Ukázka:

Kapitola první

ZRŮDA.

Dřív jí všechna znamení unikala. Snad je nevědomky ignorovala. Teď neviděla nic jiného.

Rvala ložnici na kusy a žilami jí přitom proudil adrenalin. Převrátila prádelní koš, rozházela jeho obsah. Odstrčila postel, narazila si přitom holeň o kovový rám, ale odhodila matraci, aby zkontrolovala, co je pod ní. Plazila se po podlaze po kolenou a nevšímala si bolesti, která jí po dopadu na tvrdé dřevo vystřelovala až do kostí. Podívala se i za těžké závěsy, které si prosadil, protože z ranního světla ho bolela hlava.

Vzedmul se v ní odpor, který roky pečlivě potlačovala, aby nerušila chatrný mír. Převalila se přes ni vlna horkosti, která otrávila každou dobrou vzpomínku.

Pitomé zatemňovací závěsy. Celé týdny sháněla správnou barevnou kombinaci s temnými okraji, které tak nekompromisně požadoval. Co na tom, že se sama radši probouzí do pokoje zalitého světlem nebo že těžká látka v místnosti vyvolává dusivý pocit temnoty.

Jeho pravidla, jeho potřeby.

Veškerá energie, veškerá potlačovaná nenávist se v ní tak dlouho hromadila a koncentrovala, až začala vřít. Nedávná řada posměšných a pohrdavých poznámek, které ignorovala. Frustrace, kterou polykala. Zklamání, že podléhá své potřebě cítit se normálně, takže napodobuje všechny kolem sebe, což ji nakonec zavedlo až sem. K němu.

Celou vahou se vrhla na drahocenné závěsy, tahala za ně a škubala jimi, až je s burácivým výkřikem strhla. Pokojem zazněl páravý zvuk, ztratila rovnováhu. Pevná látka, za niž táhla až do bolestivého napětí, se konečně poddala. Levá strana se u tyče roztrhla a tlak, který ji držel zpříma, povolil.

Zamotaly se jí nohy a upadla. Jak široká, tak dlouhá se rozplácla u čela postele. Zůstala ležet, zírala na prázdné místo na bílé zdi a přála si, aby se uměla rozhodovat lépe.

V nastalém tichu zaslechla prasknutí. To povolila bariéra kolem prázdnoty hluboko v jejím nitru, která jí umožňovala potloukat se světem a nevnímat, co vnímat nechtěla. Zlost a nechuť, zklamání a vinu. Emoce se v ní převalovaly a mísily, rozlévaly a zaplavovaly každou buňku.

Nával horka vyprchal tak rychle, jak přišel. Vyschl a zmizel mezi nádechem a výdechem.

Necítila nic.

Kapitola druhá

Od počátečního záchvatu zuřivosti uplynula hodina. Zvládla se posadit, ale jinak nic moc. Balancovala na kraji postele pohřbená v hromadě oblečení. Čisté a špinavé prádlo se promíchalo, až splynulo v jednu masu. Všude kolem se válely džíny a svetry vyházené v horečném vyprazdňování šuplíků a šmejdění v tajných zákoutích.

Hlavou se jí míhaly nejrůznější nápady a vzápětí zase mizely. Nedokázala udržet jedinou myšlenku, ani se dopracovat k vysvětlení toho, co našla. Nic, co by odpovídalo jeho historkám. Ani jedné.

Pravda ji bombardovala, ale mozek se odmítal soustředit. Kdykoli se pokusila složit střípky dohromady a rozšifrovat je, cosi v její mysli selhalo a minulo cíl.

A přitom ji do tohoto rozvráceného stavu dovedla tak obyčejná věc. Oblečení. Hledala jedno konkrétní tričko, které, jak ji obvinil, měla ztratit při praní. Jako by to vůbec bylo možné.

„Lilo?“

Trhla sebou, když uslyšela své jméno. Neměl být doma ještě celé hodiny. Samozřejmě že zrovna dneska se rozhodl odejít dřív. Aby ji překvapil.

Co teď chceš?

„Kde jsi?“ volal a dupal po domě.

Svaly se jí odmítaly pohnout. Zasekly se a uvěznily ji v oparu rozostřeného vidění a zastřeného myšlení.

Zatracená videa. První si pustila za trest. Pak druhé. Dál se nedostala, došel jí dech.

