Ukázka:

AUTOMOBILOVÝ PŘEBORNÍK

Nabourat auto umí každý bambula, ale rozbít napadrť každou káru, kterou jste si pořídili, a ještě u toho být tak originální, že to provedete vždy v jiném ročním období, to umí jen skutečný mistr. A já se tu teď hrdě hlásím přesně k takovému mistrovství. Všechna moje auta prošla absolutní destrukcí, ale pozor, aniž by přitom došlo k prolití jediné kapky krve. Když tedy nepočítám srážku s autem transfúzní stanice. Pán jel tehdy ze servisu a já jsem na mokré vozovce dostala hodiny a trochu mu „poopravila“ blatník.

Moje úplně první auto z toho vyšlo ještě lacino. Už když jsem si ho pořizovala, vypadalo jako adept na součástky. Byl to Peugeot 405 combi a já si ho koupila za pár šupů od kamaráda bubeníka, který v něm celá léta vozil bicí soupravu. I on už ho měl z druhé ruky, a když mi předával klíčky, bylo na něm vidět, že má radost, že našel nějakého vola, který si od něho tu rozvrzanou herku koupil. Pro mě ovšem ježdění v tomto autě bylo neocenitelnou zkušeností! Peugeot mě totiž rychle vyškolil. Kupříkladu šaltpáku měl tak vykotlanou, že rychlosti se volily v podstatě náhodně. Asi jako když v Sazce padají čísla. Nikdo neví, které to bude. Sedadlo pro řidiče bylo už tak propadlé do útrob vozu, že když jsem seděla uvnitř, nebyla jsem v podstatě vidět a připadala jsem si, jako bych řídila tank. A ty zvuky, co vydával motor, když se nastartovalo?! Klidně bych se s tím mohla přihlásit do soutěže vábení divokých prasat a s přehledem bych vyhrála. Prostě když jsem s tímhle autem vyrazila kamkoliv, hned o mně všichni věděli. Tahle zrezavělá plechovka mi vydržela půl roku a pak jsem jí jednou na podzim díky svému řidičskému umění dokázala uvařit motor. Prodala jsem ji za odtah kamarádovi a utržené peníze jsem propařila na šňůře kapely J.A.R., mimo jiné i s bubeníkem, od kterého jsem si toho peugeota koupila. To byly mé divoké začátky. Ovšem netušila jsem, že mne čeká daleko zábavnější pokračování.

Moje druhé auto byla fordka Káčko a zpočátku se vše tvářilo velmi idylicky. Toto dámské autíčko jsem si koupila od kamarádky a bylo dobře zajeté a krásně opečovávané. A to až do momentu, než jsem s ním jednou v létě vyrazila do Pardubic za svojí kartářkou. Tuto cestu jsem tehdy jezdila pravidelně – a právě to se mi stalo osudným. Měla jsem pocit, že už ji mám zmáknutou, a tak jsem si promýšlela všechny možné otázky, na které se karet zeptám, a nevěnovala jsem dostatečnou pozornost řízení. Odbočovala jsem akorát na výjezd z dálnice, když se mi v hlavě formuloval životně důležitý dotaz. Ten se ovšem velice rychle přetransformoval v otázku o dost jednodušší. A sice: „Ty vole, ten kruháč už je tady?“ Tři vteřiny nato jsem vlítla v poměrně slušné rychlosti do kruhové křižovatky a zaparkovala čumákem ve svodidlech. Chvilku jsem seděla a čekala, jestli třeba vystřelí airbag jako ohňostroj na konci roku, aby mi oznámil, že jsem dojela. Nedělo se nic. Nikde nikdo. Jen já a mé teď už o třetinu menší Káčko, ze kterého se začalo kouřit. Měla jsem tu drzost, že jsem se pokusila nastartovat. Neskutečné, motor naskočil, tak jsem zařadila zpátečku, abych se osvobodila ze svodidel. Ozval se zvuk plechu hoblujícího vozovku. To byl můj levý přední blatník, který se při nárazu celý zkroutil a ohnul na opačnou stranu. Drhnul teď svým koncem o silnici a občas od něho odlétla jiskra. Pomalu jsem vycouvala ze svodidel a otočila Káčko po směru jízdy. Vše se zdálo být relativně v pořádku, tak jsem jako správný zbojník zařadila jedničku a vyjela z kruháče, rozhodnutá dojet, kam potřebuji.

