Ukázka:

New York, 1. listopadu 1938

Poprvé vynechala návštěvu hřbitova. V New Yorku nemůže Día de Muertos, Den mrtvých, oslavit tak jako v Mexiku. Zde neleží pohřbeni žádní její příbuzní, a kromě toho se na newyorských hřbitovech nesmí zpívat ani jíst. Proto strávila 1. listopad v Metropolitním muzeu a dlouho stála před obrazy Clauda Moneta, jednak protože Moneta miluje, jednak protože ví, že Nick malíře jednou navštívil a fotografoval v Giverny, a ona si mu takto mohla připadat o kousek blíž.

Když se večer připravuje na vernisáž v Levyho galerii, říká si, jestli se Nick dnes objeví. Jeho mlčení už ji ani tolik nerozesmutňuje, jako spíš štve. Krátce po jejím příjezdu do New Yorku si telefonovali a on říkal, že musí pracovně na pár dnů do Los Angeles, ale ozve se jí, jakmile se vrátí. Dosud to neudělal, přitom musel být zpátky už dávno. Tolik se na sebe těšili.

Co se stalo od jejich posledního setkání v září, kdy fotografoval její obrazy? Frida si pečlivě kartáčuje černé vlasy a sleduje přitom svůj odraz v zrcadle.

Poslední dobou na sebe měli málo času. Protože u nich v Coyoacánu při své návštěvě Mexika bydlel André Breton se svou ženou Jacqueline Lambaovou, často je s Diegem vozili po venkově, což Breton označoval za „magickou inspiraci“. Breton chtěl ale taky trávit hodně času s Trockým, který v Mexiku našel útočiště na útěku před Stalinovými tajnými agenty. Za to, že mu a jeho ženě Natalji mexický prezident Cárdenas poskytl azyl, vděčil v neposlední řadě Diegovu vlivu. V jejich domě Casa Azul žil už od ledna 1937. A tak se stalo, že se Riverovi museli v létě a na podzim ujmout role trpělivých hostitelů a nápaditých průvodců.

Nick, který Bretona nemohl vystát, měl skoro při každém společném setkání mizernou náladu. Taky spolu skoro nikdy nebyli sami.

Byla to jen velmi krátká, tajná setkání, ukradené okamžiky, jak tomu říkal Nick, protože jim vlastně ve skutečnosti vůbec nepatřily. Vzpomíná na rychlé, nespokojené výměny pohledů nad dlouhým jídelním stolem, u něhož sedělo deset lidí, kteří o nich nesměli nic vědět. Nebylo to od jejich prvního setkání před sedmi lety zrovna nejlepší období. Ale co mohli chtít? Nick měl za sebou třetí rozvod. Ona byla ještě pořád vdaná za Diega, který ji podvedl. Kterého opustila. Ale to stále neznamenalo, že je volná. S manželem ji spojovaly tisíce nitek. Nikdo ji neznal tak dobře jako on, a i když si někdy myslela, že ho z celé duše nenávidí, stejně si bez něj nedovedla představit život. On byl skálou, které se chytala, když ji zaplavily bolesti a strach z brzké smrti. Proč to Nick nedokázal pochopit?

Na podzim se jim s Nickem podařilo jen jedno nerušené setkání. Nick si na ni velmi odvážně počíhal na trhu v Coyoacánu, a protože se tam právě ocitla sama, naložil ji do elegantního krémového kabrioletu a prostě ji odvezl.

Frida řekla, že si připadá jako gangsterská nevěsta, načež jí Nick na chvilku položil pravou ruku na šíji, pak zase musel hned chytit volant, protože vůz neustále vyjížděl z dráhy. Nick si začal prozpěvovat jakousi maďarskou píseň. Nerozuměla ani slovo, ale líbilo se jí slyšet ho zpívat v mateřském jazyce. Tak horlivě se snažil stát se správným Američanem, až se zdálo, že čím dál víc ztrácí své maďarské kořeny, což jí přišlo škoda.

