Ukázky:

2

V zimě, když prudký vichr lomcoval dveřmi i okenicemi a ze všech koutů se linuly podivné zvuky, jsme se já, Angelina, máma, táta, děda Armando a babička Assunta, my všichni, choulili u ohně. Moje hubené tělo bylo promrzlé na kost. Jakmile jsem položila chodidlo na zem, projel mnou ledový záchvěv. Táta mlčel, stejně jako děda Armando. Čas od času si povzdechl, jako by měl nějaké ohromné soužení, a obličej se mu zakabonil.

Na nebi zářil jasný kulatý měsíc. Stromy se skláněly až k zemi. Planika na dvoře úpěla pod neúprosnými nárazy větru. Tátovi se v mihotavém světle plamenů leskly oči. Byly zelené jako copertinská pole zjara. Děda Armando ho potají pozoroval, načež si povzdechl i on. Jeho malé živé oči si nás všechny prohlížely. Pak si vložil do úst hrst suché cizrny a odkašlal si: „Už jsem vám vyprávěl, jak jednou zbojníci došli až na věž Torre del Cardo?“ tázal se nás a mnul si ruce nad plameny. A jeho příběhy ožívaly. V městečku se vyprávělo, že v Torre del Cardo ukryla banda loupežníků před mnoha staletími poklad. V dědečkových vyprávěních se čtyřiadvacet banditů, kteří uloupili jmění baronce Marii d’Enghen, podobalo ďáblům. Představovala jsem si, jak se potulují po murgerské makchii, spí ve křoví a na stromech, pojídají holá ptáčata sebraná z hnízd a kořeny vytrhané z půdy. Fantazírovala jsem, jak v tajné skrýši ve věži shromažďují kořist a jak na ni uvalují strašlivou kletbu. „Kdo se přiblíží k pokladu na Cardu, bude o hlavu kratší.“ Duše loupežníků jako by obživly v černých stínech kolem ohně, i s jejich dlouhými vlasy, vousy a rohatými hlavami. A mezi nimi byl také ďábel s ženskou tváří a červenou kůží chrlící oheň jako saň. Zavírala jsem oči. Cítila jsem, jak mi těžknou paže i nohy.

Děda Armando měl dar vypravěčský. Táta měl dar mlčet. Babička selský rozum. Máma a sestra krásu. A já? Já jsem svůj dar měla teprve objevit. Velkou část svého dětství jsem strávila jen pozorováním. Jedné zimní neděle vzal děda mě a Angelinu na Torre del Cardo. Bylo mi asi osm let. „Já se chci taky stát baronkou,“ pronesla suše moje sestra. Nesla se s rukama v bok a nosem nahoru, jako by si chtěla přivonět ke vzduchu. Krajina kolem nás byla nehostinná a porostlá stromy a keři. Přelétla jsem ji pohledem, kam až jsem dohlédla. Připadala mi jako malý laskavý vesmír schoulený ve své ulitě, kouzelné místo, kde se čas zastavil před mnoha staletími. Čtyři zdi, miniaturní obydlí s dvířky do lomeného oblouku a dvojitými okénky po stranách. Nic víc z někdejšího barončina sídla nezbylo. „Baronka Maria byla určitě překrásná paní se stejně dlouhýma černýma vlasama, jako má máma,“ dodala Angelina a zvědavě nahlížela dovnitř klíčovou dírkou u dveří vedoucích do věže. Možná doufala, že je dokáže otevřít pouhým pohledem, ale takové věci nedokázala ani čarodějka. Já jsem si baronku naopak představovala jako starou a nevlídnou ženu s bledou tváří a myslí otupělou samotou, které ze skládaného límečku bílé halenky trčel nažloutlý a povadlý krk. „A snažil se tady někdy někdo ten loupežnický poklad najít a odnést ho pryč?“ zeptala se Angelina. „Ach,“ vydechl děda, jako by ho mluvení zmáhalo. Skrze zatnuté zuby vypustil jen mírný, nevrlý, ale teplý povzdech. „Je moc chladno, nemůžeme se tu moc dlouho zdržovat,“ vysvětloval. „Ale no tak, dědo, vyprávěj,“ pobídla ho Angelina, a jelikož odolat jí bylo nemožné, děda Armando uhladil několik trsů trávy, pak se na ně uvelebil a vyzval nás, ať se usadíme vedle něj.