Ploužila jsem se rychlostí zhruba dvacet kilometrů v hodině, ale neměla jsem odvahu přišlápnout plyn a zrychlit. Fordka měla místo přední kapoty něco jako harmoniku, z chladiče unikala pára a levý blatník se s železnou pravidelností otíral o vozovku, vydával při tom nepředstavitelně otravný zvuk a jiskřil. Ale auto jelo a zdálo se, že těch posledních pár kilometrů zvládne. Zato řidiči v protisměru vypadali, že nezvládnou ten pohled, co se jim naskytl. Vždy když mne někdo ve svém nepoškozeném voze míjel, vytřeštil oči, zpomalil a ještě dlouho se za mnou díval a kroutil hlavou. Pravda, vidět blondýnu, jak řídí něco jako parní lokomotivu, která prošla lisem na železo, se jim poštěstilo asi poprvé. Nenechala jsem se rozhodit a tvářila se, že jsou svědky naprosto standardní situace a není důvod se znepokojovat.

Ke své kartářce jsem se dokodrcala asi za hodinu a půl, a když jsem u ní před domkem zaparkovala, stalo se moje Káčko zřejmě naposledy v životě předmětem velkého zájmu všech kolemjdoucích. Z Pardubic jsem toho večera odjela samozřejmě vlakem. Mé nebohé autíčko zůstalo před domem mé kamarádky ještě pár dní jako připomínka mé nepozornosti a pak bylo odtaženo na vrakoviště, kde ho rozebrali na součástky a použili je na náhradní díly.

Rok nato jsem si pořídila stříbrný Renault Clio. Pro jistotu jsem opět zvolila ojetinu, a ne fungl nový vůz, protože už jsem tušila, že bude mít taky krátkou životnost. A nemýlila jsem se. Zhruba po dvou letech, co jsem vůz vlastnila, jsem jednou v zimě, bylo to na Valentýna, to si pamatuji přesně, ukončila jeho životní pouť. Ten den ráno jsem si šla svého renaultka vyzvednout po čerstvé výměně brzdových destiček. Dorazila jsem do autoopravny a můj stříbrný miláček už tam na mne čekal celý vypulírovaný a s novými brzdami. Zaplatila jsem a odvezla se pohodlně domů, abych měla auto připravené na večer, až pojedu do divadla na představení. Ten den šíleně mrzlo a v rádiu neustále varovali řidiče před velkým náledím a nabádali je, aby jezdili opatrně, nebo aby nejezdili ven vůbec. Pamatuji si, že jsem toto hlášení s přemírou sebejistoty glosovala hláškou, že kdo má nové brzdy, může klidně a bez obav sednout za volant. Což jsem také následně udělala.

Jela jsem skrz Prahu a nic nedávalo tušit, že zhruba do deseti minut se ze mě stane paní, co má sice řidičák, ale už nemá žádné auto. Když jsem dorazila do Strašnic a zahnula kolem krematoria, dojela jsem do míst, kde je potřeba sjet poměrně dlouhý kopec a dostat se až ke křižovatce na konci ulice. Vozovka tu byla od shora až dolů jako jedno velké kluziště a já hned nahoře začala cítit, jak můj renault klouže směrem dolů. Zhruba v půlce cesty se už choval spíš jako sáně než jako auto. Navíc se dole u semaforu začala hromadit auta, která tam stála a čekala na zelenou. Když se moje sáně značky Renault přiblížily nebezpečně blízko fronty, šlápla jsem na brzdu. A jaké bylo moje překvapení, když jsem dál nerušeně pokračovala v krasojízdě, aniž by se cokoliv změnilo na mé rychlosti. Vytřeštila jsem oči a přestala dýchat. Představila jsem si, jak narážím do posledního vozu v řadě a ten pak už jen vykoná práci efektivního domina. Jediné, co mě v ten moment napadlo, bylo strhnout volant stranou a vjet na přilehlé malé parkoviště. Po tomto manévru jsem se sice vyhnula autům před sebou, ale rozhodně jsem se nevyhnula vozům zaparkovaným na parkovišti. Vlastně jsem parkoviště proměnila na takovou hru v kuželky, přičemž moje auto plnilo funkci rozrážecí koule. Klouzala jsem prostorem a odrážela se od okolních aut. Z pohledu zvenku to muselo vypadat jako pěkný plechový balet. Svou volnou jízdu, jak by řekli krasobruslaři, jsem zakončila zapíchnutím se čumákem do dveří nějakého sporťáku. Není divu, celé to byl opravdu sportovní výkon hodný šampiona. Troufám si tvrdit, že kdyby tam seděli rozhodčí, dostala bych plný počet bodů. Bohužel jediný, kdo mě dorazil ohodnotit, byla policie a ta mi naopak nějaké body strhla a jako bonus napařila pokutu. Navíc, když jeden z policistů celou nehodu sepisoval, díval se na mne pohledem, který dával tušit, že si myslí, že značka kosočtverce, která upadla z mého renaultu, by se daleko lépe vyjímala na mém čele.

