Ukázka:

1

Zoufalství má spoustu podob. V mým životě — stejně jako na časový ose každýho tuctovýho detektiva — je ale vždycky převlečený za práci, která smrdí průserem. Třeba za takovou, při který po vás klient chce, abyste mu sejmuli otce.

×

„Chci, abys ho pro mě vodkrouh!“ vyštěknou blbečkovskej účes, co zrovna jede mezi pozérskou vyšší vrstvou, piercing v obočí a ostrej nos, pod kterým se houfujou chomáče pubertálního chmýří. Vyfoukne mi přitom do ksichtu mrak páry smrdící chemickejma jahodama. Od samýho začátku se po mně vozí, jako by mě držel v hrsti. Ale na druhý straně, pokud po vás někdo chce, abyste mu zabili jednoho z rodičů, pravděpodobně jste v jeho hlavě něco jako sourozenci. Kdoví. Neřeším ho. Nedám mu pěstí, i když mi fouká do ksichtu páru. Nezvednu ho ze židle a nebudu mu hlavou mlátit o zeď, dokud mu z tý skoby mezi očima nenadělám chrupavčitou sekanou. Namísto toho potáhnu z vlastního, normálního cigára, zaleju šluk pivem a zazátkuju panákem. Vaper přede mnou se zatváří naprosto znechuceně, a to ani netuší, že v jednom nesčetněkrát opakovaným švihu mávnu na obsluhu, aby donesla další rundu.

„O vlastním fotrovi už jsem slyšel lidi mluvit i líp,“ zasyčím. „Já už viděl střízlivější trosky.“ Co mu na to chcete říct? „Zabij si ho sám,“ zlomím se. Vaperovi se v ksichtě vystřídá řada výrazů, který oscilujou mezi nasraností a opovržením. Proto je mi jasný, že jsem konečně seknul do slabin. Teď přijde ten důvod, proč si svou špinavou práci nezařídí sám a musí s ní za někým, kdo se udržuje při životě šmírováním nevěrnejch manželů. Nano přede mě postaví dalšího panáka a  zkontroluje nejprve můj půllitr a pak mou společnost. Nelíbí se mu ani jedno. Nezeptá se, jestli máme všechno, protože nás nechce obsloužit. Elektronická rakovina mezitím funí do okolí bílou mlhu. Podvědomě přitom stříhá očima hospodu a cukaj mu koutky. Takže je to pravděpodobně jeden z těch ztroskotanců, co u baru foukaj páru do skleniček nebo po stole, aby si z nich duševně jednoduchý publikum nadělalo do spoďár. S nově nabytým soukromím mi Vaper řekne: „Nemůžu, protože zmizel.“ Nádhera. „A gorily nejsou zrovna vhodnej vyšetřovací matroš, protože maj v hlavách akorát banány a nasráno,“ nasypu mu trochu soli do rány. Zatne zuby. Přivře oči. Ksicht se mu nahrbí vráskama vzteku. Takže mám pravdu. „Fajn, najdu ho, ale kuchneš si ho sám. Nejsem žádnej vrah,“ promluví ze mě dvě promile a platební čip, kterej vede ke kontu tak vyluxovanýmu, že už skoro ani neexistuje. Vráskama zavlní šok. Absence otázek je roztáhne do zmatku. Teatrální čurák. „Takhle snadno?“ zeptá se mě, aby mi dal najevo, že jsem udělal obrovskou chybu. Kopnu do sebe zbytek piva a zasalutuju si o další. Nesleduju, jestli mě Nano vnímá. Vím, že jo.

„Tak to vybal,“ popoženu Vapera, abych mu vzal aspoň trochu škodolibýho větru z plachet. A dozvím se, že sice dostanu dost peněz, ale budu muset jet do Odpočinku. Kurva. Vaper se zubí jako malý děcko, který právě přechytračilo rodiče. Srovnám se s tím pomocí dalšího hřebíku. Netuším kolikátýho, ale z rakve už bych nejspíš nevypad.

×

Odpočinek je rezervace mileniálů. Někdy ve třicátejch letech vědci konečně zjistili, jak zastavit stárnutí, a proklatý fakani dospívající v jednadvacátým století najednou nemuseli umírat. Mládí jim nikdo nevrátí, ale doktoři je aspoň dokázali zakonzervovat. Jenže namísto aby je zalili lákem a postavili vedle marmelád nebo pečenejch čajů do temnýho kouta ve sklepě, nechali je běhat venku. A nesmrtelný důchodci jsou furt důchodci. Nikdo před nima nemávnul magickým proutkem, co by jim vytáhl hlavu z prdele a zajistil, že se začnou zajímat o věci mimo svou věkovou bublinu. Nevidí nic novýho, necejtí nic novýho. Vlastně bych řekl, že necejtí vůbec nic. Nová doba je jim ukradená. Potřebujou okolo sebe ty samý kulisy, který znali v době, kdy se rozhodli vysrat na osobnostní růst. Jedině tak si připadaj na svým místě a ve správný době. Po světě tak vznikla hromada rezervací zapomenutejch v čase a ta naše se jmenuje Odpočinek.

Nejdřív to byla menší kolonie, pak se ale o skanzenovým konceptu dozvěděla celá horda chodících mrtvol napříč republikou, z osady se stalo město a z města nakonec něco jako stát ve státě. Představte si peklo. Protože takový ty dobrý důchodci, co se snažej, nemaj důvod izolovat se od zbytku světa. Tahle oblast je nacpaná tím nejhorším a nejzabedněnějším lidským odpadem. Z apokalyptickejch vizí mě vytrhne jméno. Karel Zlámal. Pak adresa bydliště a hospoda, kde podle všeho prochlastal několik rodinnejch jmění. Když to Vaper říká, šlehaj po mně odlesky z jeho zlatejch prstenů a ohlušuje mě chrastění hodinek, za který by si moh koupit polovinu Nanovy hospody. „Proč já?“ zeptám se, abych věděl, komu za referenci zlámat ruce. „Nikdo jinej není v takovejch sračkách, aby podobnou věc vzal,“ vystřelí Vaper, vyfoukne další náklad páry a efektně se v něm zvedne ze židle. Zatímco mu okolo ksichtu poletujou mlhový víry, otevře mi v kapsách všechny kudly šibalským mrknutím. A odejde. Zamávám mu a Nano mi donese další rundu.

.............