„Když tě procpou uchem jehly zvaným Ellis Island, přijdeš o kus své staré identity,“ řekl jí v jedné z těch vzácných chvil, kdy byl ochoten mluvit o své emigraci. Popsal jí to tísnivé čekání, ponižující prohlídky americkými lékaři, strach, že propásne rozhodující okamžik, kdy budou vyvolávat jeho jméno, že ho zaměstnanec přistěhovaleckého úřadu, jemuž nedošlo, že by si na předčítání polských, maďarských nebo rakouských jmen měl dát pozor, vysloví špatně, a tedy téměř nesrozumitelně. „Kdyby se člověk nestihl okamžitě po vyvolání dostavit k závoře, mohlo se stát, že by ho škrtli ze seznamu a poslali zpátky na loď. Toho jsme se pekelně báli a už na lodi jsme na sebe navzájem volali zkomolenými jmény, abychom se na to připravili.“

„Maďarština je krásná řeč,“ snažila se Frida překřičet rámusení auta.

Nick se na ni podíval.

„Je v Maďarsku hezky?“

„Ano, moc!“

„Mí předkové jsou z Maďarska.“ Nebyla to pravda, ale tak ráda by měla s Nickem něco společného, a ta myšlenka se jí líbila.

Nick se rozesmál a zavrtěl hlavou. „Tomu nevěřím. Ty jsi vyrostla z mexické půdy, moje aztécká bohyně.“

„Jenom z matčiny strany, ale otec pochází z Německa a měl maďarské předky.“

„Aj aj.“ Nick si zakryl dlaní ústa v předstíraném úleku. „Ještě nakonec budeme příbuzní?“

Zastavili u jednoho jezera a básnili o tom, jak by bylo krásné, kdyby se v zimě setkali v New Yorku.

Frida se pokouší vyvolat z paměti co nejostřejší vzpomínky a prohlížet si jeden obrázek za druhým. Ale nejde to. Film se přetrhne ve chvíli, kdy se nad ni Nick skloní.

„Frido, no konečně, pojď sem, tady!“ mává na ni Julien, jakmile vstoupí do jeho galerie.

Přišla pozdě, a to ho zlobí. Pozná to podle panovačných gest jeho levé ruky. V pravé drží skleničku. Tu teď vrazí do ruky své asistence. Nečeká, až k němu přijde, sám si k ní razí cestu davem.

Galerie Levy je nacpaná k prasknutí, vzduch vlhký. Frida zatím nezahlédla nikoho známého, skoro ostýchavě zůstala stát ve dveřích, jako socha, ztuhlá a vzpřímená.

Když se k ní Levy protlačí, letmo ji obejme. „Kde vězíš? Vivian tě přece měla vypravit včas. Všichni na tebe čekají! Pojď se mnou, chtějí s tebou mluvit kritici. Dost důležitá věc.“

Levy z ní sejme provlhlý přehoz a jemně ji postrčí do místnosti, lidé uctivě ustupují stranou, jakmile pochopí, o koho jde. Frida má na sobě tehuánskou sukni z modré bavlny s krajkami a stužkami. Přes to bohatě zdobenou bílou blůzu a na hrudi velkou brož. Prsty jí zdobí sedm oblíbených prstenů, nehty si odpoledne nalakovala temně rudým lakem. Když si upravuje na ramenou pestrobarevně vzorovaný přehoz s třásněmi, rozcinkají se jí stříbrné kroužky na zápěstích. Vlasy si vyčesala nahoru a zapletla do nich růžové stužky, v uších se jí houpají těžké předkolumbovské ozdoby.

Konečně spatří své americké přátele Geenu a Normana Turnerovy. Znají se od roku 1933, kdy Diego v newyorském Rockefellerově centru vytvořil antikapitalistickou nástěnnou malbu Člověk na křižovatce a zvěčnil na ní také Lenina. Nelson Rockefeller Diega požádal, aby Lenina přemaloval, on to odmítl. Ve vášnivé diskuzi, již to rozpoutalo a která se dostala i do novin, stáli Turnerovi za Diegem. Jsou členy zdejší komunistické strany, věrností ke straně se však vyznačují zrovna tak málo jako Diego před svým vyloučením. Když nechal Rockefeller rok po dokončení fresku zničit, protestovali Turnerovi před budovou. Od těch dob se s nimi Frida cítí spřízněná a pravidelně si píšou. Oba jsou sečtělí, mají smysl pro humor, jsou pohostinní a u spousty umělců velice oblíbení.

