Tanečnice u tyče

Ale velká, strašlivá pravda je, že trpět není k ničemu.

Cesare Pavese, Řemeslo života

V Římě bylo osm večer. Bloumal jsem po via Labicana a pátral po ničem. Bylo čtyřicet stupňů ve stínu a vlhkost vzduchu se ustálila na závažný hodnotě 94 procent, ale mým problémem nebylo horko. Protože ve věku sedmasedmdesáti let, kterýho jsem dosáhnul sotva před dvěma hodinama, spočíval problém v tom, že jsem přesným a jednoznačným postupem objevil význam slova sklíčenost. Byl jsem sám, ale samota nikdy nebyla můj problém. Byl jsem starej, ale stáří nikdy nebylo můj problém. To mě jen drásala nepřítomnost. Musím to říct. Nepřítomnost lásky. Jako by mi bylo šestnáct. Jenže bez tý samolibý, sebelítostivý síly, která je pro šestnáctiletý trpící nedostatkem lásky typická.

Tenhle nezapomenutelnej, dravej a strašně mocnej zdroj dospělejm lidem nepřísluší. U nich nepřítomnost lásky ztrácí svoje snový a romantický rysy a stává se něčím konkrétním, realistickým, objektivním. A tedy nesnesitelným. Romantismus je ještě někde zakořeněnej, ale má tendenci stát se vzpomínkou a vědomí vlastní malosti člověku brání doufat, že v budoucnu ten romantismus zase najde. Snění nestojí v cestě váš pokročilej věk, ale vaše vlastní malost, vědomí, že jste nehodný, a taky nucený a neporušitelný soužití vašeho já s pocitem viny. Stáří není nikdy dobrý alibi pro chybějící budoucnost. To ta nevýslovná vyprahlost, co se ve vás usadila, nedovolí, aby se ta obloha směrem k budoucnosti ještě vyčasila. Nic si nezasloužíte. A ostatní snad jo? Nejsou tak vyprahlí jako vy? Pravděpodobně jsou. Ale to pomyšlení vám nepřináší útěchu. Protože teď jste tu jen vy a váš problém.

Deprese dává přednost prostý myšlence, která se ale ve mně nikdy nezabydlí: skončeme to. Ano, skončeme to na pozadí toho nejkrásnějšího římskýho srpnovýho soumraku. Pak jsem si vzpomněl, že jsem pár dní předtím bloudil se stejnejma pocitama jako teď po jednom knihkupectví a přečet jsem si vzadu na jedný obálce Cardarelliho větu, která zněla plus mínus takhle: „Dneska je v Římě takový západ slunce, že by se dala odložit i sebevražda.“ V dřívějších dobách bych se usmál. Teď ne. Pomyslel jsem si, že tahle věta musela Vincenza Cardarelliho napadnout v nějaký poklidný chvíli. Ironie bohužel nepatří do repertoáru toho, kdo se nachází v mým stavu. To je pech! Zrovna když by ji člověk potřeboval, vydá se ironie dělat společnost kreténům na člunech se šampaňským v ruce. Ironie je jako peníze: vždycky je tam, kde jí není zapotřebí.

Před pár večery mi jeden herec, kterej se dlouho stýkal s Fellinim, vyprávěl pěknej příběh. Ten velkej režisér začal v nelehkým životním okamžiku navštěvovat psychoanalytiky. Každýmu se zdvořile představil, posadil se proti němu, vytáh svoji fotku z doby, kdy mu bylo třináct, a tím bezelstným hlasem, kvůli kterýmu jsme ho milovali, poklidně říkal a přitom dotyčnýmu ukazoval tu fotku: „Pane doktore, já se chci vrátit do téhle fotografie. Dokážete mi pomoci?“ Nikdo mu nedokázal pomoci. V první chvíli jsem si řek, že Fellini tímhle prostým požadavkem trefně vyjádřil syntézu celýho toho nesnesitelnýho břemene bolesti a nevolnosti, co s sebou člověk vláčí. Chtěl se vrátit na to příjemný místo, kde štěstí nevyhnutelně svádí svojí přirozeností. Pak už to nikdy nebude takový.

