KAPITOLA JEDNA

Anna ležela v posteli s přikrývkou přetaženou přes hlavu. To by nebylo nic neobvyklého, kromě skutečnosti, že byl čtvrtek, půl sedmé večer a ona byla úplně oblečená, až na boty. Někde v dálce zvonil zvonek. Ze všech sil se ho snažila ignorovat.

Do postele si vlezla asi před půl hodinou a neměla v úmyslu jít ten večer ještě ven. Možná už nikdy. V pelíšku se cítila hezky. Bylo tam bílo. Ticho. Svět byl dneska až příliš jasný a příliš hlučný. A až moc hloupě rozjařený. Takhle to bylo příjemnější. Měla na to přijít dřív.

Někdo zarachotil poštovní schránkou na dveřích. „Anno?“

Upřeně se zadívala na bílé bavlněné povlečení a začala počítat nitě v osnově. Třeba by měla zvážit nějaké opatření na zajištění zvukotěsnosti?

Hlas se ozval znovu, tentokrát hlasitěji: „Hej, ty tam! Jsem tady. Otevři mi!“

Zhluboka dýchej… To prý pomáhá udržet klid, ne? Zkusila to, strašně toužila zůstat v tom bílém sametovém otupění. Problém byl, že už se moc dlouho nedokázala pořádně nadechnout. Aby byla přesná, trvalo to dva roky, devět měsíců a osm dní.

Opravdu až tak dlouho? Pořád měla pocit, jako by se to stalo včera.

Přetočila se na bok, schoulila se do klubíčka a pevně zavřela oči, aby unikla realitě.

Znovu se ozval hlas pronikající schránkou na dopisy, ale už nezněl jasně ani vesele. Byl podrážděný. Dokonce možná trochu zoufalý. Anna roztřeseně vydechla. Její bublina klidu se povážlivě chvěla. Objevovaly se v ní trhliny. Snažila se předstírat, že ty rušivé zvuky zaznívají v jiné rovině, v jiné realitě. Přinejmenším to se jí dařilo, dokud se hlas neztišil a nezačal prosit:

„Anno? Minha querida? Jsi v pořádku?“

Zakryla si rukama obličej a vydala zvuk, něco mezi zamručením a povzdechem, pak se přinutila vystrčit nohy z teplého hnízdečka a postavit je na podlahu. Zbytek těla následoval nohy o chvilinku později. Nakonec jako robot vyšla z ložnice a sešla po schodech do haly.

„Díkybohu!“ vydechla její nejlepší kamarádka, když Anna konečně otevřela vstupní dveře. „Už jsem se začala bát, jestli jsi nespadla ze schodů nebo neuklouzla ve vaně!“ Gabriela mluvila odlehčeným tónem. Vešla do haly, ale pod její veselostí bylo znát napětí a v očích měla otazníky. Anna věděla, že jí Gabi ty otázky nepoloží, ale stejně je slyšela. Jsi v pořádku, viď? Nebo se mám o tebe vážně bát?

Všichni, koho Anna znala, měli v očích totéž. Stále stejné otázky. Jenže lidé se báli, že se zeptají špatně. Nebo se nezeptají správně. Anna žila jako v minovém poli.

Gabi jí podávala plech s koláčem. „Zastesklo se mi po mámině mrkvovém koláči, ale udělala jsem ho moc velký.“

„Děkuju,“ vzala Anna pekáč a přitiskla si ho k hrudi. „Na ten se těším.“ Její kamarádka dělala brazilskou verzi koláče, jasně oranžovou a politou čokoládou. Byl vynikající.

Přítelkyně vyzařovala směs starostí a naděje. „Vážně?“ Šlo o víc než jen o koláč. Gabi pořád kvílela, že její křivky jsou výsledkem matčina přesvědčení, že lidi, které má ráda, musí pořádně nakrmit, ale teď to vypadalo, že se své matce podobá víc, než si uvědomovala.

