Úvod

„Proměnit svět z pohledu ženy“. S touto pozoruhodnou větou se na mě kdysi před léty obrátil jeden moudrý muž. Dobře znal sílu a moudrost ženy. Věřil v její odvahu a vroucnost. Jenomže – věříme tomu i my ženy? Přestože jsme už pro sebe získaly tolik svobod, při zacházení se sebou samými už tak svobodné nejsme. Většinou jsme na sebe až příliš přísné. Máme tendenci odsuzovat se za chování a události, které by si žádaly spíš naši dobrotu. Jak často si v sobě zadržujeme pocity viny, jež nemají se skutečnou vinou naprosto nic společného? Nebo jak často závidíme druhým jejich obdarování, případně je pro ně obdivujeme, a přitom nedokážeme přivítat se skutečnou radostí nadání vlastní? Zakazujeme si dokonce i sympatické slabůstky, a tím se měníme v tvrdé bytosti. Máme pocit, že si nezasloužíme lásku. Žena-kritička v nás neustále vítězí nad ženou srdečnou a shovívavou. Postrádáme životní lehkost a jemnost. Ale můžeme to změnit. Máme-li vědoměji žít vlastní ženskou velikost a vroucnost, potřebujeme přizvat na pomoc obrazy zkušených žen, vzory, které budou s to ukázat nám cestu.

Za starých časů byla uctívána ženská božstva, jež interpretovala ženu v celé rozmanitosti její životní síly. Ženské bohyně nebyly ušetřeny nejrůznějších osudových ran, nýbrž právě díky tomu získávaly přístup ke zdroji nejvyšších sil. Povznášelo je to na božskou úroveň. Uctívání starých bohyň se z našeho povědomí už dávno vytratilo. Zato nám zůstal smysl pro význam vědoucích zralých žen – orientačních bodů. Odjakživa jsme hledaly tyto průvodkyně našich cest, které by kráčely před námi. I dnes nám poskytují radu, jak zdárně postupovat kupředu cestou větší lásky a síly.

Jednou z takových žen je Maří Magdaléna. Je to zároveň biblický symbol nesmírné schopnosti milovat. Ten, kdo si přeje dotknout se její síly, nemusí být nutně praktikující věřící. Magdalénina osobnost ztělesňuje prastaré zkušenosti a moudrost žen, které se skrze bolestné zkušenosti propracovaly k vnitřní svobodě a lásce, a po té toužíme naprosto stejně i my. Postavy žen z Bible nebo z klasických pohádek jsou nadčasové. Všechny poukazují na tutéž cestu: Na počátku příběhu se ocitnou v konfliktu. Tento konflikt známe stejně dobře i my, protože se opakuje ve všech dobách: jde o konflikt vztahu k sobě i k ostatním. Následuje líčení cesty zrání, jíž bychom měly projít, a v závěru se nabízí řešení. Toto řešení se vždycky rovná poznání, je to náhled, jak bychom měly jít dále vlastní životní cestou ve větší svobodě a lásce.

Maří Magdaléna dozrávala v hluboce milující ženu za časů extrémních patriarchálních společenských forem. Podobu životního prostředí a rodiny určovaly vládnoucí mocenské struktury na základě dobového pohledu na postavení ženy ve společnosti. V té se rozhodně nepočítalo se svobodným rozhodováním ženy o vlastním osudu. Ženská forma života byla omezená a podceňovaná. Právě toto pohrdání ženskou podobou lidského bytí provokovalo Maří Magdalénu. Nevzdala se, naopak se nad ni pozvedla. Nevzdala se niterné intuice, že být ženou pro ni osobně znamená žít důstojně a v sebeurčení. Stála si pevně na svém, i když za to sklízela nepochopení a pohrdání. A právě to nás fascinuje na této ženě, která sice žila už před dvěma tisíci let, ale pořád ještě nám má co říci k tomu, po čem v hloubi duše prahneme. Stala se archetypem ženské schopnosti milovat.

Ženy dnes žijí v nesrovnatelně širším horizontu než tehdy – a přece si takřka každá z nás prošla zkušeností neprožitých možností, nevyužitých svobod a nedostatku lásky. Ženy to všechno snášejí proto, že často pochybují o vlastní hodnotě. My ženy dobře známe touhu být milovány a jsme pro to ochotné obětovat mnohé, čeho bychom se ve skutečnosti neměly vzdávat. I dnes zažíváme totéž, co tehdy prožívala Maří Magdaléna. Ona však dokázala nad to všechno vyrůst. Stejná schopnost byla dána i nám. Právě proto potřebujeme poznat její zkušenost. Její cesta se nám může stát inspirací a povzbuzením, jak začít žít hlubším způsobem z láskyplné srdečnosti, která je hřejivá jak pro nás, tak pro naše okolí.

