Maxim Biller se v roce 1960 narodil v Praze do rusko-židovské rodiny. Plynule mluví česky, svá díla však píše německy. Když mu bylo deset, odešel s rodiči do západního Německa, nyní žije v Berlíně. K letům stráveným v Československu se ale stále vrací ve svých dílech. Billerův otec Semjon celý život pracoval jako tlumočník a překladatel. Matka Rada psala rusky romány a povídky. Sestra Elena Lappin žije v Anglii a je spisovatelkou a novinářkou. Čeští čtenáři se zatím mohli seznámit s Billerovým dílem díky překladům povídkových souborů Obyčejné lásky, Země otců a zrádců a memoárové prózy Židovský blues. Biller za svou tvorbu sklidil řadu cen, jeho nejnovější román Šest kufrů se dostal do užší nominace na Německou knižní cenu.

2. PRAŽSKÉ DEPRESE - ukázka

Večer předtím, než strýce Dimu pustili skoro po pěti letech z vězení, zašel otec s Natalií Gelernterovou do kavárny Slavia. Od svého rozchodu nebyli ještě nikdy opravdu sami – jejich krátkého a přátelského rozhovoru na schodech matričního smíchovského úřadu v zimě 1958 na Nataliině a Dimově svatbě si nikdo nevšiml –, a matka to otci dovolila jen proto, že jí slíbil zůstat ve Slavii nanejvýš hodinu. Teď bylo tři čtvrtě na deset, pořád ještě se nevrátil a ona doufala, že se zpozdí ještě víc, aby už spala a on neviděl, že brečela. Vlastně skoro nikdy nebrečela, ale dnes se jí to přihodilo hned dvakrát. Poprvé, když ji ráno krátce po sedmé políbil Mirek Scheinpflug ve své nové škodovce, páchnoucí ještě továrnou a čisticími prostředky. A podruhé, když byla po práci konečně zase doma a v koupelnovém zrcadle si dlouze prohlížela svůj proradný, škaredý obličej podvodnice.

Mirek Scheinpflug – inženýr Scheinpflug, jak mu většina lidí v ústavu říkala – byl urostlý, vážný, ale také směšný muž, kterého ještě nikdy neviděla bez cigarety. Husté prošedivělé vlasy mu rostly hluboko do čela, jedno oko měl šedé a druhé zelené a jako většina  – českých mužů nikdy nenosil klobouk. Zato byl i v tom největším horku pokaždé navlečen do jednoho ze svých starých, předválečných obleků – většinou s jemnými proužky, s širokými žraločími klopami, dvěma řadami knoflíků a s širokými kalhotami s vysokým pasem. Čekával na ni skoro každé ráno na poslední zastávce tramvaje na Zlíchově, aby nemusela přisedat do auta k někomu cizímu, jak říkal, nebo nemusela k ústavu do Malé Chuchle dojíždět autobusem. A když byl nemocný nebo na jedné z častých služebních cest v Sovětském svazu, Polsku nebo NDR, vyptával se jí pak pokaždé, jestli to bez něho dobře zvládla, jako by on a ona byli manželé. „Já?“ pronesla vždycky udiveně a on odvětil: „Ano, milá Rado, samozřejmě, kdo jiný?“

Mirek byl dvakrát starší než má matka – možná i o něco víc –, ale bylo mu to jedno. Kdykoli mohl, podržel jí v ústavu dveře a při schůzích na ni dost nápadně mrkal. Jednou dokonce udělal jazykem něco, jako kdysi na Tišinském tržišti v Moskvě jeden Ázerbájdžánec, z čeho se jí nejdřív jen zvedl žaludek. Ale jakmile si na to vzpomněla později, přeběhla jí vzhůru po nohou dvě lehounká mrazení, která se pak spojila v jedno velké, takže musela rychle myslet na jiné věci. Když ji dnes ráno políbil, obě mrazení byla hned zpátky. Ale než stihla postoupit nahoru, už se od něj odvrátila, zalomcovala dvakrát třikrát bezmocně klikou těžkých dveří auta, načež Mirek přes ni sklonil své dlouhé tělo a dveře jí otevřel. A zatímco odcházela po velkém holém prostranství před ústavem rychle – a bez ohlížení k baráku, kde měla kancelář, zavolal za ní: „V devět mám schůzku s plánovači z Moravy a Slezska, ale pak mám čas, Rado. Stavte se prosím u mě. Musím vám ukázat něco moc důležitého!“ To už měla v očích první slzy, a když nakonec ještě tiše a nezdvořile zahvízdal, začaly jí okamžitě stékat po tvářích. Rychle si je utírala a později v kanceláři se musela znovu nalíčit.

