Ukázka:

Paříž, červenec 1964

Nenávidím svou matku. Neměl bych to říkat, ale cítím to tak silně, že si nemůžu pomoct. Povaloval jsem se v prázdném bytě a ptal se sám sebe, jak naložím s nekonečným dnem, který jsem měl před sebou, když jsem se náhle dopustil té chyby, že jsem otevřel dveře Franckova pokoje. Už dva roky jsem tam nevkročil. Franck zmizel v březnu 1962 a od té doby o něm nemáme žádné zprávy, nikdo neví, jestli je živý, nebo mrtvý. Okenice jsou zavřené, podlaha plná krabic a dokladů z matčina podniku, čtyři zahradní židle tu čekají kdoví na co, na pracovním stole usedá prach na vratkou hromadu talířů, polévkovou mísu a dvě kávové soupravy, na posteli se vedle kupy povlečení, utěrek a ručníků vrší hora oblečení, kabátů, halenek a svetrů. Matka používá Franckův pokoj jako komoru, kam se všechno vejde, nikdy nic nevyhodí, nic nerozdá, všechno si nechá pro strýčka příhodu. Mohla si říct, že je to nevhodné, že chce synův pokoj zanechat netknutý, kdyby se náhodou brzy vrátil, ale to ji zjevně netrápilo. Všichni rodiče světa se musejí vypořádat s protesty svých dětí, s jejich chutí svrhnout starý svět a vytvořit takový, ve kterém by se žilo lépe. Většinou volí taktiku mrtvého brouka, a jakmile se bouře přežene a rebelská léta pominou, život se zase vrátí do starých kolejí. Tak to dělá každý rodič, ne? Protože jinak by mnoho rodin pohromadě nezůstalo.

Jenže moje matka se zatvrdila, synovo komunistické přesvědčení snést nedokázala. Taková urážka majestátu. Pustila se s tím třídním nepřítelem do boje, jako by se jí idealistické představy nejstaršího syna osobně dotýkaly. Když se Franck vrátil z Alžírska, poté co zběhl a musel se ukrývat jako psanec, neměla s ním žádné slitování, přála si dokonce, aby se sám udal na policii, zatímco otec mu neohroženě pomáhal. Matka to těžce nesla a otec za to také tvrdě zaplatil, když ho vyhodila z domu. Vědomě zničila naši rodinu. A já jí nedokážu odpustit, že nás navždy rozdělila.

Připadám si jako v pokoji zemřelého. Kvůli tichu, šeru a všem těm nehybným a zbytečným předmětům. Na knihovničce leží vrstva prachu. Na jedné polici ekonomické knihy v angličtině. O patro výš knihy 14 psané azbukou; na truc matce se Franck naučil rusky a nakonec tomu jazyku propadl. Stranou leží kniha Cestující z imperiálu, číslovaný výtisk na velínovém papíře s nerozřezanými stránkami. Sfoukl jsem z obálky prach, počkal, až se snese k zemi, a pak knihu otevřel. Pod titulem bylo věnování a já okamžitě poznal to nakloněné písmo a ten fialový inkoust: Všechno nejlepší k narozeninám, lásko. Máš veliké štěstí, že si můžeš přečíst jednu z nejkrásnějších knih na světě. Nemůžeš ji nemít rád. Cécile. Pouze jeden arch byl rozřezaný. Možná na to Franck neměl čas. Nebo chuť. Já si tu knihu beru a přečtu si ji. Protože je od Cécile. A protože můj bratr je nejhloupější bytost na světě, většího idiota jistojistě nikdy nepotkám. J

ak se mohl vykašlat na Cécile? Jak takovou věc může někdo udělat, nebo na to jen pomyslet? Ten blázen si neuvědomil, jaké má štěstí, že ho miluje ta zářivá, výjimečně inteligentní a citlivá žena, která zbožňuje život, literaturu, rock a film a která by pro něj byla schopná všeho. On se ale vrhl do jiného, zcela nepochopitelného dobrodružství a Cécile zbaběle pustil k vodě. Od té doby uplynuly dva roky a já to pořád nechápu. Kvůli matce jsem přišel o bratra, kvůli bratrovi jsem ztratil Cécile. Kde asi dnes je? Proč musím platit za Franckovu chybu? Spálila mosty, jako bych za to mohl i já. Proč tohle mlčení, když jsme si byli tak blízcí? Říkala mi bráško.

Otvírám šatník. Franckovo oblečení je na svém místě tak, jak si ho uklidil. Tedy všelijak. Nestaral se o to, co má na sobě, spokojil se s třemi svetry a několika košilemi. Oblékání bylo pro něj utrpení. Pod jednou hromádkou jsem si hned něčeho všiml. Červené košile s velkým kostkovaným vzorem. Opatrně jsem ji rozložil. Věnoval mu ji Pierre, Cécilin bratr a jeho nejlepší přítel, přivezl mu ji z výletu do Skotska krátce před tím, než narukoval do armády. Jestlipak Franck ví, že byl Pierre v Alžírsku zabit pár dní před vyhlášením nezávislosti při zákeřném přepadení na hranicích s Tuniskem? Pochybuji o tom. Jeho krutá smrt a Franckova zrada už byly pro Cécile příliš. Tu košili si vezmu taky, už jsem do ní určitě dorostl. Bude to takový dárek od Pierra. I Francka. V peněžence jsem našel nadvakrát přeloženou stofrankovou bankovku. Chvilku mi trvalo, než jsem si vzpomněl, že si ji u mě schoval Saša, když ho vezli na operaci zlomeného nosu v Cochinově nemocnici. Byla to taková jejich pověra, stará ruská tradice. Uložená bankovka byla dobrým důvodem, proč se probrat. Bohužel ani takové opatření nestačilo.