Náš dnešní pohled na ni se bude samozřejmě lišit od pohledu tehdejší patriarchální společnosti. Není v něm tolik despektu, s jakým její osobnost po dlouhé časy posuzoval mužský pohled. Spíše si uvědomujeme ženské spojenectví, soucítíme s jejími zkušenostmi, cítíme respekt k její odvaze nepodřizovat se tak snadno tehdejší pevně dané představě o tom, jak má žena vypadat. Spolu s ní chceme věnovat pozornost touze po ještě větší lásce a svobodě, než jakou dokážeme vyjádřit. Začíná v nás. Proto jsem zvolila pro knihu název: „Mám se ráda taková, jaká jsem“. Přejeme si vyslovit bezpodmínečné ano samy k sobě. Ano jako vyjádření úcty k vlastnímu ženství, a to i tváří v tvář vlastním nedostatkům, i v těžkých životních okolnostech.

Neznamená to, že začneme sebestředně kroužit, nýbrž že v sobě probudíme více přijetí a vroucnosti. Občas se přece jen neodvážíme důvěřovat vlastní touze. Stává se to právě v okamžiku významné zkušenosti, kdy se domníváme, že si nezasloužíme lásku. Někdy se zase zalekneme vlastní síly a raději se smíříme se situací. V tom případě se věta „mám se ráda taková, jaká jsem“ stává provokující výzvou. Požaduje, abychom sebraly odvahu a začaly se k sobě chovat vlídně, protože jinak si to takto bezprostředně sotvakdy přiznáme. Přesně to prožívají ženy, které mi odpovídají: „Já si tu větu vůbec netroufám vyslovit. Už jen kvůli své výchově ji cítím jako tabu. Vždyť mi vštěpovali, že nemám být sobecká.“

Ve hře je obraz ženské obětavosti intenzivně vštěpovaný celým generacím žen. Podle něj se má pohled ženy upírat pouze na druhé, nikoli na sebe. Ze zmíněného postoje však mezitím vyrostl protichůdný vývoj, kdy se ženy spíše ptají: „A já, kdy konečně přijdu na řadu já?!“ Dnes hovoří o zdravé sebelásce skoro každý a není divu. Z přepjaté obětavosti mnoha žen se nyní přirozeně rozvíjí protipól. I ten se však může zvrátit do extrému: Následkem je sebestřednost, a ta trvá, dokud se nepodaří nastolit rovnováhu. Zdravá míra nezištnosti totiž nesvědčí o nedostatku, nýbrž o lásce. V tom případě dokážeme ustoupit do pozadí ve prospěch druhých, aniž bychom se připravily o sebeúctu. Poznáváme totiž přitom vlastní potřeby a známe vlastní hranice, takže se podle toho dokážeme zařídit. Upřímnost nám umožňuje jednat srdečně, protože jednáme v kontaktu se svým srdcem.

Věta „mám se ráda taková, jaká jsem“ v tom případě vyzní naprosto přirozeně a sebevědomě. Ze srdce vždycky vychází dobro pro nás i pro druhé. Mnohdy však ztrácíme smysl pro to, co toto dobro znamená pro nás ženy. Chybí-li nám, přicházíme o sílu, protože ztráta nám bere jistotu. Čím větší nejistota, tím více do sebe vpouštíme vnější hlasy, které nám předepisují, jak máme jako ženy žít. Na druhé straně, začneme-li mu naslouchat, budeme od něj také cosi očekávat. Máme dojem, že pokud ho poslechneme, dostane se nám většího přijetí, uznání a lásky. Pokud si však správně vyložíme, co je pro nás v určité situaci skutečně dobré, často se stane, že přestaneme odpovídat představám a očekávání druhých. Okolí na to zareaguje negativním míněním nebo se odtáhne. Samostatnost nás může něco stát – ovšem právě tak jako přílišná přizpůsobivost.

Jako žena své doby prožívala Maří Magdaléna všechny zmíněné zkušenosti na vlastní kůži. Přizpůsobení, které po ní okolí vyžadovalo, jí způsobilo nemoc. Přesto umíněně vytrvala ve věrnosti sobě a důvěřovala své touze po svobodě, jež tryskala z lásky k životu. Nedopřála si klid, dokud obojí nenašla – ve vlastním nitru. V jediném láskyplném setkání znovu nalezla vlastní uzdravující síly. Poznala, že veškerá láska je v ní. Je i v nás. Na jejím příkladu mohou začít růst i ženy dnešní doby. Magdaléna nám předává poselství, že se nemáme ani v bolestných zkušenostech smiřovat s utrpením a že nikdy nemáme přestat hledat lásku. Bez ohledu na to, kolik utrpení a nelásky sama zakusila, se nedala nikým odradit a odpověděla tím větší láskou. Ukazuje nám ženám, že také my v sobě máme stejnou moc a vášeň vyjádřit lásku silnější, než jakou jsme dosud prokazovaly. Nejde přitom o pouhý mravní nárok, nýbrž o tu nejvyšší lidskou kvalitu ukrytou v každé z nás, kterou jsme – či nejsme – schopny naplnit. Tuto kvalitu projevujeme už jen tím, že začneme zacházet laskavěji a uctivěji samy se sebou. Okamžitě z nás totiž začne vyzařovat více srdečnosti. Děje se tak zcela přirozeně i ve vztahu k druhým. Dotýkáme se tím čehosi nejenom v sobě a v druhých, ale hýbeme čímsi ve světě. Svět je díky nám vlídnější.

Linda Jaroschová, překlad Jindra Hubková