Někdy prostě prší (ukázka)

Když se Frances Strathairnová vrátila domů, našla na stole uvařenou večeři. „První den v nové práci,“ prohodil její partner. „Říkal jsem si, že budeš vyčerpaná.“ Můj vztah s tímhle mužem je v krizi, připomněla si Frances a políbila ho na rty. O tom se nedá pochybovat. Ale přirozeně se o tom pochybovat dalo. Úplně utahaná se svezla na gauč a snědla výbornou večeři. Její vlastní recept, dokonale okopírovaný. „Tak co děti?“ zeptal se. Otázka se netýkala jeho či jejích dětí: takový pár oni nebyli. Ptal se na její žáky v Rothereyské základní škole. „Těžko říct, na to je moc brzy,“ odpověděla.

Ze všeho nejdřív dohlédla na to, aby si pořádně uklidili. Holínky vyrovnané v úhledných řadách. Kabátky na háčcích. Učebnice srovnané od největší po nejmenší. Všechny pastelky ořezané. Ne že by byla na pořádek nějak vysazená: jen jako profesionálka věděla, že po něm touží samy děti. Byla jejich novou učitelkou a dosadili ji narychlo – je tedy nutné uzavřít smlouvu. Potřebovaly ukázat, že jsou hodné a užitečné; potřebovaly, aby jim předvedla svou autoritu. Nejvíc ale potřebovaly, aby život šel dál, a to co nejrušněji. „Za další: máte všichni gumu?“ zeptala se Frances. Skřípění a cvakání tuctu vykuchávaných penálů.

„Jestli má někdo gumu menší než tahle, dostane ode mě novou,“ usmála se a zvedla celou tašku zbrusu nových obřích kvádříků pryže od firmy Faber-Castell, které si vždycky nosila do nové třídy. Zavládl úžas, protože všem dětem došlo, že na ten báječný dárek mají nárok. Koutkem oka Frances zahlédla učitelku, která stála ve dveřích do vedlejší třídy a bezpochyby uvažovala, jestli Frances skutečně stojí za trojnásobek platu obyčejného učitele. „A teď si všichni prohlédněte sešity a vyberte si stránku, na které je váš nejlepší krasopis. Až budete mít vybráno, položte sešity otevřené na té stránce všichni na podlahu sem… Ne, ne jeden na druhý – všechny musí být vidět. Okraj k okraji, jako cihly ve zdi. Ale nechte mezi nimi úzkou mezírku. Tak je to správně… Nechte místo i ostatním. Výborně… Výborně…“ Frances si dřepla, čímž dětem naznačila, že s nimi může hrát na jejich úrovni, a zároveň jim svou velikostí i roztaženou aureolou sukně připomněla, že je něco jiného. Ačkoli ji v tomto okamžiku jejich krasopis příliš nezajímal, zaregistrovala, že v něm nikdo nápadně nepokulhává: s Jenny MacShanovou, která je učila až do minulého týdne, to asi nebylo tak zlé.

Ráno druhého dne se ukázaly dvě děti, které první den nepřišly. To bylo dobré znamení: možná zapracovala šeptanda mezi matkami. Frances si přečetla omluvenky: malá Amy měla žaludeční nevolnost a Sam zase musel k doktorovi. Nejspíš strach, který by mohl narůst do nezvladatelných proporcí, kdyby jim rodiče dovolili zůstat doma déle. Přivítala Amy a Sama ve třídě a dala jim gumy. Na rytmus vyučování si zvykali pomaleji než ostatní, a tak se Frances mimo jiné rozhodla, že slohovky odloží až na zítřek. I sama Frances si zvykala na nový dům na kopci nad vesnicí Rotherey jen pomalu. Naposledy bydlela v jednom sešlém bytě halabala vybaveném narychlo shromážděným nábytkem. Tam se jí to líbilo: kdysi, ještě než v rámci reformy přesunuli chovance do vlastních domovů, sloužil jako pavilon psychiatrické léčebny pro pracovní terapii. Byt si zachoval pár charakteristických rysů: prapodivnou šmouhu na zdi, zvláštní umělohmotná udělátka, jimiž se zaslepovaly elektrické zásuvky, rákosový koš na prádlo upletený nejistou rukou. Tenhle útulný a zcela zaměnitelný dům v Rotherey patřil obci; předtím v něm žil policista s manželkou a ti ho z úcty zachovali v celé jeho prefabrikované nedotčenosti. Ani si na záchod nedali plakát s nápisem „HLEDÁ SE ZLOČINEC, MRTVÝ NEBO ŽIVÝ“.

