Kapitola první

První vtip Thea Potirise si nikdo nepamatoval. Nepamatoval si ho ani Theo. Načmáral si poznámky na zadní stranu účtu za elektřinu, nadvakrát ho složil a ztratil ho. Vzpomínal si ale na prostornou místnost, pódium, mikrofon. Na kužely ostrého světla reflektorů, potrhané stránky komiksů, vybledlé obrázky na zdech klubu Knock Knock. Vybavoval si tmavé stíny tísnící se kolem stolů, které jako by dávaly hostům povolení se smát. Jiný nováček si s sebou přivedl matku a Theo z nich nemohl spustit oči: z toho nešťastníka v šortkách a tričku a z matky v černém saku a sukni, z jejích dlouhých prstů svírajících sklenku daiquiri, z níž ani neupila. Jejího syna výstup na pódiu teprve čekal, ale ona už tušila, jak to dopadne.

Úsměv na chlapcově tváři se podobal prasklině na vaječné skořápce. Nedokázal by působit legračně o nic víc než kokršpaněl se štětcem v ruce před malířským plátnem. Theo seděl sám. Nepřivedl si nikoho, kdo by ho podpořil, ne ze strachu, že se ztrapní (třebaže ho tato představa uvnitř téměř ochromovala), ale proto, že ještě víc se bál opaku: pochvalného uznání přátel, či spíše uznání předstíraného – takových těch milosrdných lží. Theo chtěl, aby na pódiu mohl věřit tomu, co se stane – vyleze tam, řekne vtip a na pár prchavých okamžiků bude nad veškerou pochybnost vědět, jestli byl ten vtip aspoň trochu dobrý. Jestli byl dobrý on.

Když konferenciér ohlásil jeho jméno, Theo do sebe rychle obrátil zbytek obsahu sklenice. Na tohle si pamatoval: na zvuk svého jména, na chuť malbecu v ústech. Odhodil ubrousek zmačkaný do kuličky, vstal, propletl se mezi diváky a vystoupal dva schody na pódium. Bylo mu čtyřiadvacet let. Po ničem na světě netoužil víc než stát se komikem a konečně měl příležitost si to vyzkoušet, sám a bez pomoci. Vzal stojan mikrofonu do obou rukou. Na okamžik zaváhal, zase se stojanu pustil a naznačil mírné zakašlání. Zadíval se tmě přímo do očí a představil se: „Dobrý večer, já jsem Theo. A ještě nikdy jsem takhle nahoře na pódiu nestál.“ Potom vyprávěl vtip. Srdce se mu v hrudi chvělo jako umírající pták. Smáli se. Vyprávěl další. Tentokrát se nesmáli. Vyprávěl další. A další a ještě další. A každým z nich jako by se ptal: MĚL BYCH? MĚL BYCH? MĚL BYCH?

Jestli by měl nebo ne, to Theo nevěděl ještě po dvanácti letech. Byl pátek a on se s vichrem v zádech řítil z kopce k dostihové dráze. Vlajky na stožárech se třepetaly, koním od kopyt poletovaly drny, až to hvízdalo, a na LED poutačích podél závodní dráhy se míhaly červené piktogramy. Theo zamykal kolo do důmyslného lesklého stojanu a nad hlavou mu poletovala hejna špačků. Do města tyhle vzácné ptačí návštěvníky zaneslo počasí – vítr je odvál z jejich obvyklých migračních tras. Theo se na chvíli zastavil, pozoroval je a poslouchal jejich štěbetání. Uši mu zrůžověly zimou. Hejno se podobalo podivnému oblaku mihotavého kouře, znamení nevyslovené kletby. „Bienvenue, vítejte!“ Hned za vchodem na závodiště stál hubený kluk, placený za to, aby na návštěvníky vykřikoval pohostinné pozdravy. „Díky,“ odpověděl mu Theo a pozdravil ho zdviženým palcem. Zdraví se vůbec ještě tímhle gestem, nebo už vyšlo z módy?

