Ukázka:

Je skoro duben a javorové lesy jsou bez listí, osvěžené roztátým sněhem. Každým dnem teď začne míza proudit od těch nejhlouběji sahajících kořenů vzhůru a Everettovy kohoutky musí být připra- vené, aby mohl začít odčerpávat ze stromů cukr. Je mu známo, že tento les vlastní jistý bohatý muž, ale ten svůj pozemek navštěvuje zřídkakdy a jen kvůli tomu, aby si tam se svými hosty ulovil nějakého toho tetřeva či lišku. Jejich naleštěné polnice troubí, v loveckých vestách jim o sebe cinkají náboje desetkrát větší, než je kalibr požadovaný na malou zvěř. Takže se Everett stal mistrem v ukrývání.

Tyto lesy objevil před deseti lety, když se jednou v opileckých mrákotách skutálel z vlaku a probudil se tady. Následně po svém návratu z války strávil na kolejích celé roky, celý úsek života, na který by nejraději zapomněl; povětšinou se jen bezcílně potuloval, opíjel se do němoty, kradl ostatním tulákům z kapes jejich pár peněz, klepal na dveře cizích lidí a prosil je o jídlo výměnou za to, že jim naštípá dříví. Během těch roků se často ocitl stojící na vysokých mostních pilířích, které se kymácely ve větru, dodával si odvahu skočit, představoval si úlevu, která bude následovat, jakmile jeho hlava narazí na rozeklané kameny pod mostem a rozletí se na kusy.

Osamělý pobyt v javorovém lese pro něj však znamenal spásu a od té doby, co Everett toto místo objevil, se nedotkl alkoholu. Společně s dřevorubectvím a tesařinou se ještě jako malý kluk nau- čil stáčet sirup, a během války si dokonce z prázdných nábojnic kalibru 0.50 vyrobil pár stáčecích hubiček, které během krušných měsíců blízko Sommy vbil do několika černých javorů. Třebaže tamní vesničané obývali to místo po tisíce let, když začala téct hustá, pronikavě vonící míza, vytřeštili oči údivem. Podle Everettova mínění je sirup jedním z mála darů přírody, projev skutečné laskavosti, nabízený bez očekávání čehokoliv na oplátku.

Nyní se Everett ubírá po jelení stezce, která vede po hřebeni nad hlubokou zalesněnou roklí, a boty mu vtahuje nesouvislá vrstva bahna. Najde svůj první cukrový javor, jehož stříbrošedá kůra je léty stáčení zjizvená. Vytáhne vrták a vyvrtá nový otvor na jižní straně kmene. Kůra se poddá a od okrajů nového otvoru se odlupují vlákna světlého bělového dřeva. Everett vezme dřevěnou paličku a do otvoru vtluče ocelovou stáčecí hubičku – příliš hluboko nebo příliš mělce, a zcela o mízu přijde. Zastaví se a chvíli svou práci obdivuje, pak na hubičku zavěsí sběrný kbelík a pokračuje dál.

Stromům vždycky dával přednost před lidmi. Jejich zvyky a záliby jsou pro něj mnohem srozumitelnější než ty lidské. A tyto stromy jsou opravdu dobré – tisíc akrů těch nejkrásnějších javorů

cukrových, co kdy vyrostly ze země, s listy, které se jako obří dlaně prostírají do šíře, a ze všech prýští karamelovitá míza tak hutná, že vyžaduje minimální dobu varu. Až všechna letošní míza vyteče, slije Everett svůj sirup do lahví a vymění jej v Saint John za ovesné vločky, sádlo, cukr, mouku a malý svazek bankovek. Nanejvýš měsíc práce. Po zbytek roku si bude u potoka lenošit, zaobírat se napůl vážný- mi myšlenkami, pozorovat semínka a javorové vrtulky unášené do světa pomalu tekoucí vodou. Chvílemi je to velmi osamělý život, ale poklidný – a Everett má po mnoha letech plných dřiny a strádání pocit, že si takovou zahálku zasluhuje.

Navrtá dalších deset stromů, pak si rozdělá malý ohýnek, aby si ohřál snídani, ovesné placky polité sirupem z loňska. Potom se opláchne, přebrodí potok a navrtá dalších dvacet stromů na jeho východním břehu. Právě se blíží ke konci svého okruhu, když to uvidí – raneček z brokátu visící na hřebíku vbitém do jeho posledního javoru, obrovského, majestátního stromu, ze kterého sbírá mízu už celé roky, jednoho z jeho nejlepších zdrojů sirupu, natolik statného, že do něj může vbít čtyři stáčecí hubičky najednou. Na větev o něco výš nad hřebíkem usedne se zakrákáním pták, neochotný slétnout ani o kousek níž k zemi, než musí. Raneček brokátu se mírně zavrtí, což by mohlo být větrem. Následuje tiché zaštkání.

Prostě to nechej být, pomyslí si. Les se o to postará sám.

Váhavě rozevře záhyby látky a vsune dovnitř větrem ošlehanou ruku. Najde tam teplo, dech.

„A sakra,“ zašeptá.

překlad Hana Březáková