„Z anonymity tohohle baráku mi naskakuje husí kůže,“ postěžovala si svému partnerovi Nickovi. „No a… mám teda něco změnit?“ nabídl se. „Mám čas.“ Času měl skutečně víc než dost – odevzdal totiž disertační práci a do státnic si bude užívat vědecké dovolené. Frances si ale nedokázala představit, že by s tímhle domem mohl něco nadělat. Spíš chtěla, aby se změnil on. „Pojďme do postele,“ vzdychla. Příští noc ovšem zůstala vzhůru. „Na jak dlouho, co myslíš?“ zeptal se jí, čistě aby si vyjasnil, jak to s tím spaním bude. „Na tak dlouho, jak to bude potřeba,“ odpověděla. Tak jako se vším, ani tentokrát mu nevadilo spát sám; byl tak hrozně, tak hrozně, tak hrozně vychovaný. Kdyby ji tak raději dotáhl nahoru do ložnice a opíchal ji. Bůh ví, že by to od něj bylo bezohledné a jí by to přišlo úplně nevhod: dnes v noci neměla na sex čas, protože musela prostudovat ty dětské slohovky: jedenáct reakcí, které si musí zřetelně zapamatovat, jedenáct taktik, které musí do rána naplánovat – a navíc se přirozeně potřebovala aspoň trochu vyspat. A přece toužila po tom, aby jí ten rozvrh naboural, anebo aby aspoň sebral odvahu to zkusit.

V klíně jí ležely úvahy dětí na téma „O mně, mojí škole a mé učitelce“. Ke každé si připnula tu nejlepší identifikační fotografii, jakou byla s to najít na školních snímcích z předávání cen, závodů sportovních družstev, vánočních koncertů. První úvaha navrchu byla od Fiony Perryové, té blondýnky s drobnýma ouškama, co nosila trička o několik čísel větší.

Naše škola se jmenuje Rothereyská základní škola. Má tři třídy, nejstarší děti jsou šesťáci a sedmáci a s těmi já jsem ve třídě. My už děláme ty těžký věci. Příští rok jdu na akademii v Moss Banku. Naše paní učitelka říká, že teprv tam začne opravdická zábava. Naše paní učitelka už ve škole není. Když jsem jí viděla naposled, musela odejít domů, poněvadž brečela. Další den jsem zůstala doma, protože mně bolelo bříško (snědla jsem nějakou špatnou rybu). Ale moje nejlepší kamarádka Rachel tvrdí, že naše třídní tentokrát prostě ztratila hlavu a už se nevrátí. Máme novou učitelku a to jste vy, paní Strathiarnová, která teď čtete tuhle úvahu! Frances obrátila stránku, ale víc už toho Fiona na srdci neměla, a tak obrátila list lícem dolů a položila ho vedle sebe na gauč.

„Špatná ryba“ – usmála se smutně. Kvůli špatné rybě může žák chybět ve škole přesně v ten den, který mohl navždy změnit jeho život. Fiona Perryová podle všeho ve středu chyběla vcelku náhodou; ale do večera jejím rodičům, stejně jako rodičům jejích spolužáků ze školy zavolali, že všechny děti mohou zůstat doma, dokud se za paní MacShanovou nenajde náhrada. Ve své slohovce se malá Fiona už bez sebemenšího zaváhání snažila nově příchozí učitelce zalíbit; paní MacShanová jednoduše zmizela z jejího mladého života, jako kdyby ji někdo vygumoval tou krásnou novou gumou.