Minuty utíkaly, zatímco zírala na obrazovku telefonu. Prsty křečovitě svíraly mobil, který nikdy dřív neviděla. Našla ho v komodě, na kterou nesměla sáhnout, protože prý neskládá oblečení správně. Schoval ho za hromádku obnošených triček, která slíbil protřídit a vyházet. Takových slibů… a nic.

Každému by došlo, proč mu tolik záleží na kusu nábytku. Byla to jeho skrývačka. Ten mobil pro něj očividně něco znamenal, jinak by o něm věděla už dřív. Nikdo neschovává nepodstatné věci.

Teď už ztemnělá obrazovka vybitého telefonu ji týrala. Někdy během druhé nebo třetí minuty ženských hlasů vířících jí hlavou jí mozek vypověděl službu. Celé ty roky potlačování temnoty, popírání a předstírání, že tuhle hrůzu ze svého života vypustila, utápění se v pocitech viny, až ji málem pohltila a zardousila. Vzpomínky. Začaly ji zaplavovat. Všechno to řvaní a urážení. Otázky. Tolik otázek.

Nesmí se to dít znova.

„Lilo? Kde jsi, do háje?“

Dům byl velký, ale ne zase tolik. Brzy ji najde v masivní ložnici na konci chodby pohrouženou v hromadě jeho drahocenného majetku

„Hej…“ Zvuk jeho hlasu se vytratil, když došel doprostřed šatníkového masakru a zastavil se. „Co se tu sakra stalo? Proč jsi mi sahala na věci?“

Jeho věci. Všechno, i ji, považoval za svůj majetek.

Pár vteřin na něj jen hleděla a přemítala, proč vůbec kývla na první rande. Byl okouzlující, jistě. Se světle hnědými vlasy a jasně modrýma očima ztělesňoval důvěryhodný typ muže od vedle. Byl vysoký, ale ne příliš. Jeho sebevědomí bylo přitažlivé. Získal si ji úsměvem. Zdál se… neškodný. Po tom toužila. Po mírnosti.

Teď mu ale chtěla dát ránu pěstí do obličeje a mlátit do něj, dokud by ji neuchlácholilo ticho.

„Co tam tak sedíš? Co je s tebou?“ ptal se a zvolna se otáčel ve snaze pojmout všechnu zkázu jejího běsnění.

„Hledala jsem to tvoje triko.“ Hlas měla k vlastnímu překvapení pevný.

„To, co jsi ztratila.“ Prohlásil věcně. „Cením si tvé snahy, ale měla ses zeptat, než ses mi začala hrabat ve věcech.“

„Já tady bydlím taky.“

„Dobře, ale musíš přiznat, že tohle je trochu…“

„Co?“ Neměla tušení, jak by se z toho mohl vykroutit.

„Vyšinuté.“

Á, no jistě. Jasně že řekne zrovna tohle. Shodí to na ni.

Tentokrát – jenom pro tentokrát – se nemýlil. Připadala si odpojená. Pohromadě ji držela už jen tenounká nit čisté vůle a nic víc.

„Našla jsem tohle.“ Ukázala mu pro ni neznámý telefon.

Výraz se mu nezměnil. Nehnul ani brvou. „Co je to?“

Jako kdyby nevěděl. Ten prolhaný hajzl.

„Nech toho. Je tvůj a víme to oba.“

Dlouze vydechl. Znělo to jako vyčerpaný povzdech. Jako by s ní byl už moc dlouho a už ho to znavovalo. „Jen nebuď hysterická.“

Gaslighting, psychická manipulace. Slyšela to ve falešně chlácholivé kadenci jeho hlasu. V každé slabice.

„Ani jsem se nehnula.“ Donutila svůj hlas k vyrovnanosti. Všechna slova oprostila od emocí, aby je nemohl obrátit proti ní.

Podíval se na telefon a pak jí pohlédl zpět do obličeje. „Ne, ale povolila jsi uzdu fantazii. Znám tě.“

Neznal, ale dalo se spolehnout na to, že vše překroutí a udělá oběť ze sebe. „To není pravda.“

„Podívej se na ten nepořádek.“ Poukázal na prázdné šuplíky komody.

