Odhodlaný potrestat tu, která mu unikla, spáchá vrah z Nininy minulosti brutální zločin, jen aby ji zatáhl do vyšetřování. Tím ovšem jeho hra teprve začíná. A díky internetu se do ní tentokrát zapojí víc lidí než kdy dřív.
Jeho hádanky a slovní hříčky z něj možná udělaly zvrhlou hvězdu sociálních sítí – tajemného virtuálního ducha přezdívaného Šifra –, ale pro Ninu je pořád tím, kým byl kdysi: zrůdou přiživující se na utrpení slabších.

Kapitola první

před deseti lety

Okresní soud státu Virginie pro nezletilé a rodinu, Fairfax, Virginie

Nina Esperanzová se zahleděla na muže, v jehož rukou teď ležel její osud. Soudce Albert McIntyre mlčky studoval předložené dokumenty. Nina si uvědomila, že pod dlouhým dubovým stolem bezmyšlenkovitě kroutí nohama.

Nechala toho a nasadila výraz, který by se snad dal považovat za zdvořilou úctu. Všechny papíry byly podané, výpovědi skončily, zbývalo už jenom vynést rozsudek. Soudce dočetl, podíval se na ni, krátce si ji přeměřil očima a pak promluvil. „Jsem připraven rozhodnout ve věci, kterou jste soudu předložila, ale než tak učiním, rád bych se ujistil, že si v plné míře uvědomujete následky. Pokud vaší žádosti vyhovím, už není cesta zpět. Od tohoto okamžiku ponesete veškerou odpovědnost za své jednání jen a pouze vy sama.“

Cal Withers, zákonný zástupce ad litem, si zajel prstem pod límeček a povolil si vázanku. „Moje klientka si toho je vědoma, ctihodnosti.“ Witherse jí přidělil soud, protože se Nina ve svých sedmnácti letech nemohla zastupovat sama. Měl šedé vlasy, hluboké vrásky a klidné, zdrženlivé vyjadřování právníka, kterého už v životě nic nepřekvapí, ale do ustarané tváře jako by se mu za ta léta vepsaly zkušenosti s nepředvídatelným soudem pro mladistvé, jehož rozhodnutí, ať správné, či špatné, mohlo ovlivnit celý zbytek života.

Soudce se krátce zadíval na Witherse, ale svá slova adresoval přímo dívce, jejíž život se chystal změnit. „Rozumím tomu, proč žádáte soud o přiznání plnoletosti. Zvlášť za daných okolností.“

Těch několik málo lidí, jimž byl umožněn vstup do soudní síně, si nervózně poposedlo na lavicích, ale Nina si dala záležet, aby ani nehnula brvou. Po všem, co měla za sebou, si v duchu odpřisáhla, že už se do systému nikdy nevrátí. Pokud soudce její žádosti nevyhoví, stejně znovu uteče. A tentokrát už se nenechá chytit, dokud jí nebude osmnáct.

„Dokázala jste, že jste schopná se o sebe postarat,“ řekl soudce McIntyre. „Ale jaké máte plány do budoucna? Stanovila jste si nějaký cíl?“

Withers promluvil dřív, než se stačila nadechnout. „Vaše Ctihodnosti, mezi předloženými listinami je mimo jiné předběžné rozhodnutí o přijetí na Univerzitu George Masona. Má klientka získala stipendium i grant na pokrytí studijních výloh. Má brigádu a bude bydlet na univerzitní koleji, kde…“ Soudce zvedl ruku a zarazil ho. „Rád bych to slyšel od té mladé dámy.“

Withers ji předběhl právě proto, aby ji ušetřil povinnosti na takovou otázku odpovídat. Spolu se sociální pracovnicí, která ji měla na starosti, s ní před soudním stáním probírali, jak by měla odpovědět. Navrhovali jí, aby řekla něco dojemného: že uvažovala o možnosti stát se zdravotní sestrou, učitelkou v mateřské školce nebo se dát k mírovým sborům. Technicky vzato by to nebyla lež. O všech těch možnostech uvažovala, byť jen zlomek sekundy. A potom jí došlo, jak chce se zbytkem svého života naložit. Ale bude se její rozhodnutí líbit i soudci?

Withers ji pod stolem lehce kopl do kolene. Věděla, co by podle něj měla odpovědět. Ale na druhou stranu nebyla typ dívky, která bude něco dělat jen proto, že jí to někdo řekl. Nejspíš právě proto šla z jedné pěstounské rodiny do druhé.