Nejspíš to brzy přestane, pomyslela si teď. Všichni to přece znali, takové věci se stávaly pořád, když muži a ženy pracovali pohromadě, a stačila jen trocha vůle, aby se člověk nedostal do skutečných potíží. Nadzdvihla se na posteli – tou byla rozkládací pohovka v obývacím pokoji, na které v Praze ona a otec spali – a podívala se na mě a mou sestru. Ano, život byl už takhle dost těžký, uvažovala, proto na sebe člověk nemusí ještě nakládat věci, které nikdo nepotřebuje. Vzpomněla si na místo v deníku Michaila Kuzmina, který zrovna četla, tam totiž přesně o to šlo. A zatímco si mě a mou sestru stále prohlížela, své dva poklady a hřebíky do rakve, šátrala na podlaze vedle pohovky a na nočním stolku po knize. Ve spánku jsem si položil hlavu na sestřino rameno a má pravá nepřikrytá noha spočívala na jejím břiše. Ještě štěstí, že ta malá polonahá dětská noha teď neleží na jejím břiše, pomyslela si matka, to by nevydržela ani vteřinu. Ve skutečnosti totiž nesnášela už to, že jsme oba spali ve stejném pokoji jako  – otec a ona. Proto musela každou noc brát prášky – půlku algeny a dva hystepsy. A proto měla už dlouho dojem, že slovo „láska“ a všechno, co s ním souvisí, zná téměř jen z knih od Kuzmina, Mandelštama a Achmatovové – a teď taky trochu z nové škodovky Mirka Scheinpfluga. Chvilku zlostně pozorovala můj drobný, přísný, snad až příliš židovský obličej a divila se, že ho v temnotě tak dobře vidí. Kdežto obličej mé sestry dokázala v nočním přítmí obývacího pokoje – před pár minutami vypnula televizi a svítila jen červená lampička na čtení – sotva rozeznat. Viděla jen obrovský černý věnec vlasů, který lemoval protáhlou dívčí hlavu na velkém bílém polštáři. A když si vzpomněla, že zítra ráno v šest stráví určitě půl hodiny tím, aby tu nekonečnou spoustu nepoddajných vlasů učesala kartáčem a zapletla do tlustého copu, měla čím dál horší náladu.

Pak si ještě k tomu uvědomila, že otec sedí teď už několik hodin s Natalií ve Slavii. Vybavila si jeho přísný, hezký a taky poněkud židovský obličej, který mohl být obličejem filmového herce. Myslela na to, že se on a Natalia tenkrát v Leningradě nevzali jen proto, že se mu Natalia na poslední chvíli přiznala, že nikdy nechce děti – a než matku ovládla ještě větší zlost, žárlivost a smutek, nahmátla konečně Kuzminův deník, který ležel celou dobu vedle ní zahrabaný mezi přikrývkami. Okamžitě našla místo, které hledala. Kdo je svobodný? Svobodný není nikdo, napsal Michail Kuzmin, –  jenž miloval muže, i když to nechtěl. A přesto se už před padesáti lety nebál vyprávět o tom ve svých povídkách a básních. Kdo nemá žádné břímě? Každý člověk ho má. Dokonce kameny, vodstva na zemi, zvířata, muži a děti – všichni musejí snášet nějakou tíži. Ano, pomyslela si, ale jaký to mělo smysl? A byly nesmyslné jen ty strašné věci nebo i ty pěkné? Když se otec, který směl od svého vyloučení ze strany i z univerzity přijet do Sovětského svazu už pouze jako turista a pokaždé jen na několik dní, zeptal mé matky hned při jejich třetí nebo čtvrté schůzce, jestli by za ním chtěla odjet do Prahy a vzít si ho, řekla okamžitě ano. Byl by s tím pesimistický optimista Kuzmin souhlasil? Seděli v Moskvě v restauraci Aragvi v Tverské ulici, otec si bílým látkovým ubrouskem rozpačitě a spokojeně utíral mastné tváře a plné, téměř malinově rudé rty.

Praha, uvažovala, to je přece už skoro Západ, to jsou šíleně drahé, pevné Baťovy boty, to jsou laskavé poučky Komenského, to je jedna z nejkrásnějších a nejskvělejších univerzit Evropy. To nejsou ti věčně poslušní, obětaví Rusové se svými ošklivými, šedými, jako pytel vyboulenými kabáty a svetry, uvažovala dál. A pak se už taky viděla, jak utíká přes slavný Karlův most v krátkých modrých letních šatech se sebevědomým úsměvem a jakoby namalovaným třpytem a jiskřením v očích. Jakmile dorazila do Prahy, okamžitě si modré letní šaty koupila v Tuzexu a ještě ten den vyrazila sama do města a ke Karlovu mostu. Procházela nejdřív pomalu a později čím dál rychleji kolem velkých tmavých svatých, kteří si ji prohlíželi z obou stran mostu vážně a vševědoucně, jako si už tři sta let prohlížejí každého. A v tu chvíli si uvědomila, že je pořád ještě tím nejsmutnějším člověkem na světě – a že na tom žádné šaty a žádná nová země nemohou nic změnit.

...............

překlad Michael Půček