Po operaci Saša zmizel z nemocnice a oběsil se v zadním sále Balta, kde se scházeli členové Klubu nenapravitelných optimistů. Jeho smrt mě odrovnala stejně jako to, že jsem si ničeho předem nevšiml. Vyčítám si, že jsem u něj nebyl, mohl jsem ho od takového konce odradit. Saša působil vyžile jako nějaký tulák, poslední dobou byl kost a kůže. Dlouho věřil, že se s bratrem usmíří, jenže Igor neustoupil, nedokázal Sašovi odpustit, že byl v SSSR tak horlivým komunistou, že zfalšoval tisíce fotografií a odstranil tak tisíce lidí z povrchu zemského. Když si jen vzpomenu, že jsem celé roky, co jsem je znal, vůbec netušil, že jsou bratři. V Klubu to všichni věděli, ale nikdo mi nic neřekl, o minulosti se tam nemluvilo. Ta byla příliš velké břímě. Jediné, co je doopravdy spojovalo, bylo to, že jsou naživu, že si zachránili kůži, když na poslední chvíli uprchli před stalinistickým terorem. Saša byl vlastně takovým odstrašujícím příkladem. A já nic neviděl, nic nepochopil.

Jejich spory mi byly cizí. Jako z jiných časů. Saša se na mě usmál, oslovil mě, vídali jsme se v Lucemburské zahradě a dlouze si povídali. Neutahoval si ze mě, když jsem mu ukázal své amatérské fotografie, dal mi pár dobrých rad, několik fotek dokonce vyvolal a vystavil v obchůdku v ulici Saint-Sulpice, kde pracoval jako laborant, jako jediný mě povzbuzoval v dalším snažení a dokonce mi přenechal svou leicu. Tu bankovku, kterou mi svěřil, když jsme se viděli naposled, jsem mu chtěl vrátit.

Zašel jsem do květinářství v ulici Saint-Jacques, řekl jsem si o kytici za sto franků a květinář vytvořil nádherný barevný pugét z jiřin a náprstníků. Položil jsem ho na Sašův hrob na montparnasském hřbitově. Chvíli mi trvalo, než jsem ho v židovské části hřbitova našel, protože dřevěná náhrobní deska byla povalená. Očistil jsem ji a zasadil do země. Stál jsem dlouho před tou bezejmennou hromádkou hlíny a za všechno mu děkoval. Každý den vyhlížím z balkonu pošťáka. Jakmile ho spatřím, běžím dolů. Čekám dopis od Camille. Strašně mi chybí. Připadá mi, jako bych čekal už roky, ačkoli odjela teprve minulý týden. Musela totiž s rodiči podniknout aliju. Pár dní před maturitou navrhla, abychom utekli spolu, aniž by pořádně věděla kam, ale já si takovou šílenost netroufl udělat, neuvědomil jsem si, že není času nazbyt a že je to jediný způsob, jak zůstat spolu.

Bylo to zoufalé řešení. Kam má člověk utéct, když je mu sedmnáct let? Daleko bychom se nedostali. A tak mi dnes nezbývá než čekat, až mi dá znamení, každý den vyhlížím pošťáka a její dopis, ve kterém mi napíše, jak se má a kde bydlí, abych za ní mohl přijet. Když ale pomyslím na všechny ty překážky, které stojí mezi námi, připadám si ztraceně. Zbylo mi pár jejích fotek z Lucemburské zahrady, vyfocených poblíž fontány Medicejských bez jejího vědomí, protože se nechtěla fotit. Právě takové rozechvělé a neklidné tajné snímky jsou ty nejkrásnější. Než Camille odjela do Izraele, věnovala mi na znamení lásky knihu, kterou si četla při našem prvním setkání a do které si stránku po stránce zapisovala poznámky. Bylo to Jitro kouzelníků s věnováním Bergiera a Pauwelse. Teď byla řada na mně, abych se do knihy ponořil a spojil se tak s Camille, abych každý den objevoval její postřehy, úvahy a otázky. A to přesto, že jsem byl značně skeptický ohledně existence mimozemské civilizace a jiných ezoterických blábolů, jež tohle autorské duo obhajovalo. Jenže když jsem chtěl po knize sáhnout, zjistil jsem, že v mé knihovničce nad postelí není. Byl jsem si jistý, že jsem ji tam dal, hledal jsem v celém pokoji, desetkrát jsem prohrabal šuplíky, skříně, poličky. Jitro prostě zmizelo. Matka na mě ohromeně hleděla: „Jestli sis toho nevšiml, v obchodě mám práce až nad hlavu a opravdu nepotřebuji ztrácet čas s takovými pitomostmi.“ Mladší sestra Juliette se zatvářila pobaveně: „Dal ses teď na magii?“ Vůbec jsem jí nevěřil, protože už dřív mi bez dovolení zabavila několik komiksů. Přestože protestovala, přistoupil jsem k důkladné prohlídce jejího pokoje, ale Jitro jsem nenašel. Byl jsem zoufalý. Nepřišel jsem pouze o knihu, ale o Camille.

..............

překlad Iveta Šimpachová