Ukázka - kapitola 1.

Návštěvníka mé pracovny zpravidla upoutá nevelký dřevěný předmět na psacím stole. Je to vyřezávaná nádobka v podobě klečícího muže, který objímá mohutnou nádobu. Mužovo tělo, spočívající na patách, a ruce, těsně nad koleny se dotýkající nádoby, jsou znázorněny jen zběžně, zato hrubé rysy obličeje jsou vyvedeny s pozoruhodnou přesností – nízké čelo, téměř chybějící brada, veliká smyslná ústa, široce rozevřené oči, skobovitý nos. Odevzdanost i pýcha dávného člověka v jediném kousku dřeva.

Příchozí se na řezbu zadívá, ti smělejší ji vezmou do ruky, párkrát ji zvědavě obrátí v prstech, a já si pokaždé znovu vybavím ten podivný svět, odkud jsem si ji přinesl. Tu první cestu se strýcem Evženem jsem podnikl počátkem čtyřicátých let. Otcově newyorské firmě tenkrát hrozil krach a otec, aby mě připravil k praktickému životu, se rozhodl poslat mě ke svému bratrovi na Západ. Strýc Evžen měl menší usedlost ve Willamettském údolí, jen pár desítek mil od tichomořského břehu, a přestože se to mé matce nelíbilo, počátkem léta jsem opustil New York, v Saint Louis jsem se připojil k výpravě přistěhovalců mířících do Oregonu a s nimi jsem se přes Fort Laramie a Independent Rock vydal k pevnůstce Fort Walla Walla, kde už mě podle dohody čekal strýc.

Zbytek roku jsem strávil na jeho farmě a teprve na jaře, když roztály sněhy, strýc naložil do člunu soudek soleného masa, drobnosti potřebné na cestě a taky dvě ručnice a patřičnou zásobu kulí a prachu – čímž mně, výrostkovi sotva sedmnáctiletému, projevil důvěru jako dospělému –, a tak jsme se pustili po proudu říčky, o níž strýc předpokládal, že se na území Britské Kolumbie vlévá do Tichého oceánu, a kterou chtěl prozkoumat. Cestou jsme do člunu vzali muže jménem Harvey, bývalého putovního kazatele, pak lovce kožešin a ženáče mezi Siouxy, ovdovělého majitele krámku na Východě a naposled osadníka na říčce Willamette.

Popisem cesty se nebudu zdržovat, stačí, když řeknu, že náš člun byl stržen na moře a vítr a mořský proud nás unášely na sever podél kanadského pobřeží, takže jsme nakonec mohli mluvit o štěstí, když jsme po několika dnech ztroskotali u břehů Britské Kolumbie. Přišli jsme o všechny zásoby a ze zbraní se jen Harveyovi podařilo zachránit ručnici. Tak jsme se ocitli s holýma rukama v pustině a nezbývalo nám než vydat se zpátky k bělošským osadám pěšky. Postupovali jsme jen pomalu, protože jsme museli obcházet zátoky a fjordy, kterými moře zabíhalo daleko do pevniny, takže toho sedmého dne, kdy jsme padli do zajetí, jsme se k hranici Oregonu přiblížili nanejvýš o dvacet mil.

Sedmý den jsme na břehu našli mrtvého indiána. Stačili jsme se právě přesvědčit, že byl zastřelen teprve nedávno, když tu se z blízkého porostu vyřítil hlouček indiánů z kmene Kwakiutl a ti nás namířenými ručnicemi donutili, abychom je následovali do osady. O naší vině vůbec nepochybovali, ale nebezpečí nám zatím nehrozilo, protože jak nám vysvětlil náčelník, příbuzní mrtvého odpluli na jakousi slavnost do vzdálené vesnice na sever a rozhodnout o nás mohli jen oni. S tím nás zavedli do domu, který pro nás dal náčelník na konci vesnice vyklidit.

Když nás tenkrát vedli osadou, ve dveřích jednoho domu jsme minuli indiá na, který vypadal, že na nás není moc zvědav, zato se zdálo, že uvnitř v domě něco skrývá. Dům, který nám vykázali, se od ostatních domů v osadě ničím nelišil. Bylo to dřevěné stavení o čtvercovém půdorysu, jehož stěny, každou dobrých šedesát stop dlouhou, tvořila řada svisle upevněných dřevěných desek, dole zaražených do země. Dům neměl okna, světlo vnikalo dovnitř jen dveřmi a otvorem ve střeše nad ohništěm; v pološeru, které v jediné místnosti vládlo, se daly rozeznat ještě druhé dveře v zadní stěně a uprostřed stavení stála čtveřice sloupů nesoucích střešní trámy. To spolu s dřevěnou plošinou, která se asi tři stopy od země táhla podél stěn místnosti a která byla dostatečně široká, aby na ní mohly nocovat celé rodiny, tvořilo celou konstrukci domu. Zařízení místnosti bylo chudé – až na dřevěné krabice a koše se zásobami jídla a několik pokrývek na plošině u zdi si obyvatelé domu odnesli všechno. Když jsme se ocitli uvnitř, klesl jsem na plošinu u stěny a Harvey opodál napodobil můj příklad. Zvenčí se ozvaly kroky vzdalujících se indiánů, ale nepoznal jsem, jestli odcházejí všichni, nebo jestli před domem nechali stráž. Přesvědčit jsme se o tom nepokusili. Harvey se opřel zády o stěnu a strýc Evžen se domem několikrát prošel sem a tam a potom přistoupil k jednomu ze sloupů, které tam sloužily jako veřeje, a dotkl se jeho povrchu, jako by na něm chtěl v pološeru lépe rozeznat řezby. „Tomuhle říkají indiáni mluvčí domu,“ ozval se od stěny Harvey. „V jejich bájích ty sloupy dokážou mluvit.“ „Co budeme dělat?“ zeptal jsem se. „Odsud se daleko nedostaneme,“ řekl Harvey. „Uvažoval jste o útěku?“ otočil se k němu strýc. „Po moři to nepůjde, tihle jsou na vodě jako doma. Ve člunu proti nim nemáme šanci.“

....................