Silážní jámy Daniela Hradeckého

/ nakl. Dybbuk

Po literárně kritickém úspěchu Tří kapitol je tady další Hradecký. Jak píše redaktor Jakub Šofar: "Tři vrstvy textu, někdy se překrývající, ta první ve verších, ta druhá v jakémsi prozaickému polotovaru a ta třetí (červená) jako nivelační body, hraniční rýhy, jako připravené rouby, které sadař ale nepoužil (možná jindy, možná nikdy), jako work in progress…"
Po literárně kritickém úspěchu Tří kapitol je tady další Hradecký. Jak píše redaktor Jakub Šofar: "Tři vrstvy textu, někdy se překrývající, ta první ve verších, ta druhá v jakémsi prozaickému polotovaru a ta třetí (červená) jako nivelační body, hraniční rýhy, jako připravené rouby, které sadař ale nepoužil (možná jindy, možná nikdy), jako work in progress…"

Autorův asymetrický text (viz války symetrické - a asymetrické), střídající se spisovnost s nespisovností, vulgarita s filozofickými termíny, nekorektnost (občas hodně), vkládání slov či - vět z jiných jazyků (ale žádná makarónština), neotřelá slova z kapsáře češtiny, drobky banality a patosu, zkratky, „nesjednocenost“ sjednocenosti, s přiznanými odkazy na Joyceho a Demla, na život jako - putování (on the road, chcete-li) čili Hradeckého odysea, protože zto tožnění hlavního vypravěče s hlavním hrdinou je vlastně nejférovější cesta v páchání literatury, se nedá redakčně připravit dle klasických českých „emendátorů“, kteří jsou schopni rozložit i ten nejjednodušší atom textu, spojku „a“, na další kationty a anionty, a neobyčejně poutavě o nich žvanit. Lze se jen pokorně pokusit vcítit se do toho bludiště nesystému, do té udusané hromady hnoje, jak se dají slova - a věty a odstavce slušně nazvat, do toho procesu fermentace… a ne udělat v tom ještě větší paseku, než je. Výsledek je vlastně pocitem, vycházejícím z autorova požehnání něco s tím udělat.

ze závěrečné poznámky Jakuba Šofara

Ukázka:

Dneska to bylo špatný, protože včera to bylo divný. Nebo jinak: Veškerou krásu a nadšení na delší dobu jsme prostě vyčerpali na včerejším tripu u příležitosti mejch 21. narozenin. (Z vojny doma, přes svou první psychiatrii.) Na konec dubna docela počasí. Na Loučnou jsme vyrazili za rozbřesku, Adam si taková chemická povyražení nikdy nenechá ujít, Mirka neboli Bibarota (Bibareaux) vzali jsme s sebou jako mitgepak. Bylo to krásné. Báli jsme se a bylo to krásné. Nebáli jsme se a bylo to taky fajn. To jsou zajisté kouzla LSD. Vymýšleli jsme si. Vymýšlelo si nás to. Viděli jsme věci. Potom jsme se vrátili. Potom jsme se báli. Já se bojím dosud —

.....................

Pokročilé jaro, téměř léto, 94. S Masťochem výstup na Jiřetín (hodně vzhůru lesem, po žluté uf, po zelené ouvej), kde v hospodě u hranic pustá chlastačka za přítomnosti velké nepřítomnosti, ale taky všichni hlavní živí a přátelé, sortiment destilátů a piva, taky malá Zuzanka, která mne čertvíproč obdivuje, ale nemiluje, takže obvyklý průběh… Kolem půlnoci náhlé, bleskové bezvědomí na záspi hostince a otázka Aleše Tvaroha, medika, „co je ti?“, když jsem přišel k sobě a uviděl hvězdnou noc, otázka na pováženou. Následně mrákotný útěk do tmy s ukořistěnou lahví sektu a neukořistěnou smavou Zuzankou, ztráta směru, pád, tříštivá zkáza kořisti a návrat, chmat chápavého policajta, bohéma neboli cikánství, Vítek Štrasser mi řekl: „Tebe bych si tedy na svatbu nepozval…“ Ráno mě, nanovo opilého, naložili do nějakého auta a vezli dolů do slunce a prvních příznaků pracovního týdne, řekl jsem: „Mě vynechte, přátelé!“ Pak se ozvala otázka, co teď jako budu dělat, když jsem z vojny doma a musím se přece starat, a já se jen musel zasmát, protože jsem se bál přiznat, že nevím, že nevím vůbec nic a že z toho krásného slunečného dne, který se řítí vstříc, mě bere čert —

.....................

