Stephen Kotkin si všímá každičkého detailu životů magnitogorských obyvatel. Strašlivé zimy, vítr, nehygienické životní podmínky, tvrdá práce na vysokých pecích, volnočasové aktivity, bytová nouze, šmelina, zbur­žoaznění městské stranické elity, udávání, teror konce třicátých let atd. – Kotkinově pozornosti neunikne nic. Jeho magnitogorská sága inspirovaná Michelem Foucaultem bezesporu započala novou fázi ve výzkumu sovětských sociálních dějin.

Americký historik Stephen Kotkin (1959) je jedním z největších současných odborníků na stalinský Sovětský svaz. Od roku 1989 přednáší na Princetonu. Je autorem mnoha knih. Slávu si v akademickém světě vydobyl svou studií o Magnitogorsku, kterou publikoval v roce 1995. Po této zevrubné studii každodenních osudů obyvatel jednoho sovětského města se posunul k dalším tématům souvisejícím se sovětskými dějinami. Posledních deset let Kotkin věnuje Stalinově osobnosti, jehož biografii píše. V roce 2014 publikoval její první díl (Paradoxes of Power, 1878–1928), v roce 2017 díl druhý (Waiting for Hitler, 1929–1941). Na třetí díl veřejnost stále čeká.

Ukázka:

