Památníky a vzpomínky - ukázka

Památníky v Německu se odlišují od památníků v ostatních zemích. Návštěvníka Paříže, Londýna i Mnichova vítá už od poloviny 19. století velkolepý vítězný oblouk v římském stylu, připomínající národní triumfy v bouřlivých evropských válkách let 1792–1815. Britové na kraji Hyde Parku vztyčili Wellingtonův pomník a s takřka stoletým odstupem na něj vsadili ohromné bronzové čtyřspřeží; oblouk jednak vyznačuje tehdejší západní okraj Londýna, ale navíc stojí přímo před rezidencí vítěze od Waterloo. Přehnaně kolosální Vítězný oblouk v Paříži, vyzdobený výjevy vojáků odebírajících se do bitvy, stojí uprostřed hvězdice širokých bulvárů – a tři jsou nazvány podle velkých napoleonských vítězství nad Prusy a Rakušany. Mnichovská Brána vítězství vznikla po roce 1840, aby vzdávala hold udatnosti, již Bavorové prokázali v revolučních a napoleonských válkách. Stejně jako její římský vzor, Konstantinův oblouk, je i Brána vítězství opatřena hojnou výzdobou a horní dvě pásma na severní stra‑ ně vyplňují reliéfy. Nahoře na bráně stojí bronzová Bavaria ve vozíku taženém lvy a hrdě hledí k severu, tedy směrem, ze kterého do města vstupuje většina návštěvníků. Pod sochou se skvěje nápis „Bavorskému vojsku“ (Dem Bayerischen Heere), na jehož počest byl oblouk zbudován.

To vše odpovídá konvencím, takže by si člověk mohl myslet, že londýnský Wellington Arch, pařížský Arc de Triomphe i mnichovská Siegestor neboli Brána vítězství činí totéž a činí to stejně. Mnichovský vítězný oblouk se však odlišuje boční stranou, která líčí podstatně jiný příběh. Za druhé světové války byla těžce poškozena a provedená oprava se nepokusila zrestaurovat vytesané klasické detaily zničené bombar‑ dováním. Vrchní pásmo na této straně oblouku tvoří hladká kamenná plocha – a pod její nekompromisní prázdnotou stojí slova: „Zasvěcena vítězství, zničena válkou, nabádá k míru“ (Dem Sieg geweiht, vom Krieg zerstört, zum Frieden mahnend). Zatímco se londýnský a pařížský oblouk ohlížejí za okamžikem triumfu a prezentují útěšný, byť selektivní příběh o národním vítězství, mnichovský oblouk promlouvá jak o slávě, jež zavdala příčinu k jeho vzniku, tak o okolnostech následného poničení. Oproti druhým dvěma monumentům tu je oslavná funkce nalomena velmi zneklidňující připomínkou selhání a viny. Oblouk vyhlašuje morální poselství: minulost nám dává lekce, jichž je nutné využít k formování budoucnosti.

A právě to je snad vůbec nejvýraznějším rysem oné role, kterou historie v dnešním Německu plní: podobně jako oblouk v Mnichově neformuluje jen pohled na minulost, ale z minulosti též odhodlaně a varovně vytyčuje směr vpřed. Jestliže se německé památníky liší od svých protějšků v jiných zemích, pramení to z odlišnosti německých dějin. Velká Británie i Francie coby země formované staletími silné centrální státní moci mohou poměrně věrohodně prezentovat vlastní dějiny jako ucelený národní příběh. U Německa je vzhledem k dlouhodobému politickému rozdrobení na samo‑ statné státy takovýto pohled na historii vyloučen: po většinu německých dějin žádný jednotný národní příběh neexistuje. Svatá říše římská, jež zahrnovala většinu německojazyčné Evropy, sice skýtala celkový rámec pro pocit německé příslušnosti, avšak obecně vzato nedisponovala mocí nutnou k tomu, aby koordinovala – natožpak řídila – četné politické jednotky, z nichž byla složená. Valná část německých dějin je proto kombinací různých, někdy vyloženě protichůdných lokálních příběhů.

...........

překlad Martin Pokorný