ÚVODEM

Moje první vzpomínky z dětství, které nejsou pouhé střípky, ale zachycují souvislejší děj, jsou ze srpna roku 1968. Byly mi čtyři roky, když zemi okupovali Rusáci, jak se říkalo a dodnes říká nezvaným návštěvníkům z východu, kteří si všude počínají jako doma na dvorku. Aniž by se člověk musel nějak namáhat či složitě něčeho dobírat, ocitl se hned zkraje, co začal souvisleji vnímat okolní svět, in media res. To mělo — pomineme-li všechny možné nevýhody — jednu výhodu: člověk byl od začátku v obraze.

Začalo to idylicky. Byli jsme s rodiči v nejvýchodnějším cípu republiky, v horách na Vihorlatu. Bydleli jsme v lesnické chatě u Mořského oka, horského jezera, jehož kamenité břehy se vpodvečer hemžily raky. Nic podobného jsem už nikdy potom neviděl. Sbírali jsme je do kbelíku jako jahody na zahradě, dávajíce pozor na račí klepeta, a pak si je vařili v osolené vodě. A taky si pamatuju, jak jsme s bratrem dřepěli na plochém balvanu, který zasahoval z břehu do jezera, a chytali do podběráku velikého karase, který byl tak zpitomělý, že nám do síťky sám vplul. V noci z dvacátého na jednadvacátý srpen celý dům, kde kromě nás a několika Slováků byla i skupina vysokoškoláků z Prešova, probudil zlověstný hukot, přicházející z potemnělého nebe. Na Československo nalétávaly z východu těžké Antonovy, jejichž útroby ukrývaly sovětské tanky. Začala Moskvou dirigovaná invaze států Varšavské smlouvy do Československa, která jen stvrdila to, co jsme fakticky byli už od druhé světové války — vazalský stát SSSR.

Následující den byli všichni na nohou, poslouchalo se rádio, dospělí vzrušeně diskutovali, plakali, objímali se, zkoušelo se telefonické spojení, sepisovala se prohlášení, která pak studenti odnášeli dolů do údolí... Nočním duněním neviditelných letadel a zoufalou bezmocí dospělých začalo mé vnímání veřejného dění, tedy že se děje něco i mimo rámec rodiny, přátel, dětí. To o pár měsíců později pokračovalo pochmurně vzrušenou atmosférou kolem Palachova pohřbu, aby to pak celé znehybnělo ve stojatých vodách doby normalizace, naplněné bzučením režimních komárů.

Odmala jsem věděl, že zemi okupují Rusáci a vládnou nám domácí kolaboranti komunisté. Obě tyto verze téhož druhu, ať už domácího či zahraničního původu, jsme už jako malé děti svorně nenáviděli, zcela přirozeně, v logice věci. Nikdo nám to nemusel vštěpovat. Ruské tanky 21. srpna 1968 neodzvonily jen pražskému jaru, ale taky prázdninám, i když já měl v té době prázdniny ještě pořád. Sbalili jsme se a v zánovní Octavii, dva dospělí a tři děti, jsme z Vihorlatu vyrazili na pomoc obležené Praze. Naše zápolení s okupanty se odehrávalo především na silnicích. Jeli jsme bezmála tisíc kilometrů přes celou republiku od hranic se SSSR až do Prahy, přičemž jsme se co chvíli dostali do ruské armádní kolony a několikrát jsme uvízli mezi tanky.

Otec byl sváteční jezdec, první auto si pořídil coby primář kardiochirurgie ve střešovické nemocnici, mnoho let na něj šetřil, a přispěl k tomu i plat, který mu byl vyplácen, když pracoval jako lékař v korejské válce. Jezdit začal ve svých pětačtyřiceti letech a řídit auto se nikdy pořádně nenaučil. Jeden z jeho automobilových husarských kousků se odehrál v roce 1969, když jsme se v létě vraceli od moře z Jugoslávie, což byl náš poslední rodinný výlet za hranice — nepočítáme-li Slovensko. Přejeli jsme tehdy Alpy se zataženou ruční brzdou, přičemž otec celou dobu láteřil, že auto netáhne. Vzhledem k otcovu řidičskému umění se ruské tanky ukázaly jako Alpám přinejmenším rovnocenný soupeř. Kličkovali jsme mezi pancéři jako králík uprostřed smečky honicích psů. Jednou jsme se dostali na dlážděnou silnici, kde to tankům na žulových dlaždičkách klouzalo, nedržely směr, a otec se tank před námi, který neustále vybočoval, bál předjet. Problém byl v tom, že tank za námi jel o něco rychleji než ten před námi. Jeli jsme mezi nimi dlouhé minuty a rachotící obluda za námi se k nám píď po pídi přibližovala, smrtící škvíra se neustále zmenšovala, už už to vypadalo, že naši Octavii napíchne hlaveň tanku jako párátko jednohubku a z nás budou sardinky, když se tátovi podařilo zoufalým manévrem tank před námi předjet a zachránit nás tak před osudem rybiček v konzervě.