Nevyhnutelnost štěstí se po kapkách vypaří během dospívání. Jenže ono nestačí si tohle uvědomit. Není to postačující a není to ani poctivý. Fellini se na věci nechtěl podívat v jejich celistvosti. Existuje i následný, dospělý štěstí, je úryvkovitý, těžko dosažitelný, ale existuje. A je vázaný na naši schopnost něco vystavět v rámci hranic zodpovědnosti. Je to práce, která po nás vyžaduje dospělost. Byl jsem já schopnej něco vystavět v rámci hranic zodpovědnosti? O tom se dá pochybovat. Až moc jsem se soustředil na pronásledování tý fotky, tak jako ji pronásledoval Fellini. Člověk se dusí ve vlastní šťávě, protože si myslel, že musí zůstat dlouho dítětem, a pak najednou zjistí, že láska je připravená ukázat tomu dítěti záda. Láska touží po zodpovědným dospělým, co pracoval na budování vlastní zodpovědnosti. A má recht. Kde je ta láska, kterou si nezasloužím? Ztroskotala uvnitř mojí ignorance, topí se v zabedněnosti dítěte, který chce všecko, protože když jsme byli děti, bylo všecko na dosah. Nakonec nezbejvá než si najít zrcadlo, aby si člověk s mimořádnou upřímností řek: seš debil. A pak doufal v odpuštění světa.

Bylo vážně moc velký horko a já si pomyslel, že se musím vydat hledat dvě věci: zrcadlo a klimatizaci. Obojí jsem našel v jednom lokále, kde vám holky tančej na klíně. Klimatizace byla až moc studená a tanečnice se fakt činily, ale ne aby sváděly zákazníky, jen se chtěly tím protahováním svalů trochu zahřát. Zrcadlem mi byli všichni hosti v sále. Tam vevnitř byli všichni jako já. Všichni nehodný lásky. Všichni sklíčený. Stav sklíčenosti mě doprovází čím dál častějc. Zaměstnává moje myšlenky víc než cokoli jinýho. Já si nepřesně říkám, že mám depresi, a ve skutečnosti jsem sklíčenej. Není to ten nejlepší srpen mýho života. Přiznejme si to. Chtělo by to kapku dobrý nálady, aby člověk moh vnímat vůně léta.

Pokladní, kolem šedesátky, krásná jako bída, s modrejma vlasama stejnýho odstínu jako dres Neapole, po mně chtěla čtyřicet eur, a to hned. Neměla ani v nejmenším v úmyslu mi sdělit, na co budu mít za těch čtyřicet eur nárok. Její kyselej pohled byl výmluvnější než táborovej řečník. Říkal: „Dlužíš mi čtyřicet eur, protože seš debil. Ty taky balíš vlastní krach do poetickejch keců. Ale mě neoblafneš. Svět se dělí na přímý a inteligentní jedince, který maj všechno, co potřebujou, a pak jsou tu debilové. Ty patříš do tý druhý kategorie. Proto seš teď tady. Proto musíš zaplatit. Vevnitř by taky nemuselo nic bejt, ale ty si stejně zasloužíš cálovat.“ Měla pravdu. Projel mnou slabej záchvěv zlosti a já vyslovil tu nejvulgárnější větu. Řek jsem: „Paní, víte vy, kdo já jsem?“ A ona s klidem ušlechtilý kočky odvětila: „I kdybych to věděla, nebyl by v tom rozdíl. Naopak, možná by to bylo o to horší.“ Vytáh jsem a odevzdal čtyřicet eur, jen abych si moh namlouvat, že ještě někde vlastním ždibec důstojnosti.

À propos, důstojnost je taky prima věc, ale jenom když je někdo ochotnej uznat, že ji máte, jinak, v opačným případě, se bez ní můžete klidně i obejít. Kromě toho je důležitý si pamatovat, že lidi, co pracujou v lokálech, jsou k exhibování důstojnosti ze strany zákazníků neteční. Z toho důvodu jsou lokály místa s nejvyšší koncentrací rvaček. Vzhledem k tomu, že rvačka vždycky vyžaduje přechodný potlačení vlastní důstojnosti. A taky že jo, jakmile jsem se do toho studenýho lokálu vnořil, co jsem uviděl? Rvačku. Ale byla to zapomenutelná rvačka. Ochablá, zpomalená, žalostná, neautentická. Skoro šarvátka z povinnosti, aby se odvrátila hrozba, která ve skutečnosti nehrozila. Samozvanej bejvalej světák, opilej, v ray-banech pro krátkozraký, sotva metr šedesát, vyděděnej ze života kvůli jedný z nejšerednějších atlasovejch košil, co svět kdy viděl, se pokoušel praštit pána zdánlivě spořádanýho vzhledu, plešatýho sedmdesátníka v tílku a plážovejch kraťasech, kterej se taky nametl smrští gintoniků. Pokud jsem událost zrekonstruoval dobře, protože hádka se už chýlila k dramatickýmu konci bez vítězů i bez poraženejch, ten světák v příšerný košili bránil svoji korpulentní ukrajinskou družku kolem padesátky, která byla trvale přisátá k brčku přehnaně barevnýho koktejlu a přihlížela tý potyčce s netečností císaře, kterej o kus dál v Koloseu před stovkama let sledoval lítej boj mezi lvem a grobiánem. Teprve ve spodině lidstva pochopíte bezvýznamnost slova pokrok. Nic naplat. Vyhazovač přihlížel, ale nevměšoval se. Ten spor nebyl hodnej jeho profesionality, tím spíš, že pěsti a facky těch dvou ubožáků se systematicky tříštily o vzduch, co páchnul čisticíma prostředkama. Až se ti dva troubové, zmořený nezdarem, pomalu zaklesli jeden o druhýho a popadli se v zoufalým předklonu vzájemně za krk, jako jsme to dělávali jako kluci. A právě v tý chvíli číšník o vlastní dobrý vůli, volnou rukou, ve který nenes tác, od sebe ty dvě těla bez námahy odtrhnul a ony se tiše svezly na oranžový roztrhaný kanapíčka ze sedmdesátejch let.

