Ukázka:

Anna na studiích

Anna se narodila v Plzni, městě ležícím kousek na východ od vesničky Kníje, kde měla babičku. S rodiči se ale v patnácti natolik nepohodla o výběru školy, že od té doby pocházela spíše z Berouna, z internátu. V jednu chvíli se nastěhovala do bytu svého prvního kluka, Franty, který si uměl hrát s profesionálním jojem, což na místních hrnčířských trzích vypadalo romanticky. Ale když se jednou nedohodli, jestli je potřeba mít ubrus (a tedy i čistý stůl), jojnul ji vztekle do zad, a tak se vrátila na intr. Domů už jezdila jen na Vánoce, i když ji rodiče zvali i na Velikonoce, protože se po ní plzeňští kluci každý rok ptali.

Dvakrát ji celá parta navštívila v Berouně. Studovala tam obchodní akademii, ze které hned neodešla jenom proto, že na internátě potřebovala stůj co stůj zůstat. Tak to aspoň pravidelně líčila své cudně ustrojené, namelírované, srdečné, nejlepší kamarádce Kláře, která seděla ne přímo s ní, ale hned vedle ní, přes uličku. V osmnácti se už nehodí sedět s úplně nejlepší kamarádkou, ale spíš s někým fakt chytrým, s výtržníkem anebo s klukem, kterýmu už od prváku rostou rovnoměrně hustý fousy. Když Anna později poprvé spatřila Aloise v cípu ranního světla, jak napůl přikrčený zkouší nedat najevo, že ještě před chvílí se zoufale chtěl někam schovat, všimla si s jistým zklamáním (byly s Klárou zvyklé se v této věci zklamávat či být mile překvapeny) právě jeho podlouhlých, řídkých vousů, které jen zdůrazňovaly mastnou pokožku lesknoucí se pod nimi. Že mastné typy mají pokožku déle mladou, jak kdesi Alois slyšel, a na na to se pak upnul, asi nevěděla. Vousy mají už na pohled chřestit jako létem přešlá tráva a kůže pod nimi musí býti jemná a pevná jako semiš, myslila si vždy Anna, která měla právě tímto příjemným způsobem ochlupené pohlaví.

Bylo to opravdu jen zklamání, opakovala ještě později potřetí Aloisovi, ne znechucení, překvapení či něco jiného. Alois byl doslova nadšený tím paradoxem, že krásná dívka vejde do chléva, a místo aby se neznámého chlápka lekla, tak je zklamaná: tedy v té nepatrné chvilce mezi objevením Aloise a nevyhnutelnou úlekovou reakcí stačila zatoužit po muži s hustým plnovousem, těšit se na něj a pak se v Aloisovi zklamat. Anně to připadalo docela normální a jednoduché. Prostě ses mi nelíbil. O pěkných vousech jsme s Klárou kecaly pořád, takže nebylo co zpětně vysnívat. Moc se v tom zase vrtáš. Najít mě ty, tak se ani nelekneš a vidíš jen mý prsa! Alois pod tíhou Aniných argumentů zapochyboval, jestli vše bylo skutečně až tak paradoxní, rozpomněl se, že je mu toto téma vlastně nepříjemné, pohnípal se na čerstvě oholené bradě a myšlenku skoro násilím opustil.