Nepřátelé lidu: teror jako pseudotřídní válka
Zuřivost teroru lze sice z větší části vysvětlit tlakem stalinské kliky na NKVD stejně jako samotnou povahou této instituce či inkviziční racionalitou, která konkrétní aktivity jejích příslušníků umožňovala dobovým aktérům pochopit jako cosi, co chrání čistotu revoluce, ale uvědomme si i to, že teror zrovna tak obsahoval resentimentem poháněnou „lidovou“ dimenzi. Navzdory tomu, že nemáme přístup ke zprávám NKVD o náladách, které ve společnosti panovaly, lze existenci „lidového“ resentimentu vyvodit nejen z toho, že ve chvíli, kdy byl teror nejsilnější, byl tohoto pocitu plný dobový tisk, ale i z toho, jakým způsobem se do poloviny třicátých let vyvinula revoluce.
Slavnými slovy „Internacionály“ měla říjnová revoluce zařídit, aby se ti, „kteří nejsou ničím, stali vším“. V roce 1936, v projevu, v němž obhajoval nutnost přijmout novou ústavu, Stalin vysvětlil, že třídní struktura sovětské společnosti již není stejná jako v roce 1917. Změnila se však jinak, než se čekalo. „Vykořisťovatelské třídy“ – statkáři (paměščiki), průmyslníci, kulaci, obchodníci (kupcy) a spekulanti – byly „zlikvidovány“. Zůstaly dvě radikálně proměněné třídy, totiž dělníci a rolníci, a jedna stejně radikálně proměněná vrstva (proslojka), totiž inteligence. O vzniku jakékoli třídy nové se Stalin nezmiňoval, jenže za neurčitým pojmem „vrstva“ bychom měli něco takového hledat.
Industrializace si vyžadovala spousty vedoucích pracovníků, techniků a úředníků, kteří k sovětskému majetku začali v souladu se svými povinnostmi přistupovat z pozice faktických „vlastníků“. Výsledkem byl zrod „nové třídy“, což je termín pro elitu komunistického systému později zpopularizovaný jugoslávským odpadlíkem Milovanem Djilasem. Většina historiků sice jeho pokus vysvětlit vznik a všechny politiky komunistického systému třídně uvědomělými akcemi této vládnoucí elity odmítla, přesto nelze pochybovat, že se taková skupina uvnitř tohoto systému vyvinula, což mělo pro další vývoj dalekosáhlé důsledky.
Základní rozpor sovětského systému zněl takto: „proletářská“ revoluce vytvořila novou vládnoucí třídu, jejíž existence však navzdory obrovskému rozsahu jejích kompetencí nemohla být veřejně přiznána, takže výsledkem byl nesmírně problematický vztah mezi ní a zbytkem společnosti. Jinými slovy komunismus si vypěstoval svou vlastní třídu „vykořisťovatelů“ neboli „pijavic“ (krovopijci), jak byli její příslušníci mezi obyčejnými lidmi známi. Jednalo se široký okruh osob sahající od středně postavených úředníků až k vyšším inženýrským a manažerským funkcio­nářům disponujícím v porovnání se zbytkem společnosti vysokými platy a řadou výhod.
Tito „noví lidé“ byli mladí a většinou nezkušení a gigantická odpovědnost, kterou byli zničehonic pověřeni, v nich často spíše než skromnost vypěstovala aroganci. Při úkolování svých podřízených se nezdráhali zvyšovat hlas a vyhrožovat prostřednictvím frází typu „propustím tě“, „dám tě zavřít“ nebo „skončíš před soudem“. Tvrdosti nejvyšších šéfů, závodních ředitelů, se jejich podřízení rychle přizpůsobili a podobným způsobem se chovali k těm, kteří byli pod nimi. Třebaže v podstatě všichni vedoucí pracovníci nakládali s veřejnými rozpočty všelijak, jen ne šetrně, nezdráhali se pronášet projevy o těžkých obětech, které snášeli ve prospěch veřejného blaha.
Při vědomí toho všeho můžeme lépe porozumět veřejné demolici šéfa KBU Lukaševiče, který byl v dubnu 1937 nejprve vyloučen ze strany a – škodolibými slovy jednoho novinového článku – „předán vyšetřujícím orgánům“ (viz kapitolu 6). KBU, čili organizace mající v péči vesměs neradostné materiální podmínky obyvatelstva, byla nepochybně tou nejneoblíbenější částí magnitogorské byrokracie. Prudkost mediální kampaně proti Lukaševičovi tomu odpovídala.
„V jednom článku nelze popsat všechny Lukaševičovy ničemnosti,“ konstatovaly noviny s tím, že „mnozí zaměstnanci o těchto ničemnostech sice vědí, jenže kvůli ‚všemocnému‘ Lukaševičovi o nich raději mlčí“. Po jeho zatčení byl však s mlčením konec. Jeden z Lukaševičových podřízených, vedoucí oddělení dílen Uss, měl prohlásit: „Jsem pochlebovač [podchalim]. Je to tak, soudruzi. Jenže proč jsem se stal Lukaševičovým pochlebovačem? Chcete něčeho dosáhnout slušným způsobem, jenže ono to nejde. Proto začnete pochlebovat.“ Lukaševičův „komplic“ Serman měl v listopadu 1936 pro Jefimova (stranický tajemník KBU), Lukaševiče a ještě pár dalších hodnostářů KBU pro změnu uspořádat „dvoudenní pitku“ a po ní prohlásit: „Teď už mě z práce nevyhodí.“ Po několikaměsíční mediální kampani se v listopadu 1937 s Lukaševičem a jeho druhy konal veřejný proces. Byli obviněni ze zneužití pravomoci veřejného činitele, „vzájemného krytí“ (krugavaja poruka) a „vzájemné pomoci“.
Je vysoce pravděpodobné, že svou byrokratickou tyranií a bezohledným prosazováním vlastních zájmů, z čehož byl, asi dosti věrohodně, osočen, si Lukaševič proti sobě popudil veřejnost považující tohoto představitele místní „sovětské moci“ spíše za příslušníka nové šlechty než nezištného služebníka lidu. Během příprav procesu i jeho vlastního průběhu noviny čtenáře neváhaly v tomto přesvědčení utvrzovat a zasypávat je informacemi, jak „gang KBU“ sobě a svým přátelům přiděloval luxusní byty a nedostatkové potraviny, jak se jeho členové nechali vozit v podnikových automobilech, přestože jeli za soukromými záležitostmi, jak si na státní útraty stavěli soukromé chalupy, jak pravidelně jezdili na rádoby „pracovní cesty“ do hlavního města a jak jim pod rukou uvízla nemalá finanční hotovost z podnikového fondu. Jejich ženy měly mít šatníky plné módního oblečení a jejich toaletní stolky měly překypovat kosmetikou. Jejich elitní způsob života sice součástí oficiální obžaloby nebyl, jenže noviny se o něm uměly dovedně zmínit, což jistě přispělo k tomu, že veřejnost obvinění z neschopnosti a zneužití pravomoci veřejného činitele přijala s takovým zadostiučiněním.
Při pohledu na veřejnou destrukci Lukaševiče a „jeho společníků“ se můžeme leccos dozvědět o potenciálně široké přitažlivosti pojmové kategorie „nepřítel lidu“ (vrag naroda). Nástup nové elity s jejím autoritativním typem vládnutí kombinovaným s nekompetentností a velkopanským („nekomunistickým“) životním stylem vytvářel ve společnosti nemalé pnutí a stačila drobná pobídka shora, aby mezi obyvatelstvem začal sílit radikální populismus. A s tou nepřišel nikdo jiný než sám hlavní „obránce lidu“.
Na slavnostní recepci 29. října 1937, na niž byli kromě stranických a vládních vůdců přizváni vedoucí pracovníci a stachanovci působící v ocelářském a uhelném průmyslu, se Stalin vytasil se stručným, zato však velice výmluvným komentářem na téma právě probíhajícího teroru. Po několika přípitcích na počest pozvaných hostů nejvyšší vůdce (vožď) s jízlivosti sobě vlastní porovnal sovětské vedoucí pracovníky (rukavaditěľi) s ekonomickými manažery a závodními řediteli předsovětských dob, které lid, jak Stalin prohlásil, nenáviděl proto, že v nich spatřoval „psa uvázaného na řetězu kapitalistických pánů“. Stalin konstatoval, že noví sovětští vedoucí pracovníci měli možnost získat si uznání a důvěru lidu, jenže bohužel „ne vždy pochopili velikost úkolu, jenž před ně dějiny postavili“. „Důvěra lidu je velká věc, soudruzi,“ pravil Stalin. „Vůdci přicházejí a odcházejí, ale lid zůstává. Jen lid je věčný. Zbytek je pomíjivý.“
 

