Předmluva autora

Mezi dubnem a prosincem roku 2015 jsem strávil několik týdnů na oddělení paliativní péče univerzitní nemocnice v Rouenu, kde se o mě coby hosta skvěle postarali. Následující příběhy jsou volně inspirovány tím, co jsem tam spatřil, uslyšel a zažil. Jména vypravěčů (ve valné většině jde o ženy) jsou samozřejmě smyšlená, neboť se jedná o fikci založenou na skutečných zážitcích. V každém případě bych chtěl touto knihou vzdát hold všem zaměstnancům na všech odděleních paliativní péče; a také knize Rota K Williama Marche, jíž jsem se inspiroval. Rád bych poděkoval celému oddělení, dále pak Ústavu digestivní onkologie, kulturnímu úseku univerzitní nemocnice v Rouenu a rovněž organizátorům týmu festivalu Terre de Paroles, kteří mě oslovili s myšlenkou stipendijního lékařsko-literárního pobytu v rodném městě Gustava Flauberta, syna ředitele Lékařské školy v Rouenu.

Tyto texty jsem se odvážil napsat přímo ve francouzštině, neznamená to však, že bych nadobro přestal psát ve svém rodném jazyce. Ve španělštině píši stále, a nepochybně tak budu činit i nadále, ale v tomto případě mě k psaní v jiné řeči vedla řada důvodů, z nichž jeden byl rozhodující: ve francouzštině jsem objevil svět, z něhož vzešly tyto příběhy, ve francouzštině se zrodily první věty a první náčrtky, a pokaždé, když jsem se pokoušel o překlad, výsledek mi připadal falešný, umělý. Nemyslím si, že Optimální přístup je knihou o smrti. Mým záměrem bylo napsat knihu o životě: životě profesním i osobním jedné skupiny zdravotních pracovníků. Chtěl jsem pochopit, abych tak řekl, jakou roli hraje život v  prostředí prodchnutém všudypřítomnou smrtí. A podobným způsobem jsem chtěl prozkoumat, jakou úlohu v tomto literárním projektu, kde dva významné pilíře představují skutečnost a dokumentace, sehrává fabulace. Právě proto jsem se snažil všechno, co souvisí s jejich prací, věrně zaznamenat, třebaže některé příběhy a některé osoby jsou v této knize smyšlené.

E. B.

Ukázka:

MARGAUX TELLIEROVÁ

(Dobrovolná předčitatelka)

Uvidíte později. Když jste celý život neustále pracoval. Když jste měl navíc svou práci rád. Když se ještě necítíte starý. Tehdy je odchod do penze nebezpečný. Musíte co nejdřív najít něco, čím byste se zaměstnal. Já jsem byla učitelka a taky jsem trochu hrála divadlo. Dcera jedné mé dobré kamarádky, lékařka tady v  nemocnici, mi jednoho dne řekla, že tu zavádějí novou službu, pro niž shánějí dobrovolníky. Mají v úmyslu utvořit tým dvou či tří osob, které by pacientům četly. Projekt běží už rok, ale tým nyní tvořím jen já. Chodím sem na dvě dopoledne týdně. Zpočátku jsem pacientům četla odpoledne, ale zjistila jsem, že po ránu jsou vnímavější a mají méně návštěv. V batohu nosím asi desítku knih, především povídkových sbírek. Osobně mám raději romány. Číst povídku je, jak často říkám, jako navštívit nějaké místo. Číst román naproti tomu znamená to místo obývat. Ano, vím, že máte trochu jiný názor. Každopádně, pro četbu nahlas jsou povídky díky svému krátkému rozsahu ideální. Pořád s sebou nosím něco od Čechova a od Maupassanta. Zaťukám na dveře, pokud jsou zavřené. Představím se, neboť tady se pacienti neustále mění, jak sám víte. Někdy se musím představit vícekrát, ti nejstarší mají totiž tendenci všechno hned zapomínat.

