Klára a příběh kelímku

Jednoho dne přišla Klára velmi rozrušená. Učitel se jí ptal, co se stalo. „Jde o ten kelímek,“ opakovala Klára. „Jde o ten kelímek.“ „To mi musíš ale povyprávět,“ řekl učitel. „Zaujal mě,“ začala Klára. „Byla jsem ráno s maminkou na procházce. Musela něco zařídit a měly jsme naspěch. Jsou dny, kdy všichni dospělí jen spěchají.“ „Občas tomu tak skutečně je,“ řekl s úsměvem, ale i s jistým povzdechem učitel. „Táta mi jednou vysvětlil, co je pospíchání,“ pokračovala Klára. „A já mu úplně věřím. Tátovi se jednoduše dá věřit,“ uzavřela Klára úvahu. „A co ti tedy táta řekl?“ zajímal se učitel. „Vysvětlil mi, že lidé pospíchají tehdy, kdy musí udělat něco, co je moc nebaví, nebo něco, co neměli nikdy slíbit, že udělají. Protože když lidé dělají to, co je baví a zajímá, tak nesledují čas, jsou tím zaujatí a to jim stačí. Dělají to tak rychle, jak se jim chce. Je to přesně tak, jako když si hrajeme s mojí kamarádkou Margot. Ani nevíme jak, a den je pryč.“  „Něco na tom bude,“ řekl učitel.

„To ráno máma spěchala, tak mi bylo jasné, že má určitě zařídit něco, co ji moc nebaví, nebo něco, co nikdy neměla slibovat, ale neřekla jsem jí to, aby nebyla ještě víc naštvaná.“ „A stihly jste to?“ zeptal se učitel. „Samozřejmě,“ odpověděla hrdě Klára. „Byla jsem s ní přece já. Se mnou máma vždycky všechno stihne, já jí nosím štěstí. No a potom jsme se zastavily na pumpě a máma si koupila velkou kávu do takového plastovo-papírového kelímku. Byl velký a pevný. Oranžovo-hnědý a velmi hezký. Bylo k němu dokonce i víčko. Máma si sedla na lavičku a pomalu z něj usrkávala horkou kávu a já od toho kelímku nedokázala odtrhnout oči. Moc se mi líbil. Oranžové pruhy na něm vyloženě svítily. Na dotek byl měkký a vůbec nebyl tak nepříjemně plastový jako jiné kelímky. Okraje měl trochu hrubší, aby se káva nevylévala při každém pohybu a víčko pořádně drželo. Zkrátka se mi zdálo, že ten, kdo takový kelímek vymyslel a nakreslil, musel myslet přesně na moji mámu, jak si po všem tom spěchu sedne na lavičku a bude popíjet kávu.“ „Máš určitě pravdu, přesně to měl ten designér na mysli,“ řekl učitel a nepozorovaně vsunul do věty i cizí slovo, aby se Klára při povídání zároveň něco naučila. „Designér je člověk, který vymýšlí například tvary kelímků, ale i jiných předmětů vběžném životě tak, aby co nejlépe plnily svůj účel, ale současně byly co nejkrásnější. Snaží se o jedno i druhé zároveň. Proto to má někdy těžké.“ Ale Klára tomu slovu nevěnovala skoro žádnou pozornost a pokračovala ve svém příběhu.

„Takže sluníčko svítilo a máma měla konečně svoji kávu. Až do této chvíle, pane učiteli, to bylo všechno v pořádku,“ vygradovala učitelovu zvědavost. „A potom se stalo co?“ zeptal se znepokojeně učitel. „Potom máma kávu dopila, řekla: Pojď, jdeme a chystala se kelímek odhodit do odpadkového koše!“ Klára se dívala na učitele, jako že určitě musí rozumět, o jaké hrozné neštěstí se jednalo, ale učitel se jen bezradně díval. V příběhu zatím nenašel nic hrozného ani nesprávného. Kdyby Klářina máma chtěla odhodit kelímek na zem, to by se ještě dalo pochopit, ale odhodit prázdný kelímek do koše je přece správné. „Není to správné,“ vykřikla skoro až nahněvaně Klára. „Byl to krásný kelímek, oranžovo- -hnědý, leskl se na slunci a máma pila kávu ani ne pět minut. Bylo by hrozně nespravedlivé, aby život tak pěkného kelímku skončil po pěti minutách, když z něj člověk vypil jednu kávu. Byl to stále tentýž kelímek, akorát v něm nebyla káva. A máma by ho jen tak vyhodila. To by přece nebylo fér, takový krátký život.“ „Kláro, věci nejsou jako lidé, nežijí. Proto nemohou mít krátký, ale ani dlouhý život. My lidé věci používáme, některé dlouho a jiné jen chvíli.“ „Mýlíte se, pane učiteli,“ řekla Klára. „Věci sice nežijí jako lidé, ale přišlo mi nespravedlivé, aby tak pěkný kelímek, který zářil na slunci a byl vymyšlený tak pěkně a šikovně, jen tak skončil svůj život po pěti minutách. Kdyby se máma rozhodla pít svou kávu hodinu, byl by užitečný celou hodinu, ale zahodit ho po pěti minutách, to jsem nemohla dovolit.“ „A co jsi udělala?“ zajímal se učitel. „Snažila jsem se to mámě vysvětlit a zabránit jí v tom. Ona mi zase vysvětlovala, že kelímek vyhodí do koše na plasty, a tím kelímek dostane šanci, aby z něj byl zase jiný kelímek, anebo řekněme vidlička, která zase poslouží někomu dalšímu. To jistě, ale ne teď. Chápete, pane učiteli, nemohla jsem se smířit s tím, že by všechna šance, kterou ten kelímek měl na to, aby nám posloužil, byla jedna pětiminutová káva na pumpě. Tak dlouho jsem mámě odmlouvala, až se rozhodla ukázat mi, že to s kelímkem myslí dobře, a vzala mě do sběrných surovin, abych viděla, že tam kelímek dostane druhou šanci být zase pro někoho užitečný.“

