PROLOG SOBOTA, 7. ZÁŘÍ 2002

Joanna Duncanová vyšla z kancelářské budovy a s hlavou skloněnou před deštěm přešla přes ulici. Muže, který ji sledoval z auta, napadlo, že je dobře, že prší. Když mají lidi sklopené hlavy a roztažené deštníky, vidí toho méně. Joanna rychlým krokem mířila ke starému vícepodlažnímu parkovišti Deansgate. Měla drobnou postavu, vlnité, po ramena dlouhé blond vlasy a výrazné, téměř gnómické rysy, ale o ošklivosti nemohla být v jejím případě řeč. Oplývala zemitou krásou bohyně válečnice, oblečené v  dlouhém černém kabátě a  kovbojských botách z  hnědé kůže.

Muž počkal, až ho mine autobus, a pak se rozjel. Na okamžik ztratil Joannu z  dohledu, protože autobus za sebou zanechal spršku špinavé vody. Zapnul stěrače. Byla kousek od autobusové zastávky, kde čekala řada lidí. V 17:40 se město pomalu uklidňovalo, obchody se připravovaly na zavíračku a lidi se chystali na cestu k domovům. Autobus dorazil na zastávku. Ve chvíli, kdy za ním Joanna přecházela, muž autobus zvýšenou rychlostí předjel a využil ho jako ochrannou clonu. Šedivé parkoviště postavené ze škvárových bloků za pár měsíců zbourají a  Joanna patřila mezi poslední, kteří tam ještě parkovali. Stálo blízko kanceláře, kde pracovala, a byla tvrdohlavá. Její tvrdohlavost muži pomohla zrealizovat jeho plán.

Když odbočil doprava do vjezdu na parkoviště, viděl, že Joanna právě míjí autobus. Rampa se stáčela a kroutila, takže po jízdě v kruzích dorazil do třetího patra s pocitem závratě. Joannin modrý Ford Sierra, zaparkovaný uprostřed prázdné řady, stál v podlaží zcela osaměle. Vnitřek parkoviště byl matně osvětlený a široké, neopracované průzory byly otevřené přírodním živlům. Stmívalo se a dovnitř dopadaly kapky deště, díky nimž už dříve vlhký beton ještě více ztmavl. Muž zastavil v  prostoru nalevo od výtahové šachty a  schodiště. Výtahy nefungovaly, takže Joanna bude muset jít po schodech. Vypnul motor, vystoupil z auta a spěšně zamířil k jednomu z oken s výhledem na hlavní ulici. Viděl temeno její hlavy, když přecházela silnici ke vchodu na parkoviště. Rychle se vrátil ke svému autu, naklonil se dovnitř a  otevřel kufr. Vytáhl malou tašku ze silného černého igelitu. Byla rychlá, protože si sotva stačil igelitku připravit a už zaslechl od schodiště Joanniny kroky. Na okamžik ho zaplavila panika, takže se přinutil přemýšlet racionálně a rozhodně.

Přemístil se ke schodišti. Jakmile Joanna vyšla, přehodil jí igelitku přes hlavu, strhnul ji dozadu a ucha tašky využil k tomu, aby jí igelit pevně obtočil kolem krku. Joanna vykřikla, zavrávorala a  upustila velkou kabelu, kterou nesla. Muž tašku utáhl ještě pevněji, takže igelit těsně přiléhal k její lebce a vyboulil se v místech, kde měla ústa a nos, jak se ze všech sil snažila dýchat. Zároveň s  taškou držel i  její vlasy, ještě větší silou utáhl igelit a Joanna přiškrceně zasténala. Průzory dovnitř zavanul chladný vítr a  muž na obličeji ucítil spršku deště. Joanna se dávila, zmítala a  pokoušela se silný igelit protrhnout. Byl mnohem vyšší než ona, ale musel vynaložit veškeré úsilí, aby zůstal stát a neztratil rovnováhu. Pokaždé ho udivilo, jak dlouho trvá, než se člověk udusí. Vůle žít byla pro televizní dramata příliš časově náročná.

Po první minutě bezvýsledného drápání do hladkého igelitu, který měla přetažený přes hlavu, se Joanna začala chovat chytřeji. Zaútočila a dvě dobře mířené rány mu dopadly na žebra. Kopanci mířenému do rozkroku se dokázal vyhnout. Potil se námahou. Jednou rukou pustil igelit a sevřel Joanně hrdlo. Zvedl ji z  betonu do výšky, takže se z  tašky stala oprátka, jež urychlila ženinu smrt. Joanna kopala do prázdna a pak vydala příšerné, drnčivé zasténání, jako kdyby jí došly baterky. Naposledy sebou cukla, znehybněla a chvíli mu visela v rukou. Když uvolnil sevření, její tělo dopadlo na betonovou podlahu s nepříjemně dutým žuchnutím.

Byl propocený a snažil se popadnout dech. Zakašlal a zvuk se po obrovském prázdném prostoru nepřirozeně rozléhal. Vícepodlažní parkoviště páchlo močí a vlhkem. Na kůži cítil studený vzduch. Rozhlédl se kolem sebe. Klekl si, igelit na ženině šíji zauzloval a tělo odtáhl ke svému autu, kde ho nechal ležet na zemi v  mezeře mezi autem a  vnější stěnou výtahové šachty. Otevřel kufr a  její ochablé tělo zvedl. Jednu paži jí zasunul pod nohy a  druhou do podpaží, takže vypadal spíš jako ženich, který přenáší svoji nevěstu přes práh. Položil ji na podlážku, zakryl ji dekou a  zavřel kufr. Se zábleskem paniky si uvědomil, že její kabelka stále leží u schodiště. Popadl ji a vrátil se k autu. Uvnitř tašky našel Joannin notebook, zápisník a mobil. Zkontroloval výpis hovorů a zprávy, pak telefon vypnul a důkladně ho otřel hadříkem. Přeběhl k jejímu autu a mobil pod něj hodil. Další minutu strávil tím, že si baterkou svítil na místo, kde Joannu napadl. Pečlivě zkoumal, jestli něco neupustila, ale všude bylo čisto. Nastoupil do auta a chvíli jen tiše seděl. Co teď? Joanna musí zmizet. Její tělo. Její počítač. Veškeré stopy DNA se musejí rozplynout. Dostal nápad. Bylo to odvážné a riskantní, ale pokud to vyjde… Nastartoval a vyrazil pryč.