Rok 1995, ale jestli ti dobře rozumím, a ty se vlastně ptáš hezky a postaru, jaký že to má všechno kurva smysl, pak ti musím říct, že se ptáš špatně a měl by ses jít raděj vožrat, teda pokud tě otázka po smyslu opravdu trápí, čemuž nevěřím. Rozhodně ale nedělej tu chybu a nepokoušej se svou věc vidět „v širších souvislostech“. Neboť právě při otázce po smyslu čím širší souvislosti, tím hlubší rokle. A vůbec: ožeň se, kup si auto, jednej s úřady, zavři knihu, zavři oči, drž tu hubu —

 

Další články

Tyto vzpomínky na klukovská léta vyprávějí o tom, jak jsme jako děti školou povinné vyrůstali a dospívali v neblahé době, čím jsme žili, co nám pomáhalo určit směr ve stýkání a potýkání se s režimem, se světem dospělých, kteří hráli s mocí hru na slepou bábu. Spisek je i jakousi kulturně-sociologickou sondou ukazující, jak se život městských dětí během několika desítek let totálně proměnil. Uličníci, tedy děti vyrůstající na ulici, se stali prehistorií. Petr Placák: Škola od sv. Norberta
Ukázky

Petr Placák: Dobrodružné knížky byly základ naší výchovy

Tyto vzpomínky na klukovská léta vyprávějí o tom, jak jsme jako děti školou povinné vyrůstali a dospívali v neblahé době, čím jsme žili, co nám pomáhalo určit směr ve stýkání a potýkání se s režimem, se světem dospělých, kteří hráli s mocí hru na slepou bábu. Spisek je i jakousi kulturně-sociologickou sondou ukazující, jak se život městských dětí během několika desítek let totálně proměnil. Uličníci, tedy děti vyrůstající na ulici, se stali prehistorií. Petr Placák: Škola od sv. Norberta
 | nakl. Torst
Tahle kniha pro mě není jen kniha. Je to můj život. Soubor událostí, vzpomínek, radostí i smutků za posledních šest let. To všechno jsem od roku 2015 psala na svůj facebookový blog. Pouštěla jsem své sledující nakouknout na medicínu, pod pokličku dění ve zdravotnictví, na psychiatrii - a nakonec jsem je nechala podívat se i část mého života. Anna Moricová: Deníček psychiatričky
Ukázky

Dá se využít studium psychiatrie při randění?

Tahle kniha pro mě není jen kniha. Je to můj život. Soubor událostí, vzpomínek, radostí i smutků za posledních šest let. To všechno jsem od roku 2015 psala na svůj facebookový blog. Pouštěla jsem své sledující nakouknout na medicínu, pod pokličku dění ve zdravotnictví, na psychiatrii - a nakonec jsem je nechala podívat se i část mého života. Anna Moricová: Deníček psychiatričky
 | nakl. Cosmopolis
Hlavní hrdina Theo pracuje v rodinné samoobsluze a po večerech dělá stand-up komika. Jeho přítelkyně se momentálně hledá při meditacích na poušti na druhé straně zeměkoule. A tak když v rodině dojde k několika událostem, rozhodne se Theo zapomenout na staré sny a vzít štěstí do vlastních rukou. Tato snaha jej odvede ze známého světa polic s olejem a košů s ovocem za dobrodružstvími v korporátních mrakodrapech, tajných sklepeních a na tropických ostrovech. Sean Michaels: Zloději štěstí
Ukázky

Kde se bere štěstí? Co stojí? A kolik je ho potřeba?

Hlavní hrdina Theo pracuje v rodinné samoobsluze a po večerech dělá stand-up komika. Jeho přítelkyně se momentálně hledá při meditacích na poušti na druhé straně zeměkoule. A tak když v rodině dojde k několika událostem, rozhodne se Theo zapomenout na staré sny a vzít štěstí do vlastních rukou. Tato snaha jej odvede ze známého světa polic s olejem a košů s ovocem za dobrodružstvími v korporátních mrakodrapech, tajných sklepeních a na tropických ostrovech. Sean Michaels: Zloději štěstí