Anna důrazně přikývla. „Jasně.“ Pak odnesla koláč do kuchyně, z dohledu, a doufala, že tím utne veškerou diskuzi.

Vážila si toho, že o ni přátelé mají starost, ale už jí lezlo krkem, jak ji všichni hlídají, zvažují každé její gesto a každé slovo, které jí přešlo přes rty, jen aby je pak společně porovnávali a ubezpečovali se o každém malém důkazu, že „už se z toho dostává“.

Když se Anna vrátila do haly, Gabi se na ni úkosem podívala. „Co sis to udělala s vlasy?“ Anna si rukou projela hnědé polodlouhé vlasy a zjistila, že je má vzadu celé zcuchané. Uhladila je a snažila se, aby to nepůsobilo nápadně. Ani se neodvážila podívat se do zrcadla vedle dveří. Od Vánoc nevyšla z domu a obávala se, že vyhlíží poněkud zanedbaně. Zato Gabi vypadala jako ze škatulky. Tmavé vlasy jí spadaly v hedvábných spirálkách na ramena a kobaltově modré šaty jí krásně ladily k pleti.

„Jsi připravená na večírek, že jo?“

Gabi sjela očima po jejích pomačkaných malých černých a nohách v punčochách. „Za pár hodin budeme volat ,šťastný Nový rok‘ a o to nechci přijít!“

Šťastný Nový rok…

Anna měla chuť tu frázi trochu osekat. Jen pro začátek by mohla úplně odříznout a zahodit první slovo. Nicméně „Nový rok“ je fakt, s nímž nic nenadělá. Čas ubíhá, ať chce nebo ne, ale slůvko „šťastný“ jí přišlo úplně absurdní, dokonce možná malinko urážlivé.

Přepadl ji nával emocí tak mohutný, až jí na okamžik blesklo hlavou, že vyběhne po schodech nahoru a zaleze si zpátky pod peřinu. Otočila se ke kamarádce a chystala se jí omluvit, ale pohled jejích očí ji umlčel. Třebaže byla Gabi ohromená a znepokojená Anniným neupraveným vzhledem, bylo vidět, že se zároveň tetelí očekáváním, což Anna rozpoznávala. „Na tom večírku bude někdo, kdo se ti líbí, že jo?“ zeptala se, protože tyhle jiskřičky v očích měla Gabi jenom tehdy, když byly ve hře nějaké milostné naděje.

Gabi nevinně zamrkala očima. „Kdepak.“

Hm. Anna si nebyla jistá, jestli tomu má věřit.

„Takhle se na mě nedívej,“ dodala Gabi a zamračila se. „Když jsem se rozešla s Joelem, s chlapy jsem skoncovala, pamatuješ?“

Anna váhavě přikývla. „Vzpomínám si, že jsi to říkala.“ Jestli její předsevzetí vydrží, to se teprve uvidí. Zrovna teď by Anna vsadila klidně pětistovku na to, že dneska večer tam bude někdo, na koho si kamarádka myslí. Ale Anna jí to přála. S Joelem se rozešla už před skoro pěti lety. A aby byla upřímná, Anna byla ráda, že mu vidí záda. Gabi si dost nevážil, jenže ona to tenkrát tak neviděla a zlomilo jí to srdce. Od té doby prožila řadu krátkých románků. Líbili se jí sebejistí chlápci, jenže z té sebejistoty se až moc často vyklubala arogance a samolibost. A to nejsou vlastnosti, které by byly zárukou dlouhodobého vyrovnaného vztahu.

„Je to pravda,“ dodala Gabi tak přesvědčivě, až jí Anna skoro uvěřila.

„Tak už jsi hotová?“

Anna pohlédla na schodiště, na jehož konci čekal její pelíšek, a povzdechla si. Aspoň jedna z nich se má dnes večer na co těšit, až vykročí z letošního starého unaveného roku do nepopsané čerstvosti toho nového.

Přinutila se zvednout koutky. „Samozřejmě. Dej mi jen pár vteřin. Vezmu si kabát a obuju se.“

překlad Věra Kotábová