií.

Ve třetí kapitole objevíme, že i rostliny mají všech pět smyslů, jimiž je obdařen člověk: zrak, sluch, hmat, chuť a čich. Každý se pochopitelně vyvinul v nějaké „rostlinné“ podobě, proto však ještě není méně spolehlivý. Můžeme se tedy oprávněně domnívat, že z tohoto hlediska jsou nám rostliny podobné? Nikoli, jsou daleko citlivější a vedle našich pěti smyslů mají ještě nejméně patnáct dalších. Například dokážou cítit a měřit gravitaci, elektromagnetické pole nebo vlhkost a jsou schopné analyzovat mnohé chemické gradienty. Navzdory všeobecnému mínění jsou podobnosti patrně ještě výraznější ze sociálního hlediska.

Ve čtvrté kapitole uvidíme, jak se rostliny pomocí vlastních smyslů orientují ve světě, jak interagují s jinými rostlinnými organismy, s hmyzem a živočichy, jak spolu díky chemickým molekulám komunikují a vyměňují si informace. Rostliny spolu hovoří, umějí rozeznat své příbuzné a ukazují nám, že mají rozmanité povahy. Právě tak jako v živočišné říši také v rostlinné existují rostliny oportunistické i rostliny velkorysé, čestné i podvádějící. Rostliny se mohou odvděčit za pomoc i trestat ty, kteří jim ubližují. Jak tedy můžeme popírat, že jsou nadány inteligencí? Nakonec je to jen otázka terminologie a záleží na tom, jak budeme inteligenci definovat.

V páté kapitole zjistíme, že může být vykládána jako „schopnost řešit problémy“, a všimneme si, že na základě této definice rostliny nejen jsou inteligentní, ale při volbě postupů, jak čelit problémům své existence, dokonce přímo brilantní. Předem jen uvedeme, že nemají mozek jako my, a přece dovedou adekvátně reagovat na vnější podněty a být si „vědomy“ – abychom použili slovo, jež může ve spojení s rostlinami působit nepatřičně – toho, čím jsou, a toho, co je obklopuje. První, kdo na základě spolehlivých a kvantifikovatelných vědeckých dat naznačil, že rostliny jsou mnohem sofistikovanějšími organismy, než si myslíme, byl Charles Darwin. Dnes, téměř o půldruhého století později, impozantní korpus výzkumů dokazuje, že vyšší rostliny jsou vskutku „inteligentní“, tedy schopné přijímat signály z okolního prostředí, zpracovávat získané informace a zvažovat řešení potřebná pro vlastní přežití. To ale není vše. Rostliny rovněž předvádějí takzvanou „inteligenci roje“, jež jim umožňuje nechovat se jako jednotlivec, nýbrž jako skupina; jejich skupinové chování je pak zcela srovnatelné s kolonií mravenců, hejnem ryb nebo hejnem ptáků.

Obecně vzato by rostliny mohly velice snadno žít bez nás. Naopak my bez nich bychom v krátké době vyhynuli. Přesto i v našem jazyce a takřka ve všech ostatních se výrazy jako „vegetovat“ nebo „být vegetativní“ začaly používat k označení životních podmínek redukovaných na nejzákladnější existenci. „Čemu říkáte vegetovat?“… Kdyby rostliny dovedly mluvit, toto by možná byla jedna z prvních otázek, které by nám položily.

Stefano Mancuso a Alessandra Viola

překlad Jiří Špaček