Když procházel zvenku do hlavní haly, všiml si, že se změnilo světlo a s ním i čas – odpoledne se pomalu nachylovalo k večeru. Nerad nechával svou páteční sázku na tak pozdní hodinu. Zachovával pevný postup: když vyhrál, šel večer do klubu Knock Knock a odvyprávěl u mikrofonu pár vtipů. Když prohrál, nikam nešel. Rád znal výsledek co nejdříve, aby měl dost času si svůj výstup promyslet – anebo ho pustit z hlavy. Tenhle zvyk pochytil od svého zesnulého otce. Theo senior považoval sázení za jakousi formu průběžného hodnocení vlastní existence. Jedna sázka týdně, za přesně deset dolarů, pro něj představovala věštbu, koláček štěstí, vystavení posudku o tom, jak si ve světě stojí. „Je to takové moje zrcadlo,“ vysvětloval Theo senior jednou večer své rodině, když si nazouval holínky. „Ale vždyť ty se ani nepokoušíš vyhrát,“ namítl Theův starší bratr Peter. „Prostě jenom sázíš.“ Otec se na oba syny dlouze zadíval. „Žena se na sebe přece taky nedívá do zrcadla proto, aby byla krásnější,“ prohlásil. „Dívá se na sebe, aby viděla, kdo je.“ Theo se protáhl kolem dlouhé řady mužů opírajících se o blikající digitální hrací automaty. Z hráčů na automatech dostával husí kůži – hrají si ti lidi s automaty, nebo si automaty hrají s lidmi? –, ale ta tíseň z něj spadla, jakmile došel na galerii, zalitou světlem lustrů a s kobercem v barvě dolarové bankovky.

Z vysoko umístěných reproduktorů burácely nadšené výkřiky komentátorů. Na dostihovou dráhu shlížela řada zasklených oken. Na plastových židlích se hrbilo půl tuctu mužů a žen a sledovalo závod na televizních obrazovkách s vysokým rozlišením, na nichž se vše zdálo živější a skutečnější než při pohledu přes sklo. Theo odložil cyklistickou přilbu a z hromádky na pultu sebral formulář se startovními listinami. Rychle je přelétl očima a hledal v nich něco, co by ho zaujalo. Dva závody v příštích čtyřiceti minutách: Nancy Pants, Ghost Pine, Intensive Purposes, Nic the Smokestack… Před pár týdny vsadil na Ghost Pine a vyhrál. Poznával i některá jména jezdců: Franco Segal, P. E. D. Felice, Jamal Jones – taková jména člověk nezapomene. Sázkové kurzy nenabízely nic mimořádného, ale o to ani nešlo. Theo nestál o to přelstít všechny handicapy a vyhrát jmění; chtěl si jen namátkou vybrat nějakého koně a počkat, co se bude dít.

Oči se mu zastavily u jména Expirace, klisny startující s kurzem 5:3. Jezdec: J. Jones. Přistoupil k přepážce a přisunul k pokladní desetidolarovou bankovku, kterou sebral z pokladny v rodinném obchodě. „Deset dolarů na Expiraci,“ řekl. „Na vítězství.“ „Hodně štěstí,“ odpověděla pokladní. Byla přibližně ve věku jeho matky a ústa měla nalíčená rtěnkou stejného vínového odstínu. Theo byl přesvědčený, že jeho matka v životě na dostihové závodiště nevkročila. Nikdy nepochopil, jestli s manželovými návštěvami v Dodecahedron Grillu, kde se scházel s bookmakerem, jemuž chyběly oba přední zuby, byla smířená, nebo je jen mlčky trpěla. Ale pohled na otce, jak přistupuje k propasti, zírá do ní a pak odchází, dodával Theovi sílu. Přijmout nejistotu, odevzdat vesmíru část moci nad sebou samým… Když otec vyhrál a triumfálně se vrátil z restaurace vonící po tzatziki, vydržela mu dobrá nálada celý následující týden. A přitom na tom není nic těžkého, usoudil Theo jako chlapec. K pocitu štěstí vede hodně jednoduchá zkratka. „To není nic pro děti, to není nic pro děti,“ říkával mu táta. „Sázení není hra. Je to souboj s tím, co je možné.“ „Ale já s tím, co je možné, bojovat chci,“ naléhal Theo. „Ne, vyloučeno,“ odbyl ho otec. „To není nic pro děti. Dětství je jediná doba, kdy není nic v sázce – jediná za celý život, Theo! Čeká tě ještě spousta let, kdy budeš dávat v sázku ledacos. A někdy půjde o všechno, na čem ti záleží. Tak to neuspěchej.“

........

překlad Klára Kolínská