1

Matka pro mě byla vůně. Matka byla teplo. Byla to noha, k níž jsem se tiskl. Dech něčeho modrého; šaty, o kterých si myslím, že si je pamatuji. Říkal jsem si, že mě vystřelila do života lukem, a když jsem se pokoušel seřadit vzpomínky na ni, nevěděl jsem, jestli jsou skutečné a odpovídají pravdě, jenom jsem si je přetvořil tak, jak jsem si představoval, že si má syn svou matku pamatovat. Když jsem se pokoušel překonat nějaký stesk, myslel jsem na ni. Na otce málokdy. Někdy jsem se ptal sám sebe, jestli by byl stejný jako jiní otcové v okolí. Jako ti, jež jsem vídal v uniformě domobrany, v kopačkách na tréninku, jako chlapi, co v neděli brzy ráno nastupují na brigádu u myslivců nebo u rybářů. Nechal jsem otce zmizet bez hněvu. Po mnoha letech jsem v tom spatřoval důkaz, že dědeček se snažil dělat všechno, co by měl dělat otec, a že se mu to vlastně povedlo.

Dědečkův nůž byl ruský bajonet. Rukojeť ze vzácného dřeva břízy s plaménkovým vzorem byla jediná jemná řezbářská práce, kterou kdy dělal. Horní hrana čepele byla tupá a s její pomocí škrábal rez a ohýbal dráty. Druhou měl neustále nabroušenou a řezal s ní plast a páral velké pytle vápna. Rychle a zručně, takže bílá zrnka se sypala beze ztrát a já mohl hned vyjet s traktorem na pole. Tupá hrana se s ostřím sbíhala na špičce a tou usmrcoval kila ryb, jež jsme ulovili v Saksumském jezeře. Uvolnil je z háčků, pstruh sebou mrskal, navztekaný, že se topí ve vzduchu. Praštil jimi o bort člunu, zastrčil špičku bajonetu mezi skřele a liboval si, jak mají hezky široký hřbet. V tu chvíli jsem pokaždé zvedl vesla a díval se, jak krev pomalu a líně stéká po noži, zatímco kapky vody z vesel, u nichž jsem seděl já, odkapávaly jemně a rychle. Všechny kapky se ale promíchaly ve stejné horské vodě. Pstruzi vykrváceli a byly to naše ryby z našeho jezera.

První školní den jsem našel na jedné lavici své jméno a sedl jsem si tam. Přeložený list papíru stál jako stříška a mé jméno Edvard Hirifjell bylo napsané fixkou cizím rukopisem zepředu i zezadu, jako by bylo třeba připomínat, kdo jsem, nejen učiteli, ale i mně. Celou dobu jsem se otáčel na dědu, i když jsem věděl, že tam se mnou zůstane. Ostatní děti se znaly z dřívějška, tak jsem jen zíral dopředu na mapu Evropy a na tu širokou tabuli, prázdnou a zelenou jako oceán. Znovu jsem se ohlédl a uvědomil jsem si, že dědeček je dvakrát tak starý než přítomní rodiče. Stál tam v celé své velikosti, na sobě silný islandský svetr a připadal mi stejně starý jako Fridtjof Nansen na desetikoruně. Měli stejný knír a obočí a prožitá léta na nich nebyla znát, jako by se navzájem umocňovali a dodávali svým tvářím odhodlání. Protože dědeček nikdy nebude starý. Aspoň to tak říkal. Že kvůli mně musí zůstat mladý a že kvůli mně omládl. Tváře matky a otce nikdy nezestárly.

Rodiče žili dál na fotografii na komodě vedle telefonu. Otec stojí v kalhotách se širokými nohavicemi a v pruhované vestě a opírá se o dědečkův mercedes. Matka sedí v dřepu vedle něj a hladí Pelleho, našeho špice. Jako by ji chtěl zadržet, jako by nechtěl, abychom odjížděli. Zvířata takové věci vědí. Sedím na zadním sedadle a mávám, takže fotku zřejmě pořídili v den, kdy jsme odjížděli. Pořád si namlouvám, že si cestu do Francie pamatuji jako vůni koženky stoupající z teplých sedadel, ze stromů, jež se míhají za postranním okénkem. Dlouho jsem si namlouval i to, že si pamatuji zvláštní vůni matky toho dne a jejich hlasy v proudícím vzduchu. Máme negativy, z nichž pochází i ten obrázek na komodě. Dědeček neposlal film k vyvolání hned. Nejdřív jsem si myslel, že proto, aby ušetřil, poněvadž po té poslední fotografii rodičů ještě následoval negativ ze Štědrého večera, rybaření z léta a vybírání brambor. Proč by vlastně šetřil, těžko říct. Myslím, že s vyvoláním čekal, protože s filmem se neví, jak obrázky dopadnou, než se vrátí z laboratoře. Člověk má tušení, očekávání, jak záběr dopadl a jak matka s otcem žijí dál v citlivé vrstvě, dokud je vývojka neučiní nesmrtelnými.