Anna seděla v lavici sama, což bylo upe nejvíc. Jasně tím dávala najevo, že k sobě do páru nemá nikoho zapotřebí, ale zároveň svým věčně pobaveným výrazem tváře i vstřícným držením těla říkala, že sedí se všemi. Předsedkyně třídy, ke svojí hrůze nejdříve vyvinutá, flákačka, které ale stejně všechno nějak zůstávalo v hlavě, šampionka v rychlopsaní, které se všichni věčně ptali, proč nešla na gympl, že by na to měla. To samé jí s výčitkami říkali i doma už od páté třídy základky, kdy se pokusila přejít na víceletý gympl, ale neuspěla. Teď se ukáže, jestli z tebe něco bude, předsedkyně, povzbuzoval ji tehdy otec, předseda sdružení vlastníků bytových jednotek. Za mě ještě takové věci vůbec nebyly, tak si toho važ! dodávala jí kuráže matka, vlastní neuvěřitelnou pílí vystudovaná elektrotechnička. Anna se v prvním ročníku dostala k vlastní lavici tak, že její sousedka po prvním dni odešla – vzali ji prý i na zdrávku, ale do poslední chvíle váhala. Na začátku druhého a každého dalšího roku si už Anna prostě jen řekla, že bude sedět zase sama, a nikoho ani nenapadlo jí to vymlouvat. Holky byly zvyklé na volnou židli vedle ní o přestávkách chodit pokecat, kluci si sedali frajersky přímo na lavici nebo na ni aspoň ze sousedství natahovali nohy. Když si Anna odskočila, zpravidla někoho přistihla cestou zpět i na své vlastní židli, a to potom jako ostatní postávala nebo posedávala všude kolem až do příchodu učitele. Máte snad nám k tomu něco, co říci, Krajíčková? zeptala se Anny jednou paní učitelka, když právě sdělovala Kláře svůj názor na punkově polepený baťoh jednoho spolužáka. Ach, jak jistě ona učitelka věděla, že si Anna s Klárou povídá o něčem s výukou naprosto nesouvisejícím!

Ten den přitom už učitelka jednou triumfovala, když ráno donutila svého manžela vynést koš hrozivě mnohoznačným dotazem, zda se na tu popelnici bude ještě „dívat muset měsíc“. Manžel neměl slov a vynesl zapařený pytel bez úsměšku. Anna obvykle měla ke všemu co říci, z dívčí slušnosti ale nikdy nic neřekla, jenom vždy utrousila rádoby omluvný úsměšek, který kantory spolehlivě ihned usmiřoval, a hlášku, co ji napadla, poslala vzápětí Kláře. Po škole Anna nevěděla, co dělat. Klára se hlásila na fakultu ekonomie, tam už by Annu ale nikdo nedostal. Opuštěný Franta se zase nahlásil na její vysněnou přírodovědnou fakultu, takže ta nepřipadala v úvahu, leda bejt v Brně nebo někde, a to zas nechtěla. Zkusila se dostat na chemii, ale testy ke svému překvapení bez přípravy vůbec nezvládla a náhle byl před ní prázdný rok. Už nebyla ničí předsedkyní, kamarádi se celé dny i po večerech snažili vetřít do nových part a chodit s nikým ze známých kluků nechtěla, to jediné by ji bývalo vtáhlo zpět do hry. Nevěřícně se rozhlížela po svém dětském pokoji v rodném domě, kam se potupně musela vrátit, a čekala až jeden nebo druhý rodič přestane respektovat napětí, kterým se od svého návratu obklopovala, a zeptá se jí, jestli půjde někam pracovat. Nebo spíš se zeptá, kam půjde pracovat. Věděla, že půjde o prachy. Přišla matka a zeptala se, proč ještě nikde nepracuje. Tato jízlivá varianta Annu nenapadla, ale od teď už mělo vše přicházet s malou špetkou zákeřnosti, každý rozhovor v druhém plánu vždy znamenal: osamostatni se, vypadni z domu, kde sis doteď hrála, do tvrdě zaplaceného bytu. Musela si něco najít, všechno mohlo být jen lepší než střídavé záchvaty sobecké lásky a mstivého vychovatelství jejích rodičů. Volný rok, rok v prdeli. Za to, že si blbě naplánovala zkoušky. Vysoké školy nejsou uzpůsobeny přijímat žáky v průběhu školního roku. Po směšně krátké chvíli hledání na internetu se Anna ujistila, že nejde přistoupit ani v pololetí.