Dobrodružná sága je příběhem bojovníka a nájemného žoldáka Stopaře, který hledá ztracené dítě. V sázce však není „jenom“ jeden lidský život, ale osudy mnoha dalších lidí. Děj, protkaný množstvím odboček, halucinací a snů, plynoucí v horečném tempu, se odehrává ve starobylé a temné Africe, která spíše než skutečné místo připomíná fantasy svět.

Ukázka:

Dav se zastavil. Ne, něco je drželo zpátky. Ve tvářích neměli žádný výraz, ani vztek, ani strach. A potom celý dav naráz uskočil, všichni hleděli mimo mne na Krále, který tam stál se zakrvácenou lví tlapou v ruce. Král vyhodil tlapu do vzduchu, přímo ke stropu, a dav zatajil dech. Tlapa nikdy nedopadla zpět. Někteří ze zadních řad začali utíkat. Jiní v davu křičeli, někteří vřískali. Muž ušlapal ženu, která ušlapala dítě. Král se pořád smál. Potom se ozval skřípot, pak trhání a potom rozbíjení, jako by bohové nebes trhali střechu. Omoluzu, řekl kdosi.

Omoluzu. Chodci po střechách, noční démoni z časů před těmito časy.

„Ochutnali tvoji krev, Stopaři. Omoluzuové tě odteď budou už napořád pronásledovat.“

Popadl jsem ho za ruku a sekl do ní. Kvílel jako dívka z říčního kmene, zatímco strop se dal do pohybu, znělo to, jako by praskal a lámal se, syčel, ale přitom zůstával nehybný. Držel jsem jeho ruku nad svou a sbíral jeho krev, přičemž on sebou házel a mrskal se jako malý kluk, snažil se mi vytrhnout. Když jsem vyhodil do vzduchu Královu krev, ze stropu právě povstala první silueta.

„Teď jsou naše dva osudy spojené,“ řekl jsem.

Úsměv mu zmizel z tváře, spadla mu čelist a vytřeštil oči. Táhl jsem ho za sebou po schodech, zatímco strop s rachotem pukal. Muži s černými těly, černí ve tváři, černí v místech, kde by měli mít oči, se vytahovali ze stropu jako lidé, kteří vylézají z děr. A když povstali, stáli na stropě stejně, jako my stojíme na zemi. Z Omoluzuů vycházely čepele světla ostré jako meče a kouřilo se z nich jako z dout- najících uhlíků. Král s křikem utekl a nechal na místě svůj meč.

Zaútočili. Utíkal jsem a slyšel, jak skáčou ze stropu. Jeden skočil a nedopadl na podlahu, ale přistál zpátky na stropě, jako bych já byl ten, kdo je vzhůru nohama. Běžel jsem na vstupní nádvoří, ale dva mě předběhli. Seskočili a máchali meči. Mé kopí obě rány odrazilo, ale jejich síla mě srazila k zemi. Jeden šel po mně mečem, který mistrně ovládal. Jeho čepel mě jen těsně minula, když jsem uskočil doleva a vrazil mu kopí do hrudníku. Popadl jsem Králův meč. Dva za mými zády mě chytili za kotníky a mrštili mnou ke stropu, kde vířila černota jako noční moře. Prořízl jsem mečem černou masu, odsekl jejich údy a přistál na podlaze jako kočka. Další se mě pokusil chňapnout za ruku, ale já popadl tu jeho a stáhl ho na zem, kde se po něm jenom zakouřilo. Jeden na mě zaútočil z boku a já uskočil, ale jeho ostří mě zasáhlo na uchu, které pálilo jako čert. Otočil jsem se a vyrazil proti jeho ostří svým vlastním, a v temnotě se jen zajiskřilo. Ucukl. Mé ruce a nohy se pohybovaly, jak jsem to viděl u mistra ngolo. Převalil jsem se a kutálel, ruku přes nohu a tu přes ruku, dokud jsem nedaleko nádvoří nenašel své kopí. Bylo zde mnoho zapálených pochodní. Přiběhl jsem k první a zanořil kopí do oleje a plamenů. Dva Omoluzuové byli přímo nade mnou. Slyšel jsem, jak si chystají meče, aby mě rozťali vedví. Já ale vyskočil a hořícím kopím je oba naráz probodl. Vzňali se plameny, které se šířily po stropě. Omoluzuové se rozprchli.

Utíkal jsem přes nádvoří, chodbou a ven z brány. Venku mdle svítila luna, jako by světlo přicházelo zamlženým sklem. Malý tlustý Král už ani neutíkal.

„Omoluzuové se zjevují pouze tam, kde je střecha. Po otevřené obloze chodit nemohou,“ prohlásil.

„Jak jen bude tvoje žena tohle vyprávění milovat.“
„Co ty víš o tom, jakou kdo ke komu chová lásku?“ „Jdeme.“
Táhl jsem ho za sebou, ale před námi byla další chodba, asi padesát kroků dlouhá. Po pěti krocích se strop začal trhat. Po deseti krocích už běželi nad námi po stropě stejně rychle, jako my běželi po zemi, a malý tlustý Král za mnou zaostával. Po deseti a pěti krocích jsem se přikrčil, abych se vyhnul ostří meče, jímž mi chtěli setnout hlavu a které Králi srazilo korunu. Po deseti a pěti jsem přestal počítat. V půli cesty chodbou jsem popadl pochodeň a vyhodil ji ke stropu. Jeden z Omoluzuů vyšlehl plameny a spadl dolů, avšak zmizel v oblaku kouře dřív, než dopadl na zem. Opět jsme se vyřítili na volné prostranství. Daleko před námi byla brána s kamennou klenbou, která na první pohled nebyla dost široká, aby se na ní mohli objevit Omoluzuové. Když jsme však pod ní probíhali, dva ze stropu vyskočili a jeden mi sekl po zádech. Někde mezi útěkem k řece a průchodem vodní stěnou jsem o obě zranění přišel a nezapamatoval jsem si ani to, kde jsem je měl. Hledal jsem, ale na kůži nezůstaly žádné stopy.

Všimněte si tohoto: Cesta do jeho království byla mnohem delší než cesta do jeho země mrtvých. Uběhly celé dny, než jsme se na břehu řeky setkali s Itaki, ale nebyla to ta stará žena, nýbrž malá holčička poskakující ve vodě. Pohlédla na mě s prohnaností žen, jež jsou čtyřikrát starší než ona. Když se Královna setkala se svým Králem, pohádala se s ním, nadávala mu a bila ho tak strašně, že mi bylo jasné, že nebude trvat dlouho a půjde se utopit znovu.

Vím, co vás právě teď napadlo. A všechny příběhy jsou pravdivé. Nad námi je střecha.

...........

překlad Ladislav Šenkyřík