Ukázka:

A teď je čas, abych se vám představil. Moje celé jméno je Andreas Stein, ale lidi mi říkají Les. Je to proto, že když mě moje teta Gudrun poprvé viděla jako novorozence, spráskla ruce a vykřikla: „Takovej roztomilej Les!“ Na otázku, proč se jmenuju tak, jak se jmenuju, když to není moje jméno, se mě lidi ptaj tak často, že už to nedává smysl. Teta Gudrun přišla, teta Gudrun viděla a teta Gudrun mě pojmenovala. Veškerý zásluhy patří tetě Gudrun. Bůh žehnej jejímu jménu.

Ale – nechci, abyste si vy, kdo tohle čtete, mysleli, že se lacinejma trikama snažím udělat sám sebe zajímavějším. Podle mě je jedinej způsob, jak se člověk může udělat zajímavějším, bejt a dělat něco autentickýho – ne pomocí něčeho tak povrchního, jako je jméno, národnost, šaty, uniforma nebo členství v klubu. Jenom jednou v životě jsem si uvědomil, že jsem trochu jinej než moje okolí, a to, když jsem se přestěhoval do Christiánie. Ale to se není čemu divit! Když jsem lidem oznámil, že jsem se sem přestěhoval, koukali se na mě, jako bych se ubytoval v blázinci. Nejvíc předsudků měli ti, kteří tam nikdy nebyli. Ve skutečnosti o nic velkýho nešlo. Tehdy se tam stěhovala spousta lidí. A spousta dalších by se tam přestěhovala, kdyby tam bylo víc místa. Takže proč se z toho dělala taková věda! Počkejte chvíli a já vám to řeknu…

Byl horkej a dusnej den o mnoho let později v pražský Stromovce. Coyote a já jsme se opírali o kmeny stromů a navzájem jsme si vyprávěli naše životní příběhy. Když jsem mu dovyprávěl o svým přesunu do Christiánie, řekl něco, co nikdy nezapomenu. To bylo něco velkýho, protože svým přestěhováním jsem se znova propojil s Kruhem. Uvnitř mojí „ubohý ztracený bílý duše“, pokračoval, jsem měl po krk svýho „bezbožnýho, izolovanýho, osamělýho a zpropadenýho života“. Jako můra v noci neodolatelně přitahovaná ke světlu, jsem hledal „manitou“, což kromě jeho jména bylo i jméno životadárný síly.

Ale abych se vrátil k tomu, co jsem říkal. Jednoho dne se do malý dřevěný budky na kolech ve Svobodným městě Christiánie přistěhoval mladej muž. Jeho novej domov se nacházel na úpatí starýho ochrannýho valu, kterej byl v době absolutní monarchie součástí opevnění Kodaně. Na druhý straně valu voda v kanálu odrážela oblohu mezi zarostlýma břehama, kde si lysky stavěly svoje hnízda.

Než se jednoho dne zjevila Melanie a vysvětlila mi to, často jsem se sám sebe ptal, proč jsem zrovna já skončil na tak legendárním místě, kde se udály a dneska dějou historický momenty. Na tom samým místě, kde kdysi mladý muži umírali ve válce za svého krále a zemi, se shromáždila duhová armáda mužů a žen na okraji společnosti, aby bránili zbytky svobody v absolutní demokracii, která vystřídala monarchii. Jeviště bylo postaveno nedlouho předtím, než jsem se objevil na scéně. Nevím, proč jsem měl občas pocit, že mým úkolem bylo hlídat konec procesí, který mělo kořeny až v době, kdy se tudy potulovali bohové jako Thor a Odin. Občas mi bušilo srdce z představy, že jsem byl v minulým životě voják a bránil jsem krále a zemi před krvežíznivými nepřáteli. Po krk v bahně a celý dlouhý noci jsem z muškety střílel na Švédy. Ta zbraň byla těžká jako hovno a pokaždý jsem se druhej den probudil s bolestí na levý straně ze zpětnýho nárazu tý zatracený pušky.

Dneska už nepřítelem nejsou Švédové, Němci, Francouzi nebo Angličani a nepřítel už ani nepřijel v uniformě. Dokonce ani není z masa a kostí. Nejde ho zastřelit ani zpropadenou mušketou. Dneska je nepřítel svobody neviditelnej. Bylo to něco nedefinovatelnýho a neslavnýho, co obklopovalo všechny živý bytosti a kontaminovalo vzduch a vodu. Ten kousek země, na kterým stála moje maringotka, už nebránila králova armáda vojáků v uniformách, ale různorodá banda civilistů ze všech možnejch koutů země, který měli společný jenom jedno: jejich odpor ke společnosti, která z lidí udělala předměty a ve který jediná zbylá svoboda bylo hromadit bohatství a ládovat se drahým vínem, jídlem a konzumním zbožím. Společnosti, ve který byly všechny ostatní dějiště zcela zavřený nebo se na ně aspoň hledělo podezíravě a nepřátelsky. Byla to hnusná forma (skrytý) tyranie, která všechny donutila přizpůsobit se manipulaci médií, korporací, autorit a požadavkům takzvaný ekonomiky volnýho trhu. Tyhle síly společně vytvořily hydru, která všem bránila nastěhovat se do svý maringotky.