Geena, vysoká a trochu při těle, má dnes na sobě jako skoro pokaždé nepříliš slušivé šaty a Norman jako by oblek dostal od někoho mnohem menšího, než je sám. Elegantní Rockefellerovi stojí o pár metrů dál. Oba páry se navzájem okázale ignorují.

Frida přátelům jen zamává, protože ji Julien hned představuje prvnímu kritikovi, který má zájem o rozhovor. Musí si stoupnout před jednu svou malbu, aby se fotografové mohli pustit do práce. Jeden z nich o ní prohlásí, že je šestadvacátým uměleckým dílem v téhle místnosti. Všichni přihlížející se zasmějí, i Frida.

„André Breton napsal, že vaše díla jsou jako barevná stužka uvázaná kolem bomby, je to pravda?“ Muž z magazínu Time má na nose brýle z rohoviny. Na bledém čele mu vystouply malé perličky. Špičky tmavých vlasů má zvlhlé. Frida by mu nejradši podala kapesník, ale to samozřejmě nejde, především v New Yorku ne. Ten muž je jí sympatický. Dá si na odpovědi záležet.

„Maluju, co vidím. Ne to, o čem se mi zdá. Byla jsem hodně sama, a proto maluju jenom obrazy, které jsou ve mně. Nevím, jestli působí jako bomba. Pro mě jsou to zkrátka jen… pravdivé obrazy.“

Muž si zapisuje poznámky. S mírným pousmáním se zeptá: „Proč… odpusťte, ale proč jsou vaše obrazy tak… é… gynekologické?“

„Jsou takové?“

„Mně se zdá, že ano.“

„Jak jste na to přišel?“

„Tamhle na tom obrazu je žena, která potratila, nebo ne?“

„Ano, a co?“

„To není gynekologické?“

„Vy myslíte jako z lékařské učebnice?“

„Ne, samozřejmě že ne, vaše forma je jiná… ale…“

Frida se zadívá na svou Nemocnici Henryho Forda.

„Květina, šnek, město…,“ vypočítává a pohlédne na něj s otázkou v očích.

On přikývne a pokračuje: „… a kaluž krve, mrtvé dítě, pánevní kost…“

„Přišla jsem o tři děti. To není žádná gynekologie, to je můj život.“

Kritik chce něco říct, ale pak si to rozmyslí. Zakroužkuje slovo „gynekologické“, které si před chvílí poznamenal, protože na to, aby ho škrtnul, se mu příliš líbí.

O něco později stojí Julien opět u ní a podává jí sklenici vína.

„Dobrá práce. Tři rozhovory, a všichni byli spokojení. Líp už to ani nejde. Jsou tady všichni, úplně všichni. Zítra se bude v novinách psát: ‚Frida Kahlo, vynikající malířka z Mexika‘. Diego na tebe bude pyšný!“

„Diego ať mi vleze na záda!“

Julien sáhne po její ruce.

„Než tě pustím za přáteli, musíš se ještě pozdravit s pár lidmi, co by si možná něco koupili… podívám se… koho tu ještě máme… Á, doktor Meyer, dobrý zákazník, psychiatr, trošku zvláštní postavička, ale znalec. Už třikrát mi říkal, že s tebou musí nutně mluvit.

Jemně, ale odhodlaně postrčí Fridu k Meyerovi, který postává v rohu, vzájemně je představí a vzdálí se.

„Tohle chci koupit,“ ukáže Meyer na obraz Moji prarodiče, moji rodiče a já. „Pověsím si to ve své ordinaci.“

„To mě velice těší,“ řekne Frida upřímně.

