Jakou roli hráli jeskyně v příběhu člověka?

Ukázka z Úvodu:

....................

Jeskyně byly využívány lidmi téměř odjakživa, o čemž svědčí bohaté archeologické nálezy. To vedlo k tomu, že byl pravěký člověk dříve nazýván také člověkem jeskynním. Věřilo se, že lidé sídlili v jeskyních trvale, nebo aspoň větší část svého života. Dnes se přikláníme k tomu, že lidé trávili většinu života mimo jeskyně a do nich se uchylovali pouze dočasně. Proč ale máme doklady o životě pravěkých lidí převážně z jeskyní?

Odpověď je jednoduchá. Jeskyně nejsou ovlivňovány změnami počasí a geologickými pochody, a působí tak jako přírodní konzervy. A tak zatímco se pozůstatky pravěké lidské činnosti mimo jeskyně v naprosté většině vlivem změn počasí rozpadly, byly vodou odplaveny pryč, nebo naopak překryty vrstvami mladších sedimentů a zarostly vegetací, v jeskyních úspěšně přečkaly desítky tisíc let. Jeskyně ale nesloužily pouze jako útočiště. Dnes už víme, že lidé našeho typu, Homo sapiens, už v překvapivě dávné době dokázali myslet abstraktně (na rozdíl od svých současníků neandrtálců Homo neanderthalensis). O mnoha jeskyních tak dnes víme, že sloužily jako pravěké svatyně a u ještě více jeskyní se o tom důvodně domníváme. Není tomu tak dávno, co jsme našim pravěkým předchůdcům tuto schopnost upírali a považovali je za divochy na úrovni zvířat.

Když v roce 1879 zvolala pětiletá dcera dona Marcelina de Satuola jeden z nejslavnějších archeologických výkřiků – „torros, torros“ –, málokdo tušil, že se brzy změní naše vnímání pravěkých lidí. Don Satuola se totiž právě věnoval vykopávkám starých kostí ve španělské jeskyni Altamira a výkřik jeho dcery patřil jí právě objeveným malbám na stěnách jeskyně. Ty byly pokryty nádhernými obrazy pravěkých bizonů a dalších zvířat. Donu Satuolovi ovšem nález štěstí nepřinesl. Tehdejší vědecká obec ho jednoznačně zamítla, prohlásila ho novodobým padělkem a Satuola byl prohlášen za podvodníka.

Teprve v roce 1902, pod tíhou dalších nálezů podobných pravěkých obrazáren, bylo uznáno stáří maleb v Altamiře kolem 20 000 let. Don Satuola se ale této satisfakce nedožil, v té době byl už čtrnáct let mrtvý. Od té doby byly nalezeny stovky jeskyní s pravěkými kresbami a jejich nálezy už neznamenají takovou senzaci jako kdysi. Přesto mnohdy překvapí, kam až se pravěcí lidé odvážili. Přesuneme-li se ze Španělska do sousední Francie, najdeme v jeskyni Grotte de Niaux malby až ve vzdálenosti devět set metrů od vchodu a v jeskyni Rouffignac ve stále ještě úctyhodných šesti set padesáti metrech. V jeskyni Grotte de Pergousset se lidé dokázali plazit více než tři sta metrů dlouhou chodbou vysokou místy pouhých dvacet pět centimetrů a v jeskyni v Grotte de Christian byly nalezeny otisky bosých nohou v patnáct metrů hluboké propasti.

Historie objevování pravěkého člověka, osudy slavných archeologů, antropologů a dalších vědců, ať už za svého života zatracovaných (jako nebohý don Marcelino) či oslavovaných, přinášejí spoustu zajímavých příběhů. Těmto tématům však už bylo v minulosti věnováno mnoho knih a jsou veskrze známá či lehko dohledatelná. Kniha, kterou drží čtenář v ruce, si dává jiný cíl: ukázat na osudy lidí, kteří s jeskyněmi spojili část či většinu svého profesního života. Lidí, kteří přestali koukat na jeskyně jako na boží či Boží výtvory a začali přemýšlet, kde se tady vlastně vzaly. A nezabývali se pouze vznikem jeskyní, ale také vznikem jeskynní výzdoby či nálezy podivných kostí. Většina názorů a teorií uvedených na stránkách této knihy dnes vyvolá na tváři čtenáře shovívavý úsměv. Autor však nemá v žádném případě snahu staré učence zesměšňovat. Naopak, všichni se snažili přemýšlet jinak, než bylo tehdy zvykem, šli proti všeobecně uznávaným myšlenkám a často jim to přinášelo nepochopení a problémy nejen ve formující se vědecké obci, ale ještě před dvěma stovkami let i v obci náboženské.

Nejtěžším úkolem tehdejších učenců nebylo pouze přijít s novou teorií, ale prosadit se s ní proti církevním dogmatům. Právě jeskyním z pohledu náboženství se budeme věnovat v první části knihy. Vliv jeskyní na vznik dnes nejrozšířenějších náboženství byl pouze velmi okrajový, ale přeci jen nějaký byl. Překvapivou roli hrály jeskyně například u zničení hříšných měst biblické Sodomy a města Iram popsaného v Koránu. Nejvýznamnější starověký náboženský text spojený s jeskyní se týká narození boha Mithry. Ten se podle íránské tradice narodil v jeskyni a tam učinil svůj největší počin, zabití býka. Proto Mithrovi ctitelé uctívali svého boha v jeskyních, nebo alespoň v prostorách podobných jeskyním. Od Íránců převzal kult Mithry i antický Řím. A právě starým Řeckem a Římem celou knihu zahájíme. Jeskyně se zde nacházejí nejen v náboženství a mytologii, ale poprvé se zde setkáváme i s názory na jeskyně, které snesou i z dnešního pohledu přízvisko vědecké.

Michal Hejna