Otcův zázračný manévr, jehož spiritus movens byly bezvýchodnost a beznaděj, nás v tu chvíli zachránil. Ve skutečnosti se ale ono sevření ruskými tanky protáhlo přes celý věk dětství, mladí a dospívání na dlouhých dvacet jedna let. Ze silnice se přeneslo prakticky na všechna místa, kde měl člověk co do činění se systémem, ať už to bylo v domě, kde byl nucen spolunažívat s různými druhy fízlů, nebo na ulici, kudy se každý den kradl domů, aby unikl pátravým očím. V práci, ve škole, v úřadech, v obchodech, v galeriích, v dopravě, u doktora, v hostinci, prakticky všude narážel na slídily, strážce, kantory, dozorce, mentory, spořádané občany- -hlásiče, kteří za Rusáky a jejich tanky ochotně zaskakovali. Zatímco páni se moc neukazovali, kmáni se činili v první linii — otravovali permanentně ve všech zákoutích a na všech patrech blázince, který se označoval za republiku — od sklepa po půdu, ať už se člověk činil v takových na první pohled neškodných povoláních, jako byl pekař, technik nebo sportovec, neřkuli herec, učitel či snad novinář… Jenom dělníkům a rolníkům bylo dovoleno na systém kašlat, protože ve státě, kde vládl proletariát, byli proletáři cosi jako posvátné krávy — čandalové, kasta nedotknutelných, kteří neměli ani co získat, ani co ztratit.

Když jsme pak dorazili do rodné matičky Prahy, ulice byly plné tanků, což v kontrastu s civilností, kulturností, mírumilovností místa vypadalo naprosto nepatřičně, hrozivě a zároveň směšně — tanky, které se proháněly na plátnech kin v záblescích výbuchů druhé světové války na pláních někde u Kurska, byly najednou v ulicích města, kde se nic nedělo, jezdila zde auta, řinčely tramvaje, lidé chodili do práce, za zábavou... Proč, jak, k čemu? Ruplo někomu v bedně? I když všude kolem panoval hluboký mír, lidi pili pivo a chodili na fotbal, komunista bez ustání bděl, jak mu to nakukal Julius Fučík — pěticípá hvězda zářící na nebi spolu s Gagarinem, protože nepřítel nikdy nespal, zákeřně měnil podobu a tvar, ať už to byly vlastní stíny, nebo třeba počasí, a blázni v psychiatrické léčebně zvané Československá socialistická republika museli být neustále udržování ve stavu psychotické vytrženosti. Gradovalo to postupně. Jestliže v sedmdesátých letech ještě dozníval duch uvolněných let druhé poloviny let šedesátých, v osmdesátých letech, už zcela vyduchlých a vyprázdněných, to vypadalo, že socialistický člověk vytržený z jakýchkoli souvislostí, psychopat vnímající jen svou hloupou existenci zvítězil.

Tyto vzpomínky na klukovská léta vyprávějí o tom, jak jsme jako děti školou povinné v této neblahé době vyrůstali a dospívali, čím jsme žili, co nám pomáhalo určit směr ve stýkání a potýkání se s režimem, se světem dospělých, kteří hráli s mocí hru na slepou bábu. Nezastupitelnou roli při tom hrála literatura, která pro nás vůbec nebyla pouhá zábava, fikce, šidítko, s jehož pomocí čtenář unikal z hnusné reality do světa fantaze. Právě naopak. Knihy byly realita, kterou jsme žili, zatímco to, co bylo kolem nás, byla čarodějova fata morgána, která se zhmotňovala jen díky tomu, že ji dospělí považovali za danou skutečnost. V boji s bandity, potýkání se s divokými zvířaty, s hladem, žízní, únavou z těžké dřiny, s nepřízní osudu se formoval náš pohled na svět a okolí, který byl zcela mimo školní či jinou dobovou výchovu, a její hloupý, strnulý, neživý jazyk, jenž obrážel směšný a z přirozenosti vykloubený způsob myšlení a žití. Dobrodružné knížky byly základ naší výchovy. Ten později už jen doplnila tzv. vysoká literatura, rocková hudba a kultura vůbec včetně výtvarného umění — obrazů coby oken do jiných, nebolševických světů.

To všechno dohromady už jen dokonalo destrukci komunistického kosmu — světa, který věřil, že blbina platí sama od sebe bez ohledu na blbce, kteří ji vyznávají. Tím byl stvořen magický kruh, ve kterém hloupost požírala svůj vlastní ocas. A v neposlední řadě může být tento spisek i jakousi kulturně-sociologickou sondou ukazující, jak se život městských dětí během několika desítek let totálně proměnil. Uličníci, tedy děti vyrůstající na ulici, se stali prehistorií.

Petr Placák