„Kdysi dávno poradil moudrý stařec jednomu odvážnému venkovanovi, že k tomu, aby na Cardu našel poklad, se musí vydat v noci na Velký pátek s dítětem v plenkách a obětním beránkem na vrchol věže, a pokud tak učiní, k pokladu ho dovede paprsek světla. Venkovan netrpělivě očekával určený den, ale vydal se na místo bez dítěte a bez beránka, protože si myslel, že by musel dítě obětovat, a také proto, že by v noc návštěvy Božího hrobu nenašel žádného kněze, který by zvířeti požehnal. Vydal se po schodech nahoru, ale po pár krocích ucítil, jak mu nějaká neznámá síla prudce cloumá rameny, a k smrti vyděšený utekl pryč. Byly to duchové loupežníků, kteří opatrují poklad a nedovolí ani těm nejodvážnějším, aby se ho zmocnili.“ „Ani čarodějka nevypravuje tak hezké příběhy,“ pronesla nadšeně Angelina. „Aha,“ usmál se děda. „Tak teď si zahrajeme takovou hru. Nějaký příběh mi povíte vy dvě.“ Angelina chvíli nehybně a strnule seděla, velká ústa měla pootevřená, rozcuchané vlasy jí padaly do čela. „Začni, Angelino,“ pobízela jsem ji. „Ty máš větší představivost.“

Odkašlala si a postavila se. Už tehdy jsem ji stěží dokázala brát jako malou holku. Vždy věděla, co má říct, při jakékoli příležitosti, a jednala s takovou jistotou, že to v mých očích hraničilo s drzostí. Jen spánek jí vracel její skutečný věk. Když jsme usínaly v jedné posteli, uložené obráceně jedna k druhé, podpírala jsem si hlavu rukou a pozorovala jsem ji. Její sny byly plné pohybů, mrkání víček a úšklebků, lehkých náznaků, kdy to vypadalo, že už už promluví, ale nakonec jen vydechla a slova pronášela pouze ve snu. V těch chvílích jsem hloubala nad tím, jak snadno a upřímně, bez okolků, dokáže vyslovit své myšlenky. Mě také napadala spousta věcí, ale nad vším jsem dlouho přemýšlela. V mojí mysli se slova kupila, vzájemně se naháněla a vznikaly z nich myšlenky, jež mi připadaly až příliš složité. V mém způsobu vyjadřování byla jakási nejistota, a navíc jsem koktala, což nakonec všechny popuzovalo. Později jsem pochopila, že moje potíže spočívaly právě v tom, že jsem nedokázala slova sestavit do jednoduchých vět, obyčejných a spontánních, jako byly ty Angelininy.

„Tenhle příběh mi kdysi vyprávěla čarodějka,“ rozpovídala se a rukama přitom ve vzduchu kreslila velké kruhy. „Byla jednou jedna dívka, která se měla vdávat...“ Děda se opřel lokty o stehna a hlavu uložil do dlaní. Už nevypadal unaveně, jeho oči ožily. „Večer před svatbou si oblékla svoje svatební šaty, vyšla z domu a vydala se k rybníku, aby si prohlédla svůj odraz na vodní hladině. Připadala si krásná, dokonce překrásná. Aby se mohla ještě lépe podívat na svou krásu, naklonila se nad hladinu, jak nejvíc mohla. Její tvář se jí tuze líbila, a tak se svého odrazu chtěla dotknout. V tu chvíli uviděla...,“ nadechla se, „nafouklé tělo mrtvé ropuchy!“ „A dál?“ přerušila jsem ji. „Vsadím se, že chudák holka moc dlouho nežila,“ zkusil to děda. „Jak to víš?“ zeptala se ho Angelina. „Dotýkat se vody, kde je mrtvá ropucha, nosí smůlu. Takže buďte opatrné, děvenky.“

Angelina se posadila, vadilo jí, že děda věděl, jak dopadne její příběh. „Jsi na řadě, Tereso.“ Chvíli jsem nehnutě seděla, hrbila jsem se a hleděla do země, pak jsem se váhavě zvedla. Mluvit před nimi mě uvádělo do rozpaků, cítila jsem, jak mi na levé straně tváře začíná mírně tepat. Tak moje tělo vyjadřovalo, že se necítí ve své kůži, byl to signál, který po celý můj život předcházel pocitu nepohody. „Ale nekoktej,“ napomenula mě Angelina. „Pššt,“ umlčel ji děda. „Slova musí nejdřív najít v hlavě, pak s nimi teprve může vyrukovat ven.“ Ale já jsem to nedokázala. Žádný příběh mě nenapadl.

přeložila Pavla Přívozníková