Sevřela mobil ještě pevněji. „Ani ses neobtěžoval použít jiný pin.“

„To by stačilo.“ Čím hlouběji se prodírali do bahna emocí, tím jistěji zněl. Ten jeho smířlivý hlas. Dokonce zvedl ruku v předstíraném gestu kapitulace. Jako by snad potřeboval uklidňovat on ji. „Poslouchej.“

„Jen do toho. Vysvětli to.“

„Neměl bych…“ Zastavil se a na pár vteřin se jí zahleděl do očí neoblomným, zlostným pohledem. „Pravda je taková, že to nic není. Nevydařený kanadský žertík několika mých studentek. Nic, s čím by sis měla dělat starosti.“

Považoval ji za idiota. Jinak se to vysvětlit nedalo. Svaly se jí třásly, ale donutila se zvednout. Nějak se vyškrábala na nohy a zůstala stát. „Vím, co jsem viděla.“

Znovu si nad ní povzdychl plný nevole a vratké tolerance. „Co si myslíš, že jsi viděla. Protože tě ujišťuju, že se pleteš.“

Další gaslighting.

Teď ji ten trik praštil do očí. Skládá věty a upravuje události tak, že si pak sama připadá absurdně. Překrucuje fakta, dokud sama nezačne zpochybňovat vlastní mozek a oči. Nechá ji, až když začne podezřívat všechno kromě něj.

Tentokrát ne. Udělal něco, co se nedá jen tak odbýt obyčejným vysvětlením, už ho nesmí nechat se z toho vykroutit nebo to smáznout jakoby nic.

Prsty se jí stáhly kolem telefonu, až se jí plast zaryl do dlaně. „Vypadni.“

Veškerou falešnou zdvořilost nahradilo zlé zavrčení. „Je to můj dům, do prdele.“

Nikdy ji neuhodil, což mohla být jen otázka načasování a trochy štěstí. Třeba by stačilo jen malé ponouknutí a bylo by.

Každá buňka v těle se hlasitě domáhala ústupu, ona se ale odmítala vzdát. Pokročila k němu a vyzvala ho tím nej-
elementárnějším způsobem. Zpochybnila jeho výhradní majetnictví. Zvedla bradu. „Ten dům je náš.“

Ruka se vymrštila a sevřela jí hrdlo. „Zopakuj to.“

Chtěla polknout, ale nešlo to. Hlesla jeho jméno, ale vyšlo z ní jen jako hrubé zasípění. Odvaha v ní zůstávala zarytě nezlomná. „Je náš. Můj stejně jako tvůj.“

Prsty se jí zaťaly do kůže, dlaň tiskla průdušnici a vyzývala ji, aby ho dotlačila za hranici. Nestiskl, ale vyzařovala z něj nenávist, která jí sdělovala, že by docela snadno mohl a ani by toho nelitoval. Čisté opovržení. Jinak se to nazvat nedalo. Kdyby v tu chvíli zmizela, snad by ani nemrkl.

Naklonil se nad ni, až se jeho rty přiblížily těsně k jejímu uchu. „Zaplatila jsi za ten dům, Lilo? Jedinou splátku na hypotéku? Jedinou daň? Účet za vodu?“

Napsal ji sice jako spoluvlastníka, ale celou nemovitost považoval za svoji. Na společný účet poslal tak akorát peněz, aby pokryly všechny účty. Ani o penny navíc. Nechával ji vypisovat šeky, ale každý měsíc kontroloval každý cent, a pak se tvářil, že od ní za tak skvělé zabezpečení očekává vděčnost.

„Nikdy jsi mi k tomu nedal příležitost.“ Chtěla, aby si byli rovni. K tomu se zavazovala, když se brali. On však rok od roku posiloval vlastní autoritu a její roli oslaboval. Udělal z ní převlékací panenku na předvádění po městě.

Tiše vzdorovala tím, že začala méně chodit na večeře a přestala se účastnit jeho akcí. Lichotivě se jí vemlouval a vnucoval, teď už ale v každém tahu poznávala manipulaci. Byl to všechno jen podfuk, který mu baštila, dokud jednou nezašel příliš daleko.

„Tuhle domácnost vedu já,“ prohlásil.

Jeho peníze. Jeho dům. On rozhoduje, dokonce i o její práci nebo místu pobytu. On, on, on.