Chyběl tomu život, ale smrt taky. Limbus je pro lidskou bytost vždycky ten nejhorší stav a tenhle noční klub byl místem, který se nejvíc podobalo tomu, co si tak moh Dante představovat, když nám chtěl předvíst očistec. V tý chvíli se Ukrajinka automaticky, jako na vojenský přehlídce z dob reálnýho socialismu, vydala se skelným zrakem a barevným koktejlem směrem ke světákovi, sedla si vedle něj a láskyplně mu uhladila nabarvený vlasy, ale přes hlavu toho rádoby playboye — přísahám, že jsem to viděl — svůdně pomrkávala na toho druhýho, kterej jí, ač napůl v kómatu, pohledy slizce oplácel. Strašlivá, houževnatá a neukojitelná Ukrajinka pokračovala v tý nejsmutnější aférce století. Umořená rutinou při přebalování nějakýho římskýho bohatce, potřebuje rozproudit všecky čtvrteční odpoledne a neděle až ke křeči. Je to jako zemětřesení vyvanulýho citu. Kromě mě je v tomhle nočním klubu spousta vyvanulejch věcí.

O kus dál se jako karikatura touhy nějakej lehce, ale zjevně mentálně retardovanej mladík, přirostlej ke sklenici šampaňskýho, jako by to byla trofej jeho života, pokouší mužně svádět droboučkou Filipínku a ta na vrcholu rozpaků upřeně zkoumá prázdnotu blyštivý diskotékový koule ve stylu horečky sobotní noci, co visí uprostřed lokálu, a staví na odiv svoji oranžádu, která je podle jejího mentálního řádu symbolem odporu k jakýmukoli sexuálnímu podlehnutí. Přiblíží se ke mně manažer podniku, chlap, co vypadá úplně jako Gigi Proietti, dívá se spolu se mnou na mladíka a Filipínku a pak se zničehonic vytasí s větou: „Mistře Pagodo, vy to víte lépe než já, všichni svou marnivostí a svou nemotorností přispívají ke kráse světa.“ Poznal mě a já bez jasnýho záměru hbitě spíchnu pomstu: „Proč musel Tony Pagoda zaplatit čtyřicet eur, aby získal přístup na tohle místo?“ A on mě rozcupuje: „Protože všichni musí demokraticky přispět, aby dodali prestiž podniku, který vedu. Těší mě, Alfredo Vitiello ze Sapri.“ Já řeknu: „Vzhledem k tomu, že to zdůrazňujete, jak velkou roli hrálo Sapri ve vašem životopisu?“ On: „Obrovskou, protože v Sapri je moře.“

Pro člověka jako já je to překrásná odpověď, která otvírá nespočet scénářů drobnejch radostí ztracenejch v mládí. On se na mě ze setrvačnosti usmívá, ale zarmouceně, protože v životě viděl všechno a skoro nic se mu nelíbilo. Vyčtu to z nezměrný hloubky jeho vrásek kolem očí. Prohlídne si mě pozornějc a spiklenecky mi pošeptá: „Chcete si dát lajnu?“ Já chvíli uvažuju a odpovím: „Myslíte, že by se tím něco změnilo?“ Zvážní: „Myslím, že ne.“ Uzavřu to: „Tak to je lepší od toho záměru upustit.“ Znovu se na mě podívá, protože ve mně rozpoznává sám sebe do tý míry, že řekne: „Samota není ten problém. A stáří taky ne.“ „Je to sklíčenost,“ předběhnu ho. Zůstane s pusou dokořán, protože jsem mu sebral další slova, co měl na jazyku. Uvažuje. Pak vypráví: „Občas jezdím navštěvovat bývalou manželku, žije na sever od Říma a živí se zemědělstvím. Nechal jsem ji, protože jsem měl velkoměstské plány. Zlatý oči. Aspoň vidíte, co jsem za pitomce. Jezdím za ní jednou měsíčně. Ona dře na poli jako blázen, sází, orá, ryje, hrabe se rukama v hlíně, já se kolem ní motám a dávám pozor, abych si neumazal mokasíny. Ona se směje všemu, co jí vykládám. Ale nepřikládá žádnou důležitost tomu, co jí říkám. Pak, za soumraku, se posadí před svůj ošklivý a neomítnutý statek a kouká na slepice. Chvíli si hlučně protahuje pevná silná stehna, protože je unavená. Masíruje si je s mírně trpícím výrazem, skoro jako by to byla póza. Nakonec si zapálí cigaretu. Zhluboka vdechne kouř, dívá se na slunce, co zapadá za ošklivá venkovská stavení, a říká s uspokojením: ‚Tohle je první a poslední cigareta, co si dneska dám.‘ A já si ji lačně prohlížím a v jejích unavených očích vidím jako namalovaný přesný význam slova štěstí. Kolem deváté si jde lehnout, nedívá se na televizi, sní jen trochu ovoce. Já zas sednu do auta a zamířím k Římu. A pokaždé pláču.“

