Ukázka:

"Byl to muž!“ Zdvíhám oči od orosené sklenky vychlazeného piva značky Ba-Moui-Ba a vidím nad sebou Yanna, australského novináře. „Byl to muž,“ zopakoval a posadil se k mému stolku na terase hotelu Continental. „O kom mluvíš?“ „Tygřice ze Saigonu! Ta vraždící kurva, která střílela americké vojáky do hlavy koltem ráže 45. Byl to normální transvestita!“ „Endžu!“ „Co?“ „Něco jako ,amen‘, apačsky.“ „Ty mluvíš apačsky? Třeba se ti to bude hodit, tady se totiž může stát cokoliv...“ „Nemluvím apačsky, já myslím apačsky. Jsem Apač, jmenuju se Vlk.“ „Hele, Patriku, nechci si hrát na mamku, ale možná je čas, aby ses vrátil domů. Tahle podělaná válka tě může sežrat zaživa, víš to? Zvlášť když vidím, jak ses do toho pustil. Kolik ti je?“ „Osmnáct, ale mám pocit, že mi táhne na stovku.“ U Vietnamky v tradičních šatech objednal další dvě piva. Díval jsem se na ni a myslel na Dao. „V životě jsou i jiné věci...“ pokračoval Australan. Neodpovídám. Moje stará známá melancholie si přisedla k našemu stolu a já znovu myslím na Gran’ma alias Doca, válečného zdravotníka, tak jemného a starostlivého, který nám pořád připomínal, abychom si čistili zuby... Zatímco já tady piju pivo, ostatní Docové teď běhají pod palbou od jednoho raněného k druhému, a všichni dohromady tvoří jednu ohromnou postavu zdravotníka, z něhož trochu ubude pokaždé, když jednoho zastřelí. A až tohoto zdravotníka ostřílejí kus po kuse celého, zbudou jen a jen zabijáci… „Co se tam stalo?“ Yannova otázka mě probrala ze zamyšlení. „Nic nového. My jsme zabíjeli je. Oni zabíjeli nás. Pak jsme se vrátili a šli na pivo.“ „My? Řekl jsi ,my jsme zabíjeli‘?“ „Opravdu? Je to možné. Říká se spousta věcí. A co je z toho pravda? Podívej na Tygřici, byl to chlap. Nic z toho není důležité. Ty říkáš transvestita, pro ně je hrdinou odporu. Důležité je, abychom nejednali v rozporu se svým svědomím, ne?“ „Jsi především novinář, na to nezapomínej.“ „Jsem především člověk. A abych mohl o téhle válce vyprávět, musím se vrátit. Jeď s těma klukama na jednu misi a uvidíš sám. Odtamtud vidíš všechno mnohem jasněji.“ „Ne, dík, na takový zážitky už vážně nemám věk. A pak, tvoje historky mi stačí, já už to pak jenom napíšu. Tak co se tam dělo?“ „Tam? Ještě tam stále jsem. Jestli chceš vyprávět, objednej si let božíma koulema směr never land. A když zapomeneš na své zásady, možná se vrátíš s botama na hlavě a pak budeš moct vyprávět.“ Podíval se na mě nevěřícím pohledem a pak rezignovaně pokrčil rameny. Objednal další dvě piva a mezi námi se rozhostilo ticho. Sleduji ruch na hlavní třídě Tu Do vedoucí od hotelu Continental k saigonskému přístavu. Jsem sám se svým stínem, který mě ubezpečuje, že jsem skutečně zde. Ticho mi vyhovuje. Se stíny se nemluví, pokud nejste blázen…

překlad Petr Himmel

Patrick Chauvel (nar. 1949) je francouzský válečný fotograf. V 18 letech jako nezávislý reportér odjel do válečné zóny mezi Izraelem a Koaličními vojsky za tzv. šestidenní války. Ten samý rok se účastnil vojenského konfliktu ve Vietnamu. Fotografoval konflikty např. v Libanonu, Panamě a Kambodži. Pracoval pro Newsweek, Time, Magazine Life, Paris Match a agenturu Sygma a získal za svou práci ocenění World Press Foto. Podílel se na několika dokumentárních filmech.