Podvolila se mu v tolika ohledech. Ani nevěděla, kdy se to stalo nebo proč dovolila svému životu se tak scvrknout.

Už ne, zavibrovalo jí tělem nevyslovené prohlášení.

„Udělej to, nebo mě pusť.“ Hlasivky se napínaly proti jeho ruce.

Zamračil se. „Cože?“

„Zabij mě. K tomu to směřuje, ne?“ Ukazoval tím směrem každý jeho pohyb i vleklý vztek v hlase.

Přes potřebu ovládat býval většinou vyrovnaný. Teď na něj ale něco měla. Získala něco, co by ho dokázalo zlomit, zničit nablýskanou reputaci, kterou si vypracoval sousedskými dobrými skutky a falešnými úsměvy. Jako kdyby bod jejího zlomu to odpoledne vychýlil i jeho.

Zavrtěl hlavou, ale krk nepustil.

Položila svou ruku na jeho. Hrdlo jí začala svírat panika. Pokusila se mu odtáhnout prsty nebo je aspoň trochu roztáhnout.

Prudce spustil paži k boku. Náhlý pohyb ji vyvedl z rovnováhy, a třebaže chtěla utéct, klopýtla místo toho o krok k němu.

Zamotala se a on ji chytil za paže, aby ji ustálil. „Nejsem muž, který rozdává rány.“

„Protože tam máš hranici? Nebiješ mě, takže jsi báječný manžel?“

„Provokuješ, Lilo. Radím ti, nech toho.“ Pozoroval ji bez mrknutí. „S tím mobilem fakt o nic nejde. Nepředstavuj si věci, které nejsou.“

„Ta videa – “

Přerušil ji mlasknutím. „Jak jsem řekl. Hloupé holky dělají hloupé věci. Nic víc.“

Lháři.

Jako kdyby zapomněl na její předchozí život. Ve slovní gymnastice cvičila s mnohem rafinovanějšími lidmi. S takovými, kteří byli dost chytří, aby u tajného mobilu nepoužívali stejné heslo jako u svého běžného. „Jestli je to tak, proč sis je schoval? A proč ten telefon skrýváš?“

„Jako pojistku.“

„Jak jako? I kdyby to byl jen žert, daly by se ty nahrávky použít, aby tě zničily. Na jedné z nich jsem slyšela tvůj hlas.“ Obávala se, že nikdy nezapomene, co slyšela. „Jak ses jistil? Nás.“

„Tvůj tón se mi nelíbí.“ Nadechla se k odpovědi, ale zastavil ji rukou a pokračoval. „Konec diskuze. Řekl jsem ti, co potřebuješ vědět, a teď si s tím můžeš přestat dělat starosti. Jde o víc než jen o ta videa. Celou záležitost mám pod kontrolou.“

Věděla, že je to lež. Tohle všechno byla jedna velká lež. Na víc se nevyptávala, protože odpovědi by dál pokračovaly ve stejném duchu. Nesmysly a bláboly.

Usmál se na ni úsměvem, který z ní dělal spíš kořist než manželku. „A teď když jsme tohle vyřešili…“

Sklonil se nad ni a políbil ji na čelo. Málem se jí nepodařilo potlačit ucuknutí. Snad chtěl, aby svou energii věnovala právě tomu, protože se k ní vzápětí přitočil a z rukou jí vykroutil mobil dřív, než si uvědomila, co se děje.

„Ukliď tu. Přišel jsem domů dřív, abych tě vzal na večeři, ale s tímhle bordelem to nejde.“ A s telefonem v ruce vykročil z místnosti.

Pro něj to tím skončilo. Doopravdy si myslel, že jeho komentář a slabá ujištění konverzaci uzavřela. Že prostě vpluje zpět do svého života, zapomene, co viděla, a bude pokračovat jakoby nic. Že byla tak pitomá, že si nepřeposlala některá z těch videí na svůj mail, než se jeho přísně tajný telefon vybil.

Všechny si je hodlala znovu projít a vyšťárat z nich každý detail. A ne, nedovolí mu to celé obrátit proti ní a udělat z toho její vinu. Vždycky věděl o té jediné věci, kterou by znovu nepřežila… a jejich manželství naboural přímo v tom bodě.

Postará se o to. Předtím to neudělala, ale tentokrát ano.

Zastaví ho.

...........

překlad Jiří Zbořil