Moje škola se jmenuje Rothereyská základní, napsal Martin Duffy. Já už sem v poslední dvojtřídě s velkýma dětma. Když sem byl malej, bydlel sem v Boltonu. Moje máma říká, že se mě to co se stalo s paní Macshanovou, nijak netejká a měl bych to pustit z hlavy. Spousta lidí se mě na to ptala tak 1000krát a někdy jim to řeknu a někdy ne. Ale vždycky když začnu vyprávět, tak se nemůžu moc rozpomenout, protože když paní Macshanová začala brečet, tak mi to bylo trapný a zakryl sem si oči a moc sem toho neviděl. Takže tak to bylo.

Jako tečka za slohovou prací se ozvalo spláchnutí záchodu. To se Nick šel naposled vyčůrat, než se uloží ke spánku. Chtělo se jí zařvat: To si neuvědomuješ, že je náš vztah v krizi?!, což byl nápad natolik absurdní, že se mu nahlas zasmála. Zaslechl její smích a zašel za ní; zápěstí měl pořád mokrá, jak se narychlo utíral ručníkem. „Něco legračního?“ chtěl vědět. Jeho smysl pro humor na něm byl to nejlepší – nebo přinejmenším jednou z těch jeho lepších stránek. Stál tam, do půl těla nahý, na prsou se mu leskly četné kapky vody a její stolní lampička vytvářela kolem jeho těla auru. Hrdlo jí sevřela lítost, že s ním záhy nebude, protože ho vyžene a postará se, aby se už nikdy nevrátil. „Pojď ke mně,“ zamumlala. Poslechl. Pomiluje se s ním rychle, tady na gauči, pak se zase vrhne do práce. Když se svlékala, uvažovala, co Martin Duffy doopravdy viděl skrz svých deset prstíků umatlaných kvasnicovou pomazánkou od snídaně. Zakrýt si oči, to je společenské gesto, kterým se od okolí domáhal potvrzení nepřijatelnosti toho činu… Sklouzla zadkem přes okraj gauče, aby do ní Nick mohl vkleče vniknout. Každopádně, opravdu toho Martin Duffy moc neviděl? Pochybovala o tom. Možná na něm bude muset zapracovat, pokud se prokáže, že jeho vnějšková odolnost je obranný mechanismus. Je ve vesnici nový, tím pádem od začátku zranitelný, ačkoli to mu na druhou stranu bránilo k Jenny MacShanové přilnout… Teď ale Frances musela uznat, že jejímu klitorisu se nedostává náležitého tření, obzvláště s tím zatraceným kondomem, a že jí záda opakovaně odírá kovový zip jedné podušky. „Pojďme nahoru,“ navrhla.

Po orgasmu usnula, opojená endorfiny a přitulená k jeho zádům. Škola je v pohodě a moje stará učitelka je taky v pohodě. Víc toho Greg Barre ve své úvaze nenapsal. Který to vlastně je? Nedokázala si ho zařadit, dokonce ani s pomocí fotografie – pravda, taky to byl rozmazaný záběr z vánoční hry: šmouha vatových plnovousů a lepenkových křídel. „Co tě napadne, když se na to dítě podíváš?“ Podala Nickovi fotku přes stůl se snídaní. Přesvědčil se, že nemá prsty upatlané od margarínu, a vzal ten malý čtvereček za okraje. „Je stydlivý,“ usoudil po chvíli. „Proč?“ „Ve vánočních hrách se role mlčících pasáčků vždycky dávají stydlínům. Ta holka vepředu je určitě ta, co říká: ‚Šli jsme za hvězdou,‘ nebo tak nějak. Zato po tom klukovi se jen chce, aby se táhl za ní – nanejvýš aby předal dar.“

Usmála se na něj a on se k ní natáhl s fotkou. Byl to úsměv, při kterém se dívali z očí do očí, zdaleka nejdůvěrnější okamžik za několik dní. Je vnímavý, to každopádně. Pokud jde o cizí lidi. „Byl by z tebe dobrý táta,“ zavrněla. Nabuzené tělo ji pořád ještě příjemně brnělo. „Nezačínejme o tom znovu,“ odsekl. Cosi se jí znepokojivě mihlo před očima. Byla to fotografie malého Grega. Ještě si ji od něj nevzala zpět, a Nick je najednou otrávený a mává před ní fotkou, jako kdyby ho už teď obtížila dítětem, které on nechtěl.

..............

přeložil Viktor Janiš