Někteří pacienti vyžadují určitého autora nebo určitý žánr. Jednou mě v úterý ráno jedna paní poprosila, zda bych jí ve čtvrtek nemohla číst nějaký erotický román. Zašla jsem tedy do knihkupectví poblíž svého domu, s jehož majitelem se často bavím o literatuře. Doporučil mi dva či tři romány, jeden erotičtější než druhý. Ve čtvrtek jsem knihu přinesla, žena byla v sedmém nebi. Řekla mi: „Nestihneme to ale přečíst celé, viďte? Tak se rovnou vrhněme na ty nejzajímavější pasáže.“ Autor nebyl žádný velký literát, přesto měla kniha svůj půvab a své kouzlo. Horší bylo, že u každé explicitnější pasáže propukala ta žena v smích a já měla potíže pokračovat.

Jeden nebo dva týdny poté mě jiná žena, sice mladší, ale chorobou více poznamenaná, požádala, zda bych jí nepřečetla celý román. Paní Mathilde, jak jí všichni říkali, měla chuť na detektivku. „Nějakou dobrou detektivku, něco od Simenona, co vy na to?“ zeptala se mě, jako kdyby výběr byl na mně. O týden později jsem ji navštívila se Simenonem. Počítala jsem, že četba zabere tak sedm nebo osm sezení. Zpočátku všechno probíhalo hladce. Málo záleželo na tom, že žena byla čím dál zesláblejší, že někdy i podřimovala, ukolébaná pomalým rytmem textu, nebo že chvílemi byl děj velmi spletitý: paní Mathilde za žádných okolností neztrácela nit. Důkaz: jakmile jsem vstoupila do pokoje, hned se mnou začala probírat možná řešení oné zápletky, která ji udržovala v neustálém napětí.

Zbývaly nanejvýš dvě tři kapitoly, když se stav paní Mathilde nenadále zhoršil. Čtení jsme musely třikrát po sobě zrušit, protože nemoc ji sžírala čím dál víc. Fyzicky byla téměř k nepoznání. Jedna ošetřovatelka mi řekla, že se to stává často a vždy je to špatné znamení. Zkušenosti, které začínám shromažďovat, mi to potvrdily. Nicméně ta žena chtěla stůj co stůj vědět, jak příběh skončí. Tak moc si to přála, že mě jednou ve středu odpoledne zavolali z nemocnice. Byla to Jacqueline Marrová, pokud si dobře pamatuji.

„Vím, že zpravidla chodíš jen v úterý a ve čtvrtek, ale paní Mathilde se dnes probudila o něco vnímavější a ptala se na tebe. Chce vědět, jak dopadne ten román.“

Za hodinu jsem tam byla. Paní Mathilde jsem pozdravila, odpověděla mi pouze drobným mrknutím. Vypadala velice zesláble, nicméně byla velice čiperná.

Začala jsem číst poslední stránky románu. Cítila jsem, že veškerou svou energii, která jí zbývala, vkládá do sledování příběhu.

Po půl hodině jsem zvedla hlavu. Stmívalo se, a tak jsem četbu musela přerušit, abych v pokoji rozsvítila. Pohlédla jsem paní Mathildě do očí a řekla jí:

„Už mnoho nezbývá.“

Udělala jsem pauzu a knihou zalistovala.

„Třicet stran a máme dočteno.“

Teprve tehdy jsem si všimla, že má doširoka otevřené, naprosto strnulé oči.

Zavolala jsem Jacqueline, která okamžitě přiběhla. Ano, paní Mathilde právě zemřela. Byla jsem otřesená. Nedokázala jsem se zvednout ze židle, natožpak odejít z pokoje. A tak jsme se s Jacqueline dohodly a já jsem knihu tak jako tak dočetla do konce. Nahlas. Zatímco ona uklízela věci po paní Mathilde.

Už si vůbec nevzpomínám, o čem ten román byl. Zato si dokonale pamatuji na mráz, jenž mi přeběhl po zádech, když Jacqueline zavřela paní Mathilde oči. Také si vzpomínám, že mi dojetí nezlomilo hlas. Že se mi podařilo dojít až na poslední stránku. A že ta kniha nekončila slovem „zemřít“, nýbrž slovem, jež má o tři písmena míň: „žít“.

překlad Jan Machej