„Ale tedy to byl od mámy výborný nápad!“ zvolal učitel. „Také vás tam chci vzít na exkurzi.“ „Musíte mi říci dopředu, kdy ta exkurze bude,“ řekla Klára, „abych to věděla, protože já tam určitě nepůjdu.“ „Tobě se tam nelíbilo?“ byl překvapený učitel. „Zrovna u tebe bych to nečekal.“ „Nelíbilo,“ přiznala Klára. „Máma mi chtěla ukázat, jak vypadá to třídění, a pánové, kteří tam pracovali, byli moc milí, když jsem se na ně usmála. Nechali mě nahlédnout do velkého kontejneru s plasty. Ukazovali mi, jak odpad třídí a připravují ke zpracování, a to všechno bylo určitě skvělé a úžasné, a hlavně prospěšné pro naši Zemi, tak jak to ostatně s úsměvem říkali i ti pánové, ale já jsem v tom kontejneru viděla tolik věcí, které na tom byly podobně jako můj kelímek! Posloužily jen malou chvilku, během které se s nimi vůbec nic nestalo, byly podobně jako můj kelímek úplně zdravé, akorát něco někam odnesly nebo podržely nebo něco obalily, a pak se už nikomu nechtělo vymýšlet pro ně další využití. To mi přišlo strašně nespravedlivé.  Rozhodla jsem se, že tam svůj kelímek nenechám. On bude mít jiný život než všechny tyhle smutné věci, které by určitě tak rády sloužily déle, protože na to byly vymyšlené, někdo do nich vložil energii a ta tu s nimi teď byla a odmítala se ztratit, seděla tam v kontejneru úplně nevyužitá. Byl to velmi smutný pohled, pane učiteli, nechci ho už nikdy zažít, a proto už nikdy nepůjdu do sběrných surovin.“ „Inu, tak to s věcmi bohužel většinou je,“ roztáhl ruce učitel. „Sám jste řekl, že věci nejsou živé, a proto si nemohou říct: Inu, tak to s námi je. Nerozhodují o tom, co s nimi bude, o tom rozhodujeme my lidé,“ chytila Klára učitele tak trochu za slovo. „To ano, ale přece se nemůžeme starat o každý kelímek.“ „Já ano,“ řekla Klára jasně a zřetelně. „A co jsi s ním tedy udělala?“ zajímal se učitel. „Vzala jsem ho domů, protože to byl stále dobrý kelímek a dalo se z něj bez problému pít. Doma jsem ho postavila na poličku a nějaký čas ho používala celá naše rodina. Dokud nepřišla teta Dana.“ Učiteli se zdálo, že při vyslovení toho jména ohrnula Klára maličko nos. „A co udělal teta Dana?“ zeptal se, protože tušil, že teta Dana vnesla do života kelímku, který se tak pěkně zabydlel v Klářině domácnosti, nečekaný zvrat. „Teta Dana viděla, jak máma pije z našeho oranžovo-hnědého kelímku, a znechuceně poznamenala, jestli je správné pít takhle z plastu a zda nemáme na pořádné sklenice. Teta Dana je mámina dobrá kámoška, takže si s mámou mohou říkat všechno, proto jsem nemohla tetě Daně ani nic říct. Potom se tomu obě zasmály, ale já viděla, že mámu to přece jen mrzí. Bylo mi do breku, chápete?“

přeložila Tereza Kostková