Když Christiánie v roce 1971 vznikla, tenhle nezmar byl v plný síle a obyvatelstvo tyranizoval už nějakou dobu. A z historickýho pohledu se tenhle fenomén chystal vstoupit do svojí poslední elektronický fáze. Umělá inteligence byla na obzoru, roboti se vydali na pochod. Ti, který ještě nepodlehli těmhle znepokojivejm tlakům, postupně zešilovali a zoufale se snažili najít cestu ven. Jediný, co na těchhle lidech bylo „špatně“, bylo to, že odmítli tý hydře přísahat věrnost a podřídit se neschopnosti. Za každou cenu se snažili najít nějakej tmavej zanedbanej koutek, kde by se mohli věnovat tomu, co zbylo z jejich životů. Dovolím si říct, že kdyby se v tuhle chvíli na scéně objevil nějakej Kryštof Kolumbus, kterej by objevil novej kontinent, většina těchhle duší by se bez váhání sbalila a odjela. Radši by riskovali svoje skalpy v nejvzdálenějším konci divočiny, než aby strávili byť jen jeden další den jako žijící mrtvoly, který tancujou kolem zlatýho telete egoismu.

Ale… Když je potřeba největší, je nutný mít oči na stopkách, odkud by mohla přijít pomoc. V okamžiku, kdy to vypadalo, že se past zavřela a útěk byl beznadějným snem, když budoucnost měla podobu pouhýho nástroje, uvolnilo dánský ministerstvo obrany čtyřiaosmdesát akrů po bývalým vojenským areálu u Bådsmandsstræde, jenom kousek od parlamentu v centru, a nechalo ji ležet ladem. A protože ani několik tejdnů po parlamentních volbách nebyla jmenovaná vláda, byla to snadná kořist.

No, těžce znečištěnej bejvalej vojenskej areál v dezolátním stavu není úplně ráj, ale plot okolo zase není Atlantickej oceán. Novináři z undergroundovejch novin, který se o prázdným kuse země v „prvotřídní lokalitě“ doslechli, přelezli plot, pořádně se tam porozhlídli, a když se vrátili, napsali článek na prostřední dvoustranu s názvem: Neděle na Amageru aneb Emigrace autobusem číslo 8. Než si kdokoli uvědomil, co se děje, potlačovaná frustrace a touha po svobodě se mezi mladými proměnila v materiální realitu. Nastala mírumilovná okupace. Dánsko zatajilo dech. Vřed prasknul a objevil se hnis. Jak mají úřady reagovat? Další a další squatteři se trousili z útrob Kodaně. Vlezli tam dírou v plotě a svoje nový útočiště proměnili ve svůj domov. Ve velkejch budovách založili komunity a v návalu euforie pro něj hledali nový jméno, svojí novou naději. Společně se shodli na jméně Christiánie. Neúmyslně a ke své vlastní ostudě úřady výjimečně prokázaly laskavost té části populace, která zoufale potřebovala víc osobní svobody. Bejvalá vojenská základna ve dříve ukrytým koutu města byla osvobozená a otevřela se tak místní autonomii, tj. sdílenýmu právu na půdu a majetek, který byly formálně majetkem dánskýho státu. Sen o míň autoritářský alternativní společnosti založený na hodnotách místo na neustálým ekonomickým růstu a manipulaci nabral na rychlosti.

I když šlo jenom o malou část už tak naprosté menšiny dánský populace, který se podařilo uniknout, hned od začátku těchhle několik jedinců rozdělilo zbývající většinu na dva tábory: jeden, kterej emigrantům blahopřál k jejich štěstí, a druhej, kterej je intenzivně nenáviděl za to, že utekli. Těch pár lidí se odvážilo něčeho, co většině nebylo dovolený, a v ovzduší se začala šířit závist.

Christiánie: zviditelněnej případ schizofrenie. Buď se ta díra v plotě zacpe násilím, nebo se celá země dostane do dlouhotrvajícího stavu vnitřního konfliktu. Byl to střet kultur. Zrodilo se dilema.