Dědečkovi jsem věřil, když mi poté, co mě přešel záchvat vzteku, opakoval, že mi všechno poví, až budu „na to dost velký“. Možná si ale nevšiml, jak rostu. Takže jsem odhalil pravdu sám a předčasně a pak už bylo pozdě. Bylo to na začátku třetí třídy. Jel jsem na kole něco vyřídit na statek Lindstad. Dveře byly otevřené, vešel jsem dovnitř a pozdravil. Dům byl prázdný, všichni šli asi do chléva, a tak jsem vstoupil do obývacího pokoje. Na černě namořené polici stála stereosouprava se zaprášeným víkem, atlasy automobilového svazu, zkrácené romány z edice „Výběr“ a řádka vínově červených svazků se zlatými písmeny: Stalo se. Na každém hřbetě byl letopočet a já pochopil, že je to přehled nejdůležitějších událostí roku.

Samozřejmě nebyla náhoda, že jsem sáhl po roce 1971, a jako by sama kniha chtěla, abych se do ní podíval, protože se otevřela na měsíci září. Stránky se leskly otisky prstů. Rohy byly ohnuté a u hřbetu ležely drobky tabáku. Otec a matka, každý zvlášť. Dvě obyčejné portrétní fotky. Pod nimi stála jejich jména a v závorce Reuters. Říkal jsem si, kdo ten Reuters asi je, a usoudil jsem, že bych to měl vědět, když se jeho článek týká mých rodičů. Stálo tam, že norsko-francouzský pár na prázdninách, oba s trvalým bydlištěm v Gudbrandsdalu, zahynuli 23. září u Authuille v severní Francii. Navštívili uzavřené bitevní pole z první světové války a byli nalezeni mrtví v řece. Ohledání ukázalo, že měli v těle jedovatý plyn z válečného granátu, spadli do vody a nedokázali se dostat na břeh. Ročenka dále uváděla, že na starých frontových liniích je stále několik milionů tun výbušnin a že některé oblasti prostě nelze vyčistit. Přes sto turistů či rolníků tam přišlo v posledních letech o život, když šlápli na nevybuchlé miny. To už jsem věděl ze sporadických dědečkových vět. Nikdy mi ale neřekl to, co stálo v ročence dál. Ze stop v jejich autě vyšlo najevo, že manželský pár měl s sebou dítě, tříletého chlapce. Nemohli ho ale najít a spustili pátrání. Psi prohledali bitevní pole bez výsledku, potápěči hledali ve vodě a helikoptéry po širokém okolí. Pak jsem přečetl větu, která ve mně spálila dětství. Jako bych hodil do krbu noviny, písmena se pořád dala přečíst, ale papíru se už zmocnil oheň a sebemenší záchvěv ho v okamžiku promění v popel.

O čtyři dny později bylo dítě objeveno v ordinaci lékaře 120 kilometrů od místa tragédie v přístavním městečku Le Crotoy. Intenzivní policejní pátrání nepřineslo žádný výsledek. Policisté došli k názoru, že chlapce někdo unesl. Až na několik drobných odřenin byl bez zranění. Pak už psali to, co jsem znal, že se mě ujali prarodiče v Norsku. Bez hnutí jsem zíral na stránky. Listoval jsem dál, jestli nenajdu ještě něco. Listoval jsem dopředu, jestli nepsali něco dřív. Smetl jsem ze stránek zbytky tabáku. Mezi lidmi se o mně mluvilo. Podle Stalo se z roku 1971 se v kavárnách mluvilo i o tom, co se kdy o lidech z Hirifjellu psalo v novinách. Dostal jsem strašný vztek. Přitom dědeček mi tvrdil, že nic víc neví, tak jsem si své otázky vzal s sebou do březového lesíka nad statkem. Proč mě brali rodiče na místo zamořené granáty? A co tam vůbec dělali? Odpověď nepřicházela, rodiče byli pryč, jako když vítr rozfouká popel, a já na Hirifjellu dospěl.