V duchu se rozhodla, narovnala ramena a řekla pravdu. „Budu se na univerzitě hlásit do kriminalistického programu. Až ho dokončím, chci se stát policistkou a propracovat se až na vyšetřovatelku. A celý zbytek života chci pronásledovat zrůdy, které ubližují malým dětem, a zavírat je do vězení.“

Withers si unaveně přejel dlaní po tváři. Sociální pracovnice mlčky zavrtěla hlavou. Nina si jich nevšímala a zahleděla se zpříma na soudce. „Je to dostatečný plán do budoucna, Vaše Ctihodnosti?“ Soudce McIntyre přimhouřil oči. „Budete nadále docházet na terapii?“

„Ano, pane.“

„Vzhledem k tomu, co máte za sebou, jste se už ve velmi raném věku stala vyspělou a nezávislou ženou, slečno Esperanzová,“ řekl jí soudce. „Ale nesmíte ostatním lidem bránit, aby vám pomohli, když to budete potřebovat. Zapamatujte si to.“

V sále zavládlo ticho. Všichni se dívali na soudce a čekali, co řekne. Nina měla nervy napjaté k prasknutí. Povedlo se jí teď v soudci vyvolat pochybnosti, že se s tím, co se jí stalo, dokáže vyrovnat? Dlouhé vteřiny zadržovala dech.

Zdálo se to jako celá věčnost, než znovu promluvil. „Žádosti se vyhovuje.“ Dlouze a s úlevou vydechla. „A teď ta druhá záležitost.“ Když slyšela, jak střízlivým tónem soudce pokračuje, úsměv jí zamrzl na rtech. „Žádost o změnu jména.“ Zvedl ze stolu notářsky ověřenou listinu. „Žádáte o změnu příjmení z Nina Esperanzová na Nina Guerrerová. Z podání vyplývá, že chcete nosit jméno, které si sama vyberete, spíše než to, které vám bylo přiřčeno. Mohla jste to udělat, až vám bude osmnáct. Nač ten spěch?“

Withers se znovu ozval. „Ctihodnosti, moje klientka v současnosti používá příjmení, které jí dala její původní sociální pracovnice, když už to vypadalo, že adopce bude,“ – omluvně se na ni podíval – „nepravděpodobná.“

Sklouzla pohledem na vlastní ruce sepjaté v klíně. Jako malá holka nepatřila mezi plavovlasá děvčátka s neposednými kudrnami a jasně modrýma očima. Neměla porcelánovou pleť ani růžová líčka. Sociální pracovnice o ní nikdy neřekly, že je rozkošná nebo stydlivá. Spíš slýchala výrazy jako tvrdohlavá a problematická. Tehdy tomu tak docela nerozuměla, ale bylo jí jasné, že tato slova – spolu s temnými vlasy, hnědýma očima a snědou pletí – ji odlišují od ostatních. Od těch, které si odvezou adoptivní rodiče.

Withers se rychle pokusil zaplnit rozpačité ticho. „Nemohla tuto volbu nijak ovlivnit a je přesvědčena, že okamžik zplnomocnění, kdy přestane být v poručnictví státu Virginie, je vhodnou příležitostí vybrat si příjmení lépe odpovídající její nové cestě.“

Soudce tázavě nadzdvihl huňaté obočí. „Jaké cestě?“ Zdvihla hlavu a pohlédla mu do očí. „Umíte španělsky, pane?“

„Ne, to neumím.“

Zhluboka se nadechla. Nenapadalo ji lepší řešení než jít s pravdou ven. „Vyhledala jsem svou úplně první sociální pracovnici z doby, kdy jsem se před sedmnácti lety dostala do systému.“

Soudcova tvář potemněla. „Jsem si vědom těch… okolností.“ Okolnosti. Klinicky chladný pojem, jímž se snažili chránit její city. Soudce si pravděpodobně myslel, že je vůči ní ohleduplný, ale bylo úplně jedno, jak tomu říkal.

Jako měsíční miminko ji hodili do popelnice. Nina polkla, aby se zbavila knedlíku v krku, a pokračovala. „Jmenuje se Myrna Gonzalesová. Řekla mi, že jsem se původně jmenovala Baby Jane Doe. Mně chtěla dát aspoň etnicky adekvátní jméno, a tak mě pojmenovala Nina, protože španělsky niña znamená ‚dívka‘, a esperanza, protože to ve španělštině znamená ,naděje‘. Doufala, že budu jedním z těch dětí, co se dočkají šťastného konce. Že mě adoptuje milující rodina.“ Hrdlo se jí znovu sevřelo. Tohle se jen tak spolknout nedalo. „Bohužel jsem se šťastného konce nedočkala.“

„Ne,“ přisvědčil soudce McIntyre. „Bohužel ne.“ Nepokoušel se ji přesvědčovat, že bude líp, a za to mu byla vděčná.

„Ale proč Guerrerová?“ zeptal se po chvilce ticha. „Guerrero znamená španělsky ‚válečník‘ nebo ‚bojovník‘. Takže guerrera, s ženskou koncovkou, znamená…“ „Bojovnice,“ dovtípil se soudce.

Nina krátce přikývla. „Už se nechci spoléhat na nějakou naději,“ řekla tiše, ale dost zřetelně, aby jí rozuměl. „Odteď chci bojovat.“