Ukázky:

S Islandem jsem prožila ať tak či onak většinu svého dospělého života. V dobách studijního mládí, kdy jsem byla všemu otevřená, lačnila po poznání, byla v dobré fyzické i mentální formě, zamilovávala se a ráda se bavila, zkrátka byla mladá, jsem buď na Islandu byla přítomna, nebo jsem doma pracovala na tom, abych tam znovu přítomna byla. V dobách zralosti a – eufemisticky řečeno – postupujícího věku mě přidusila normalizační žumpa a s Islandem jsem byla alespoň v myšlenkách, které jsem si mohla dokonce užitečně hýčkat při čtení a překládání dobré islandské literatury. Když už jsem žumpu nemohla vydržet, přispěchali mi na pomoc někdejší spolužáci z Islandu, posílali mi potřebnou četbu a podklady k písemným výtvorům, tu dokonce pozvání k přednášce, což nakonec za rozmělňování normalizačního bahna zabralo.

Od roku 1990 jsem na Island jezdila často, většinou opět s pomocí islandských stipendií a pozvání, a trávila tam po všech stránkách nádherné a pracovně plodné dny. Určitý zlom, a to nejenom v mém případě, nastal v neblahé době po roce 2000, kdy na Islandu vrcholil podle mého tehdejšího i dnešního soudu nepřiměřený blahobyt, následovaný – v souladu s obdobnou prasklou bublinou všepožírajících bankovních domů v mocnějších zemích – finančním a ekonomickým kolapsem v roce 2008. Přestože si určitý obdiv k islandské cestě z této situace zachovávám, na Island jsem už přestala jezdit. Jednak mnoho z mých přátel zemřelo, jednak se nechci po Islandu pohybovat stará a chátrající. A last but not least: nemám chuť vidět Island zaplavený turisty, šílenstvím cestovního ruchu....

...........

Nastala chvíle, kdy se odjezd na Island stal realitou. Na ministerstvu jsem obdržela zpáteční letenku, adresu, kde se mám hlásit, a snad i pár dolarů na dopravu z letiště. A od rodičů mnoho rad do života. Obzvlášť maminka byla plná starostí, ba strachu o jedinou dceru, která jí coby pilné čtenářce dávala někdy číst romány a knihy o Islandu, z nichž věru nečišela pohoda ani blaho. Samé podivné, tragické osudy, bída a přírodní katastrofy. Už jednou jsem vzlétla letadlem, a to z Prahy do Ostravy jako tlumočnice s nějakým německým umělcem. Někdy koncem září 1957 mě čekal let na Island. To byla jiná a já byla patřičně vykulená.

A cesta skutečně začala jako v islandském románu. Zprvu ještě v socialistickém duchu letadlem OK s mezipřistáním v Berlíně, přestupem v Kodani a dalším mezipřistáním v Oslu. V Kodani se mi vcelku bezbolestně podařilo k večeru nasednout do letadla islandské společnosti FI a vrhnout se do cizojazyčného západního světa. Anglicky (velmi pasivně ovšem) jsem jakžtakž uměla – ještě během studia na gymnáziu jsem složila na Univerzitě Karlově něco, co se nazývalo univerzitní, později státní zkouška. Ale jak vyplývá z mých tehdejších zápisků, byla jsem plná komplexů a nejistoty z toho, jak obstojím. V každém případě jsem nepochopila, proč se po delším letu, který už mířil asi k Islandu, a po jakémsi hlášení začalo dít (za naprostého klidu spolucestujících) něco nepředvídaného. Po nějaké době začalo letadlo klesat a přistálo. Ne ovšem na Islandu, nýbrž na letišti lákavého jména Sola (slunce) u norského Stavangeru. Povětrnostní situace na Islandu prý nedovolí v dohledné době přistát a dál poletíme až ráno. Proti pobytu v Sole jsem věru nic neměla, každé rozhlédnutí po Severu jsem vítala, jen mi dělalo velké starosti, jak zaplatím nocleh v hotelu, kam nás rozvezli osobními auty. Neměla jsem tehdy tušení, že všechny změny v letu jdou na účet letecké společnosti.