V závěru svého projevu Stalin vzdal hold magnitogorskému vůdci Pavlu Korobovi, synu operátora vysoké pece, který šel ve šlépějích svého otce a v průběhu několika málo let se z šéfa magnitogorské dílny s vysokými pecemi vypracoval v ředitele celé ocelárny a náměstka komisaře pro metalurgii železa. Stalinovo poselství bylo nepřeslechnutelné: stávající ekonomičtí vůdci jsou postradatelní, jejich nástupci, synové proletariátu, už jsou nachystáni. Při vědomí Stalinova jízlivého srovnání vedoucích pracovníků a „lidu“ je těžké nespatřovat v teroru jistý typ „socialistické“ třídní války navzdory tomu, že takovéto formulaci se do cesty stavěla oficiální ideologie.
Všichni funkcionáři, bez ohledu na svou zdánlivou moc, mohli být zadupáni do země svými nadřízenými. Mezi vedoucími představiteli magnitogorské ocelárny nebyl před denunciací chráněn nikdo, dokonce ani sám Avraamij Zavenjagin (třebaže se na něj začaly útoky vršit až po jeho převelení do Moskvy). Podle jednoho nekompletního oficiálního odhadu bylo v letech 1937/38 popraveno 70 magnitogorských „vysokých funkcionářů“ a dalších 57 jich skončilo v některém z pracovních táborů. To rozhodně není málo. Vždyť v červenci 1936 se na seznamu nejvyššího závodního vedení (načalstvo) nacházelo 54 jmen. V procesech vedených proti nejvyšším představitelům lokální moci byl samozřejmě pokaždé odchycen i nějaký ten drobnější potěr. Největší pozornost však logicky přitahoval pád nejvýše postavených osob a jejich nejbližších spolupracovníků. To, že se svými činy na teroru nemálo podílela i místní generalita, je věc jiná.
 

překlad Veronika Houdová, Přemysl Houda