S tím kontrastuje fakt, že důležitou roli v textu hraje Kerouacovo studium buddhismu a usilování o osvícení – probuzení… Ale zatímco první část knihy připomíná sen, ze kterého je možné se probudit, ve druhé části se snová atmosféra prohloubí až k noční můře spolu s tím, jak s vypravěčem sledujeme úpadek jeho hrdinky i nevyhnutelný konec jejich vztahu.

Ukázka:

Sedím s Tristessou v taxíku, opilej, v jedný kapse zlodějský železničářský brašny (ve dvaapadesátým roce železnic mě obvinili, že jsem ji ukrad) strčenou velkou flašku whiskey Juarez Bourbon – deštivá sobotní noc v Mexico City, samá tajemství, vtahují tě bezejmenný postranní uličky z dávnýho snu, v týhle úzký ulici jsem procházel davem zasmušilých indiánských tuláků zabalených do tragických pelerín, brečeli byste z nich a představovali si, jak se ze záhybů jejich hábitů blýskají nože – truchlivej sen stejně tragickej jako ten, ve kterým na noční železnici seděl můj otec s rozpláclýma stehnama v kouřícím vagóně noci, a venku se po smutných mlžných nekonečných kolejích života potácel brzdař s červeným a bílým světlem – teď ale jsem na zarostlý náhorní plošině Mexika, nade mnou citlapolskej měsíc, je to pár nocí, co jsem v jeho záři škobrtal přes ospalou střechu cestou na prastarej prosakující kamennej záchod – Tristessa je sjetá, jako vždycky krásná, těší se, až bude doma, těší se na svou postel, na svoje morfium. Předešlou noc jsme v tichý hádce ponuře seděli v dešti u půlnočního pultu, jedli polívku a chleba a pili hroznovou limonádu, a ten rozhovor ve mně vyvolal vizi Tristessy v mojí posteli, v mojí náruči, nezvyklost jejích milostných lícních kostí, aztécká indiánská holka, její víčka zakrývají tajuplný oči Billie Hollidayový, v jejím hlase velkolepá melancholie Luisy Rainerový, vídeňský herečky s tváří plnou smutku, která v roce 1910 rozplakala celou Ukrajinu. Kůže jí k lícním kostem lne ve skvostných hruškových vlnkách, její víčka jsou obrovský a smutný, odevzdanost Panny Marie, hebká kávová pokožka, oči naplněný udivujícím tajemstvím, nářek bez výrazu z bolesti hluboké jako sama Země, v němž se mísí žal s pohrdáním. „Je mi špatnéé,“ říká mi vždycky, nebo i Bullovi v jeho bytě – Jsem v Mexico City, šílený a rozcuchaný,jedu v taxíku skrze deštivý dopravní zácpy kolem Ciné Mexico, nahýbám si z láhve, Tristessa se mi v dlouhý tirádě pokouší vyprávět, že když jsem ji předešlou noc posadil do taxíka, tak po ní taxikář vyjel, takže mu dala pěstí; chlap, kterej nás veze, se k tý zvěsti nevyjadřuje – Jedeme k Tristesse domů, sednem si a sjedem se – Tristessa mě varovala, že v domě bude svinčík, protože její sestra je opilá a nemocná, a bude tam i El Indio, bude tam majestátně stát s jehlou vraženou do silný hnědý paže a zářícíma očima se dívat přímo na tebe, anebo bude teprve čekat, až mu píchnutí jehly přinese ten vytouženej plamen: „Hm… aztécká jehla v mým hořícím mase“ a bude vypadat přesně jako ten vysokej chlápek, co mi v Culiao nabídnul óčko, když jsem dorazil do Mexika za novejma vizema – Moje láhev je zavřená podivným měkkým mexikánským uzávěrem, pořád se bojím, že se otevře a celá brašna mi nasákne třiačtyřicetiprocentním bourbonem. V mrholení bláznivý sobotní noci zvolna projíždíme uličkama, který připomínají Hongkong, projedeme tržištěm, vystoupíme ve čtvrti kurev, pustíme se za stánky s napevno přidělanýma lavičkama, kde dostanete ovoce a fazolový tortilly a tacos – Chudinská čtvrť Roma. Jízda stála 3,33, dávám taxikáři deset pesos a říkám si o drobný: „Seis.“ Bez připomínek mi vrací a já si říkám, jestli třeba Tristesse nepřipadám okázale rozhazovačnej, jako nějakej Johnny Chlastoun na návštěvě v Mexiku – Ale není čas na přemýšlení, pospícháme po kluzkých chodníkách leskle zrcadlících neóny a svíčky malejch prodavačů, mají na prodej vlašský ořechy vyložený na ručníku – ostře zahneme do páchnoucího průchodu vedoucího k jejímu jednopatrovýmu domu z činžovních cel. Všude kapající kohoutky a kbelíky a kluci, podlezeme pověšený prádlo a jsme před železnýma dveřma do jejího vepřovicovýho domova, je odemčeno, vstupujem do kuchyně, kde déšť pokračuje, kape z listů a prken, který tvoří kuchyňskej strop – ten pouští do kuchyně šustící deštíček do slepičího svinčíku ve vlhkým koutě – A tam, jako kouzlem, uvidím, jak malá zlatavá kočka čůrá do hromádky okry a slepičího krmení – Ložnice je naprosto zaneřáděná a vypleněná, jako by tu řádili šílenci, všude roztrhaný noviny, slepice zobe z podlahy zrnka rýže a drobky ze sendvičů – V posteli Tristessina nemocná „sestra“, zabalená do růžovýho přehozu – je to tak smutný, jako ta noc, kdy v dešti na Ruský ulici zastřelili Eddyho – Tristessa sedí na kraji postele a narovnává si nylonový punčochy, nešikovně si je vytahuje z bot a její velká smutná tvář dozírá na to snažení s našpulenými rty, sleduju jak křečovitě stáčí nohy dovnitř a prohlíží si boty. Je to tak krásná holka, říkám si co by na to řekli kamarádi v New Yorku a nahoře v San Franciscu, a jaký by to bylo v Nole, kdybyste ji viděli jak se lenivým krokem nese po Canal Street v horkým slunci v tmavých brýlích a pořád si přitahuje kimono přehozený přes kabát, jako by kimona měly bejt přivázaný ke kabátům, křečovitě za něj škube, nepřítomně se poflakuje po ulici a říká věci jako „Támle je taxík – hej von je hej kdo – tady seš – nésu ti tvý pňíse.“ Pňíse jsou peníze. Když to vysloví, zní to jako by to řekla moje francouzská kanadská teta z Lawrence: „Nechci tvoje pňíse, o ty nestojim, chci abys mě měrát.“ Měrát je měl rád. „Měrít.“ Měrít je měřit. – S Tristessou je to to samý, je věčně sjetá, je jí zle, absťák, píchá si deset gramos morfia za měsíc – potácí se ulicema, ale pořád je tak krásná, že se za ní lidi otáčej a sledujou ji – Oči má jasný a zářící tváře jí zvlhly mlhou a její indiánský vlasy jsou černý a šik a sčesaný, vzadu visí dva copy přes načesaný ruličky (náležitá fazóna Katedrálních indiánů) – Její boty, na který se pořád dívá, jsou zbrusu nový, žádný křápy, ale nechává si sjíždět nylonky a pořád za ně tahá a křečovitě vykrucuje nohy – Představíš si, za jakou krásku by byla v New Yorku, nosila by širokou květovanou sukni à la New Look s hladkým obtaženým růžovým kašmírovým svetříkem od Diora a dílo by dokonaly vespolek její rty a oči. Ale tady jí nezbývaj než chmurný háby chudobný indiánský dámy – Tyhle indiánský dámy jsou k vidění v neprostupný temnotě domovních vchodů, vypadají spíš jako díry ve zdi než jako ženy – ty jejich šaty – a pak se podíváš znova a vidíš statečnou vznešenou mujer, matku, ženu, Pannu Marii Mexickou – Tristessa má v rohu ložnice velkej svatej obrázek. Ten se dívá do pokoje, opřenej o zeď kuchyně, v pravým koutě když se postavíte čelem ke kuchyni, ve který nepopsatelně kape voda z větví a stlučenejch prken střechy (rozbombardovaná střecha krytu) – Obrázek představuje Matku Boží, hledící ze svých tajemných modrých zámotků, ze svých rouch, v podobě připomínající Damemu, a El Indio se k ní oddaně modlí vždycky než vyrazí shánět šunt. El Indio je prodavač kuriozit, údajně – nikdy ho ale nevídám u San Juan Letrán prodávat krucifixy, nikdy nevídám El India na ulicích, na Redondas, prostě nikde – Panna Maria dostala svíčky, celý hrozen skleněných voskem naplněných šetrných lampiček, které vydrží celé týdny, jako tibetské modlitební mlýnky, nevyčerpatelná pomoc od našeho Amidy – usmívám se na tu milou ikonu – Okolo ní visí fotky mrtvých – Když chce Tristessa říct „mrtvý“, nábožně sepne ruce, což ukazuje na její aztéckou víru v posvátnost smrti, a totéž ukazuje na víru v posvátnost bytí – Má tam i fotku mrtvýho Davea, mýho kámoše z předešlých let, teď mrtvýho, umřel na vysokej tlak když mu bylo 55 – Z bledý nepopsatelný fotky hledí jeho nezřetelná řeckoindiánská tvář. Všude sněhu že ho ani nevidím. Určitě je v nebi, dlaně přiložené k sobě do véčka ve věčné extázi nirvány. A právě proto i Tristessa spíná dlaně a modlí se a říká taky „miluju Davea“, milovala svýho někdejšího pána a vládce – Byl to starej chlap zamilovanej do mladý holky. Jí bylo 16 a byla narkomanka. Vytáhnul ji z ulice, sám pouliční narkoman, zdvojnásobil svý usilování, až se mu podařilo dát se dohromady s majetnýma feťákama a ukázat jí, jak žít – jednou za rok se společně vypravili do Chalmy, po kolenou vylezli kus po svahu hory až ke svatyni tvořené kopou berlí, které tu odhodili uzdravení poutníci, v mlze bylo rozprostřeno tisíc stébel z tapetes, prospali tam noc přikrytí dekami a kabáty – a když se vrátili, zbožní, hladoví, uzdravení, zapálili pár svící před Matkou a zas vyrazili do ulic shánět morfium – Bůh ví kde ho brali. Sedím a kořím se té vznešené matce milenců.

..............

přeložil Vít Penkala