Ukázka:

Villon-sur-Sarthe 29. července 1714

VIII

Adeline chtěla být strom. Růst divoce z hlubokých kořenů, patřit jen půdě pod svýma nohama, nebi nad hlavou, stejně jako Estele. Byl by to nekonvenční život, možná i trochu osamělý, ale byl by její. Nepatřila by nikomu, jen sama sobě. Jenže v místě, jako je Villon, hrozí nebezpečí. Na chvilinku zavřete oči – a rok je pryč. Další mrknutí – dalších pět let. Tahle vesnice je jako škvíra mezi kameny, právě tak široká, aby do ní věci propadly a ztratily se. Místo, kde čas protéká mezi prsty a mizí, kde měsíc, rok, celý život uplyne a nikomu nechybí. Kde se všichni rodí a pohřbívají na stejném kousku země.

Adeline chtěla být strom. Jenže pak se objevil Roger a jeho žena Pauline. Vyrostli spolu, pak se vzali, a pak byla Pauline najednou pryč, rychleji, než si Adeline stihla zavázat tkaničky bot. Obtížné těhotenství, ničivý porod, místo jednoho nového života dvě úmrtí. Tři malé děti bez matky v domě, kde měly být čtyři. Hlína na jejím rovu byla ještě čerstvá, a Roger už se rozhlížel po nové ženě, matce pro své děti, druhém životě na úkor Adelinina jediného. Pochopitelně řekla ne. Adeline je třiadvacet let, na vdávání už je moc stará. Třiadvacet let, třetinou života v hrobě. Třiadvacet let – a pak darovaná jako výstavní kráva muži, kterého nemiluje, kterého nechce, kterého ani nezná.

Řekla ne, a brzy se dozvěděla, jakou cenu to slovo má. Dostala na srozuměnou, že se zaslíbila své vsi, stejně jako Estele, a ves ji teď potřebovala. Její matka prohlásila, že je to její povinnost. Její otec prohlásil, že je to milosrdné, ale Adeline si nebyla jistá pro koho. Estele neřekla nic, protože věděla, že je to nespravedlivé. Věděla, že přesně tohle riziko s sebou nese být ženou, dát sama sebe místu, a ne člověku.

Adeline chtěla být strom, ale teď se kolem ní stahovali lidé se sekyrami. Rozhodli se ji obětovat. Je noc před svatbou a Adeline leží v posteli a myslí na svobodu. Na útěk. Na to, že se vykrade ven a ujede na otcově koni, i když ví, že ta myšlenka je šílenství. Cítí se dost šílená na to, aby to udělala. Ale místo toho se modlí. Modlí se samozřejmě už od zásnub, polovinu svých věcí obětovala řece, druhou polovinu zakopala na poli nebo do hlíny ve svahu spojujícím vesnici s lesem, a teď jí dochází čas i dary. Leží ve tmě, otáčí starým dřevěným prstýnkem na kožené šňůrce, přemítá, že vyjde ven a znovu se pomodlí, hned teď, uprostřed noci. Ale vzpomene si na Estelino hrozivé varování o tom, kdo by jí mohl odpovědět. A tak jen sepne ruce a modlí se k matčinu Bohu. Prosí ho o pomoc, o zázrak, o cestu ven. A pak, v nejčernější tmě, prosí o Rogerovu smrt – cokoli, jen aby mohla uniknout. Hned ji bodne osten provinilosti, a tak prosbu vtáhne zpátky do hrudi jako dech, a čeká.