Starosti trochu rušily můj spánek a ráno mi ani na mysl nepřišlo, že bych se směla nasnídat z bohatě prostřených švédských stolů. Místo toho jsem vyběhla do slunečného jitra a – jaká krása – přistála na mořském pobřeží. Poprvé Severní moře, na které jsem se tolik těšila. Mé lehce panické rozrušení bylo touto nečekanou zastávkou bohatě odměněno. Konečně jsme vzlétli směr Island. Pohled na moře pod námi a po- sléze na cílový ostrov z okénka letadla byl ohromující, jak to už přede mnou popsali mnozí. Na tehdejším starém letišti přímo v Reykjavíku mě nikdo nečekal, ale v letadle, kde Islanďané hojně popíjeli nezdaněný alkohol a dobře a hlučně se bavili, jsem získala naději, že se o mě někdo postará. Skutečně se mě ujal jakýsi zaměstnanec a autem mě dovezl do studentské koleje. Kolej se jmenovala Gamli Garður, nízká, dvoupodlažní budova s podkrovím u hlavní reykjavické silnice Hringbraut, a v recepci seděl prófastur, správce koleje, který mě hbitě ubytoval. Poprvé v životě jsem měla samostatný pokoj, sice malý, jen s nejnutnějším, ale naprosto dostačujícím vybavením, společná kuchyňka a sprchy byly na chodbě. Už jen to mi postačilo k nadšení.

A další příjemné překvapení: o něco později téhož dne pro mě přijel zmíněný Birgir Thorlacius z ministerstva školství a kultury a módním bourákem, jaké známe ze starých amerických filmů, mě zavezl na ministerstvo, kde mi vyplatili stipendium, a poté mě pozval na kafe. Druhý den mě pozval k sobě domů na oběd. V útulném bytě ve vilce nedaleko centra nás čekala jeho manželka Sigríður. Tento kultivovaný, zcestovalý a neobyčejně milý pár Islanďanů se od této chvíle stal (nejen) mými patrony, dokonce zástupnými rodiči, kteří mi první kroky v naprosto cizím prostředí neobyčejně usnadnili a při mých četných pozdějších pobytech na Islandu se se mnou vždycky znovu upřímně vítali. A já je takříkajíc doprovodila do hrobu: Birgira jsem naposledy navštívila v nemocnici, z níž už nevyšel živ, a se Sigríður, která se dožila skoro devadesátky, jsem strávila hezké chvíle při shledání v jejím posledním bydlišti, v krásné garsonce v domově pro seniory.

.................

Helena Kadečková (* 14. srpna 1932 Praha, † 30. června 2018 Čerčany) – vysokoškolská učitelka, překladatelka z islandštiny, staroislandštiny, norštiny i dánštiny, editorka a autorka beletrie, odborných i popularizačních pojednání o severských autorech, literatuře, kultuře a dějinách. Nositelka islandského Sokolího řádu (1991), norského královského Řádu sv. Olava (1992) a Královského norského řádu za zásluhy (2002).

O severské literatuře publikovala desítky článků, předmluv a doslovů. Napsala knihy Óli, tvůj kamarád z Islandu (1971), Soumrak bohů: Severské mýty a báje (1998, 2009, 2018 a 2021), Dějiny severských literatur: Středověk (1989, 1993 a 1997) či Dějiny Islandu (2001). V prosinci 2017 dopsala vzpomínkový rukopis Život s Islandem (knižně 2021).

Od poloviny šedesátých let vycházely její překlady severských autorů, zejména z islandštiny (Jóhann Ólafur Sigurðsson, Þórbergur Þórdarson, Halldór Stefánsson, Halldór Laxness, Guðbergur Bergsson, Fríða Á. Sigurðardóttir, Jón Kalman Stefánsson, Auður Ava Ólafsdóttir, Gyrðir Elíasson, Sjón) a norštiny (Cora Sandelová, Knut Hamsun, Liv Ullmannová či Tarjei Vesaas). Jako poslední přeložila v roce 2017 dánsky psanou novelu Islanďana Gunnara Gunnarssona Advent.