Otočil jsem se k němu, abych se na něj podíval, ale on už se nedíval na mě. Byl zadumanej, v pravým smyslu toho slova. A tak, aniž jsme si cokoli dalšího řekli, se vzdálil a šel si zase po svý práci. Já jsem do prázdna, směrem k nikomu, bezděčně zašeptal: „Dneska mám narozeniny.“ Nějakej prodejce nápojů z Trevisa na služební cestě mi řek: „Upřímnou soustrast.“ A zasmál se nevychovaným způsobem, kterej se v mým věku stal něčím naprosto nesnesitelným. Vzdálil jsem se. Poslušně jsem udělal to, co dělala většina. Sednul jsem si za bar a díval se na holky z Východu, co se předváděly u tyče. Jedna z nich, vypracovaná jako Filippo Simeoni na vrcholu sportovní dráhy, se zavěsila na tyč, nahá, jenže vertikálně, hlavou dolů. Byla to vynikající ukázka ovládání svalů, mrštnosti, soustředění, ale, říkal jsem si s nesmyslnou naléhavostí, komu by se moh líbit, nebo ho dokonce vzrušovat, pohled na cirkusačku ve svislý poloze. Jaký představy můžou člověka napadnout v tomhle ohledu? Nepřišel jsem na odpověď, ani když jsem se vžil do dychtivosti sedmnáctiletýho kluka, kterým jsem kdysi bejval. Chvíli tak zůstala, krev, co tekla pozpátku, jí postupně barvila obličej doruda a ona brunátněla a zdálo se, že trpí. V její exhibici se dala zahlídnout dokonalost pohybu. Přesně to, co by odsoudilo k impotenci i sexuálního maniaka.

Mnohem víc pohledů k sobě proto poutala jedna nepochybně mladá holka, která povýšila nemotornost na svoji tajnou zbraň. Všichni pohledem znásilňovali její vystavený pohlaví, já ne, ne že bych byl tak ctnostnej, to jen díky tomu, že jsem při tom neúnavným pátrání po utrpení, který by trochu ulevilo mý sklíčenosti, sjel pohledem o metr níž a odhalil tak jádro problému. Problém tý mladý, nemotorný holky z Východu byl totiž tam. Sídlila na vysokánskejch kramflecích a patu jí obepínala náplast, která ale nedokázala tak úplně zakrejt fialovej šrám způsobenej tuhostí bot s flitrama za pár šupů. Nebudete tomu věřit, ale mě to dojalo, možná proto, že se utápím v křehkosti, brečel jsem každopádně potichu, a abych ten osvobozující pláč natáhnul, ztratil jsem se v myšlenkách na jednu věc, kterou jsem kdovíkde zapomněl. V myšlenkách na krém tišící bolest, kterým mě máma mazala pokaždý, když moje kůže utrpěla sebemenší poranění. A kterým jsem pak následovně, se stejnou péčí, mazal svojí dceři sebemenší oděrku. Díky tomu krému tišícímu bolest, kterej pak v devíti případech z deseti nepřinášel žádnej účinek, se jednou provždy utužily city v rámci rodiny. Protože farmaceutický firmy to věděly hned od začátku, že to gesto je mnohem důležitější než léčebný vlastnosti toho krému. Vědci to nemůžou nevědět: jedna věc je uzdravení, a jiná je cit. Kterou z těch dvou věcí člověk potřebuje? Prokristapána, to jsou otázky! Přece cit. A to je to, co nás všechny spojuje v tomhle zasraným pajzlu: prostá a nepotlačitelná potřeba citu. Jsme tady uvnitř samí hříšníci a nehodníci, ale potřebujeme city, kurva fix. A doslova to vyřváváme, svým způsobem, když tak postupně dohasínáme v týhle ukrutně horký noci — dočasně zmírněný klimatizací —, kterou už nikdo nechce opustit.

překlad Alice Flemrová