„Prohlížením vašeho obrazu si člověk může ušetřit pár semestrů studia psychologie.“

„Protože ukazuju, že jsou naše rodiny důležité?“

„Protože rodině neunikneme. A sama to velmi dobře víte. Rodina je náš osud. Nemáme na výběr.“

„Ano, asi to tak bude.“

„Mohu vás někdy pozvat na večeři do Stork Clubu, dokud budete v New Yorku? Klidně i s panem Levym a vašimi přáteli. Normana Turnera znám koneckonců taky.“

Frida se rozhlédne po Julienovi, ten vesele klábosí a každou chvíli ukazuje jejím směrem, aby si umělkyně všichni všimli. Šestadvacátého uměleckého díla.

„Moc ráda.“ Frida je unavená. Vytáhne z kabelky cigarety, Meyer jí připálí.

„Práce vašeho muže mám taky rád,“ přemítá, oči stále přilepené k jejímu obrazu, „ale úplně jinak. Rivera vypráví příběhy, které se odehrávají v Mexiku nebo i tady v Americe. Ale vaše obrazy ukazují, co se děje uvnitř nás samých. Chce to hodně odvahy malovat takové obrazy, paní Kahlo. Doufám, že mě nepochopíte špatně, ale myslím si, že takové obrazy může na svět přivést jedině žena. Žena, která ví hodně o životě.“

Vzduch v galerii je čím dál horší, i když první hosté už odešli. Okenní tabulky jsou opocené, zvenku pod dveře zatéká déšť. Frida s Geenou sedí vedle sebe na dřevěné bedně, na níž předtím stály sklenice. Kdo přišel teprve teď, musí si pro sklenici dojít do kuchyně.

Naproti nim visí obraz Co jsem viděla ve vodě. Fridě připadá, že je to jeden z jejích nejlepších obrazů. Je v něm všechno. I Nickolas, který se neobjevil, přestože jí to slíbil. Každý den listuje u novinového stánku drahými časopisy, jestli v nich není nějaká Nickova fotografie. Před pár dny to byla ve Vanity Fair jakási blonďatá herečka, předtím zase v New York Times manželský pár skladatelů z Evropy. Den za dnem na něj čekala.

Frida se zahledí na mrtvého ptáka na svém obraze. Všichni se pletou, všichni. Ten pták nepředstavuje ji, nesymbolizuje smrt lásky, mládí, nevinnosti, nevyjadřuje nehodu. Ten pták je Nick. Jestli se o nich dozví Diego, bude to Nickova smrt, tenhle strach ji provázel celé ty roky. Zamrazilo ji, kdykoli na to pomyslela. Proto namalovala tohohle mrtvého ptáka, je to tyránek rezavohlavý, ptáček, který svůj revír brání až k smrti. Jak by o něčem takovém mohla s někým mluvit? Nevysvětlila to ani samotnému Nickovi, ze strachu, že by se mohl kvůli nějakému podivnému smyslu pro čest chtít Diegovi ke všemu přiznat. Ví, že si Nick s tou myšlenkou pohrává, nebo… pohrával? Kde je mu jenom konec? Možná už má zase novou přítelkyni, krásnou, vysokou, blonďatou Američanku. To by vysvětlovalo jeho mlčení, protože k čemu by mu pak byla ona?

„Julien říká, že za chvíli všichni půjdeme do Jackson’s,“ vytrhne ji z černých myšlenek Geena. „Ty taky vypadáš, že bys potřebovala něco sníst. Jsi moc hubená, Frido. Říkám ti to pořád: víc jez, míň pij. Počkej chviličku, ještě musím s někým něco rychle probrat, pak společně vyrazíme.“

Frida zůstane sama a znovu se zadívá na svůj obraz. Sklouzne z bedny a postaví se před něj. Dobře si pamatuje, jak tenkrát seděla ve vaně, sledovala svoje nohy na jejím okraji a rozhodla se namalovat obraz z této perspektivy.

„Tak tak, veliká krása, paní Riverová!“

Hlas patří cizímu muži za jejími zády. Stoupl si k ní příliš blízko, cítí jeho dech. Ohlédne se. Je mu asi šedesát, má pleš a na sobě kostkovaný oblek.

Šašek, pomyslí si Frida.