Hirifjell leží na odvrácené stráni Saksumu. Velké statky jsou na druhé straně řeky, kde sníh brzy roztaje a sluneční svit hladí dřevěné domy a celé údolí. Té straně se vždycky říkalo pravá strana, jen občas sluneční, ale nejčastěji nijak, protože jen odvrácená strana potřebovala označení, které také měla. Mezi námi teče řeka Laugen. Vlhkost z řeky tvoří hranici, kterou překonáváme, když musíme do školy nebo do města na nákup. Odvrácená strana je většinu dne ve stínu. Lidi vtipkují, že my, co tu žijeme, střílíme ze vzduchovky po rybářských autech a svazujeme tkaničky opilcům, co spí pod sušáky na seno. Přitom faktem je, že i když pocházíte z velkostatku dole v Saksumu, nemůžete se pyšnit zvyky hodnými Paříže, sotva tak Hamaru. V televizních zprávách Kolem Norska o Saksumu nikdy nic nevysílali. Je tu přesně totéž, co v ostatních obcích. Hospodářské potřeby, obchod s oděvy, pošta a družstevní samoobsluha. Silnice rozšířená o pás vyhražený pro sanitky. Oprýskané domy s obyvateli, kteří se neobtěžují daňovým přiznáním. Jen telefonní technici a úředníci z katastrálního úřadu věděli, že u nás nahoře máme vlastně slunce celý den. Hirifjell totiž leží tam, kde se stoupající stráň nad údolím opět na chvíli svažuje do jakési menší sluneční strany uvnitř odvrácené strany.

Náš pozemek začíná v lese, přes cestu je závora a dál jsme sami pro sebe. Dědeček rád zůstával vzhůru až do noci. Já ležel na gauči, on pokuřoval tenké doutníky a probíral se svými knihami a gramofonovými deskami. Bachovy kantáty, krabice s Beethovenovými a Mahlerovými symfoniemi, dirigované Furtwänglerem nebo Klempererem. Knihovna s očtenými i novými knihami. Z Andreeova atlasu světa a Meyerova lexikonu trčela spousta papírů a záložek, jako by tam vyrůstaly nové strany. Tak jsem večer usínal. Vše bylo rozmlžené, tu a tam cvakl zapalovač a narušil hudbu, pak dědeček odložil Der Spiegel, já v polospánku ucítil jeho paže, stěny a strop se daly do pohybu, a když jsem pootevřel oči, jako bych byl střelkou v kompasu, pak mě znovu položil, srovnal mi ruce a nohy, přikryl mě a každé ráno byla jeho tvář znovu nade mnou, světlo na chodbě ozařovalo jeho strniště a knír, zažloutlý tabákem, stál nade mnou, na tváři úsměv, který prozrazoval, že než mě vzbudil, chvíli se na mě díval. Jen mi bylo nepochopitelné, že mi nechtěl dovolit, abych vyzvedával poštu. Když se opozdila, vyvedlo ho to z míry, každý den v jedenáct vyhlížel červené auto na hlavní silnici. Okamžitě poté sešel dolů do schránky a vysvětloval to tím, že na ní někdo utrhl zámek. Psal jsem často žádosti o katalogy, přikládal známky a katalogy přicházely. Stereověže, lovecké pušky, fotopotřeby, sady potřeb pro muškaření. Z katalogů jsem se naučil víc než ze školních učebnic. Vnější svět jsem poznával jejich prostřednictvím, z těžkých obálek na teplém sedadle auta po návratu z výprav dolů do obce.

Tak to trvalo nekonečně dlouho, až se jednoho roku vrátil z výroční schůze Svazu chovatelů ovcí a koz a oznámil mi, že budeme mít svou poštovní schránku, jezdit do Saksumu je zbytečná námaha. Už dlouho předtím jsme zkrátili pažbu tátovy brokovnice a chodili jsme s ní na lov kachen. Byla to dvouhlavňovka firmy Sauer & Sohn, kalibr 16. Otec ji dostal ke konfirmaci, ale nejspíš ji nikdy nepoužil. Jak jsem rostl, lepili jsme na zbytek pažby postupně plátky z odříznuté části a v den mé konfirmace byla na pažbě z oranžově hnědého ořechu řada tenkých drážek, mé dětství s dědečkem. To byly mé letokruhy. Dobře jsem věděl, že když smrky rostou moc rychle, mají široké letokruhy, a když jsou vysoké a zmocní se jich vítr, zlomí se. Celý život jsem slyšel z háje našich plaménkových bříz šumění. A jedné noci roku 1991 se změnilo ve skučení větru, které mě přimělo k rozhodnutí. Neboť něco v té historii o matce a otci se neustále pomalu pohybovalo, jako když vypasená žížala leze v trávě.

překlad Jarka Vrbová