Když jsem zhruba tři hodiny po nehodě opouštěla místo činu, napadlo mě, že kousek odsud je přece autoopravna, kde jsem si ten den vyzvedávala své opravené auto. Řekla jsem si: „No co už, tak ho tam odvezu zpátky.“ Přála bych vám vidět opravářův výraz. Zřejmě si myslel, že je přepracovaný a má vidiny. Chvilku stál a vůbec se nehýbal. Potom rozmrzl a bylo vidět, že hledá slova, aby situaci zhodnotil, a přitom mě jako pravidelnou zákaznici neurazil. „Noooo, paní Pogodová, tak já už jsem teda zažil leccos, ale aby si někdo ráno vyzvedl opravené auto a večer ho vrátil úplně na hadry, tak to vidím prvně.“ Po kratší debatě jsme se dohodli, že vrážet peníze do opravy nemá cenu, že bude lepší, když si radši za ušetřené peníze koupím tříkolku.

Od té doby jsem se zařekla, že už si radši žádný vůz pořizovat nebudu, a toto pravidlo jsem porušila jen kvůli tomu, že mi k mým čtyřicátým narozeninám dal tata auto po sobě. Byl to jemně zelený Hyundai Accent a měla jsem ho opravdu ráda, protože jsem si pamatovala, že s ním toho tata najezdil hodně a vždy bezpečně. Bohužel já nejsem můj tata. Ke svým čtyřicátým druhým narozeninám jsem si na jaře nadělila zatím svoji poslední nehodu.

Byla jsem na pravidelné údržbě u své kamarádky kosmetičky, která má salon na kraji Prahy, na vysokém zalesněném kopci zvaném Točná. Cesta je tam samá zatáčka a zákruta, takže se na tomto místě dokonce pravidelně pořádají automobilové závody. Tak jak už to při návštěvách na kosmetice bývá, rozebírala jsem s kosmetičkou svůj komplikovaný vztah s jedním bambulou a pořádně se u toho rozparádila. Když jsem ji opouštěla, koukla na mě a povídá: „Hele, silnice je pořádně mokrá a ty jsi pěkně rozpumpovaná, tak jeď opatrně, ať se ti nic nestane.“ Mávla jsem jen rukou, jako že to zvládnu, a nasedla do auta. Mazala jsem dolů z kopce a hlava mi předhazovala všemožné scénáře rozchodu s již výše zmíněným bambulou. Zrychlil se mi tep, na čele naběhla žíla a noha mi mimoděk sešlápla plyn. Víc už nebylo třeba. Do jedné ostré zatáčky jsem vjela takovým šmahem, že v podstatě nemělo smysl točit volantem. Projela jsem jí krásně rovně a plynule pokračovala dál do lesa. Očesala jsem trochu listí z několika stromů, následně zrcátka ze svého auta a zaklínila jsem se mezi dva statné duby.

Všude se rozhostilo ticho a já chvilku jen tak seděla a poslouchala, jak někde v dálce kuká kukačka. Přišlo mi to jako znamení, že tady ještě nějaký ten pátek budu a že není proč se stresovat. Vzhledem k tomu, čím jsem si právě prošla, se ve mně paradoxně rozhostil velký klid. Myšlenky na partnerskou krizi byly rázem fuč. Pak jsem si všimla, jak je můj hyundai napasovaný mezi stromy. Ani jsem se nepokoušela znovu nastartovat. Spíš jsem přemýšlela, jak vystoupím, protože všechny dveře od auta byly pevně uzamknuty mohutnými kmeny. Nakonec jsem sklopila zadní sedačky a vylezla kufrem. Když jsem se vydrápala zpátky na vozovku a chystala se zavolat svému automechanikovi, uvědomila jsem si, jak můj jemně zelený hyundai krásně ladí s barvou okolního lesa. Byla úplná škoda ho odtamtud vyprošťovat. Kdyby se mu vymlátila okýnka, mohl by se klidně používat jako krmelec pro vysokou. Nicméně auto jsem samozřejmě nechala odtáhnout a po konzultaci, při které mi bylo opět vysvětleno, že oprava by byla nesmyslně drahá, jsem ho nechala rozebrat na náhradní díly.

Pevně doufám, že tímto jsem uzavřela svou nehodovou anabázi, kterou bych ráda nazvala Čtyři roční období. Takže si jdu příští týden vyzvednout ojetou zlatou škodovku.

Sandra Pogodová