„Mistrovské dílo. Naprosto exkvizitní! Co vy všechno nevidíte, když se koupete, fascinující, ha!“

Frida mlčí. Ten muž je jí nesympatický, ale Diego ji varoval před urážením potenciálních zákazníků.

„Hořící výšková budova, velmi zajímavé. Ale víc se mně líbí ta dvě děvčata vpředu, jak si spolu užívají. Naprosto rozkošné.“

Najednou si připadá jako nahá. Ale možná mu nerozuměla správně. Co znamená ‚rozkošné‘? Neskrývá v sobě to slovo třeba ještě druhý význam, který nezná?

Strnule hledí na obraz, aby se nemusela dívat na toho muže, který teď stojí vedle ní a chtivě pokukuje po její blůze.

„Víte, maličká paní Riverová…“

„Perdón? Nerozumím vám. Jmenuju se Frida Kahlo.“

„Víte, rád bych vám někdy ukázal, co vidím ve vodě já, když se koupu.“

Než se Frida zmůže na odpověď, uslyší za sebou jiný hlas, hlas známý, milovaný a zrovna teď velice rozzlobený.

„Pochybuju, že o to seňora Kahlo stojí, doktore Springfielde. Ale jestli chcete, milerád vás někdy zvěčním ve vaně a fotografii nabídnu Vanity Fair. Nebo raději Vogue?“

Frida se prudce otočí. Stojí tam Nick, vysoký, tmavovlasý a s cynickým úsměvem. Odporný muž v kostkovaném obleku stiskne rty.

„Pane Murayi, vy si o sobě myslíte, že jste vtipný? Věřte mi, že nejste,“ řekne a zmizí.

Frida pohlédne na Nickolase, je tak ráda, že ho vidí, a natáhne k němu ruku, ale Muray, místo aby ji vzal do náruče a políbil, ustoupí o krok zpátky.

„Tady jsi. Stýskalo se mi po tobě.“ Vlastně přesně tohle říkat nechtěla, ale když teď stojí před ní, je jí to jedno. „Jsem tak ráda, že jsi tady. Chtěla jsem ti tu výstavu ukázat, ještě než se otevře. Líbí se ti? Zůstaneš?“

„Je dobrá. Julien ty obrazy rozvěsil výtečně. A jsou tu všichni, kdo něco znamenají. Gratuluju.“

Pohled mu na chviličku změkl a ona už už myslí, že ji konečně přitáhne k sobě. Ale Nick se odvrátí a zamává na někoho na opačném konci galerie.

„Nicku, miláčku!“

Jakási hezká žena padne Nickolasovi kolem krku a odtáhne ho pryč. Během několika vteřin ho obklopí hlouček lidí, které Frida nezná. Až na Rusalku, ta se na ni teď blahosklonně usmívá, jako by přesně věděla, co se mezi Fridou a Nickem tajně odehrává. Jako kdyby jí chtěla říct: Promiň, Frido, tvůj čas vypršel. Kolem ní stojí ženy v elegantních šatech a muži v oblecích. Frida neměla tušení, že tihle lidé patří k Nickovi. Zdá se, že jsou to jeho přátelé, zdraví je, líbá na tváře, usmívá se a sklání hlavu, aby lépe slyšel ty, kdo jsou menší než on. Ty pohyby jsou jí tak důvěrně známé. Jenže teď sama pouze postává na okraji scény a přihlíží. On k ní tu a tam od svých přátel zalétne pohledem, jen na vteřinu a bez úsměvu, skoro vyčítavě. Frida si zapálí cigaretu a zůstane stát jako divačka. Čeká.

Přijde k ní Clare Boothe Luceová. Dřív pracovala pro časopis Vogue a nyní píše pro divadlo. Frida ji občas potkávala při své první návštěvě města a teď si vzpomíná, že se Geena v jednom dopisu zmiňovala o úspěšném kusu na Broadwayi. Takové věci by si měla dobře pamatovat, poučoval ji Diego, protože pak bude mít vždycky téma k rozhovoru. Neumí Clare náhodou taky pár slov španělsky? Lidi obvykle potěší, když si na to někdo vzpomene.

„Paní Boothe Luceová, těší mě, jak se vám daří? Četla jsem o vašem úspěchu! Kolikrát se váš kus hrál? Stovky repríz?“

Autorka se vděčně usměje. „Přesně šest set. Ano, bylo to… ech… poněkud neobyčejné. Ale copak se o tom píše i v Mexiku?“

Frida jí potřese oběma rukama. „Jistě, když člověk čte americké noviny a chodí mu dopisy z gringolandu. A vy přece víte, že jsme s Diegem vždycky zvědaví, jak se tu daří našim přátelům. Nechává vás pozdravovat. A vašeho muže taky. Je tady?“

„Ne, omluvil se. Chtěla jsem…“ Najednou působí nesoustředěně a roztěkaně. Sklopí pohled ke svým rukám a začne otáčet snubním prstenem. „Takže jste taky… slyšela… o té hrozné události?“

Frida musí chvíli přemýšlet, pak pochopí.

„O Dorothy Haleové? Ano. Triste. Velmi smutné. Byla tak nadaná. A pak taková strašná smrt.“

Dokonce i mexické bulvární plátky přinesly zprávu, že krásná a ctižádostivá herečka Dorothy Haleová vyskočila z okna svého bytu v šestnáctém patře jedné výškové budovy na Manhattanu. Frida se snaží o soucitný tón, protože ví, že se s ní Clare přátelila.

„Měla před sebou celý život. Někdo mi dokonce říkal, že byla zrovna čerstvě zamilovaná.“

Frida bezděky otočí hlavu směrem, kde stojí Muray. Clare Boothe Luceová její pohled sleduje.

„Ano, Muray o tom asi taky věděl, všichni to věděli. Jenže pak se to zase pokazilo.“

Clare Boothe Luceová si povzdychne. Zahledí se do skleničky šampaňského. „Není mi z toho dobře, já jsem… ne, teď o tom nemohu mluvit, možná jindy, až přijdete na návštěvu. Ale… namalovala byste ji?“

„Dorothy Haleovou? Takže recuerdo?“

„To je něco jako vzpomínka? Ano? Přesně to mám na mysli. Vzpomínka na Dorothy a její smrt. Chtěla bych ten obraz darovat její matce, aby mohla být své dceři blíž, už ji tak dlouho neviděla.“

„Rozumím.“

„Co by to stálo?“

Frida pokrčí rameny.

„Dvě stě dolarů?“

Hlouček kolem Nicka se pohne směrem k východu. Frida odhodlaně zamíří na opačnou stranu. Když k ní vykročí Geena a chce ji zadržet, vyprostí se a stoupne si před svůj obraz Co jsem viděla ve vodě. Zničehonic stojí Nick vedle ní a uchopí ji za paži. Dýchá zrychleně, jako by běžel.

„Nemyslíš snad, že všechno půjde dál tak jako v Mexiku, že ne?“ Frida na něj tázavě pohlédne. „Tomu přece nemůžeš doopravdy věřit, ne?“

„Nerozumím, o čem mluvíš,“ řekne Frida upřímně.

„Ne? Tak se zeptej Juliena. Říkal mi o těch aktech.“

Zatraceně. Ten užvaněnec Julien. Ve zlomku sekundy zvažuje, jaké má možnosti. Zapírat? Smát se tomu? Rozhodne se pro úprk vpřed.

„No a? Chceš mi to zakazovat?“

„Dělej si, co chceš, ale mě z toho vynech. Já se o tebe nebudu dělit.“

„V Mexiku ses o mě taky dělil.“

„To bylo něco jiného. A navíc… ale co, to je jedno.“

Odvrátí se od ní a zamíří ke dveřím.

„Navíc co?“ Frida za ním ta slova skoro zakřičí.

Nickolas se vrací, znovu po ní sáhne a zase v tom není ani špetka něžnosti. Spíš se to podobá popadnutí za krk, jako se chytá kočka nebo zajíc. Zašeptá jí do ucha.

„Navíc jsem tenkrát ještě nevěděl, jak moc tě miluju.“

Pustí ji a jde. Už se za ní ani neohlédne.