Ukázka:

1

Onehdy v noci jsem měl sen, že sedím na chodníku v Moody Street, Pawtucketville, Lowell, Massachusetts, a s papírem a tužkou v ruce si říkám: „Popiš hrbolatý asfalt tady toho chodníku, taky železné tyčky v plotě Textilní průmyslovky, nebo dveře, ve kterých Všivák a ty a G.J. vždycky sedáte, a nepřestávej, nepřemýšlej o slovech, když už přece přestaneš, přestaň jen proto, aby sis obraz líp vybavil – a rozum nech při téhle práci stranou.“ Těsně předtím jsem scházel z kopce mezi Gershom Avenue a tou přízračnou ulicí, kde dřív bydlel Billy Artaud, směrem k Blezanovu krámu na rohu, kde v neděli po kostele postávají chlapi ve svátečním, kouří, plivou, Leo Martin říká Sonnymu Albergeovi nebo Joeovi Plouffovi „Eh, batege, ya faite un grand sarman s’foi icite“ – („Panenko skákavá, tentokrát měl ale dlouhý kázání“) a Joe Plouffe, s vystouplou spodní čelistí, malý, netušeně silný, plivne do oblázkového dláždění Gershom a bez komentáře jde domů na snídani (bydlel se sestrami a bratry a matkou, protože fotr je všechny vyhodil – „Ať se mý kosti třeba rozpustěj v tom slejváku!“ – aby si poustevničil v temnotě svojí zabedněnosti – místní lakomec prolezlý chorobami, s uslzenýma zarudlýma očima) – Doktora Saxe jsem poprvé uviděl v jeho ranějších rysech za útlého katolického dětství v Centralvillu – úmrtí, pohřby, přízrak toho všeho, temná postava v rohu, když se díváte na mrtvého, rakev v truchlivém předpokoji otevřeného domu s hrozivým fialovým věncem na dveřích. Postavy nesoucí rakev vycházejí z domu za deštivého večera, na ramenou truhlu s mrtvým starým panem Yipem. Socha Ste Thérèse otáčí hlavou v dávném katolickém filmu z dvacátých let, ve kterém Ste Thérèse uhání městem v autě, v duchu W. C. Fieldse přičiněním mladého zbožného hrdiny několikrát o vlas uniknou, zatímco panna (nikoliv sama Ste Thérèse, ale hrdinka ji symbolizující) míří s široce rozevřenýma očima plnýma skepse ke svatosti. Měli jsme sochu Ste Thérèse doma – ve West Street jsem uviděl, jak ke mně otočila hlavu – potmě. Předtím, ještě k tomu všemu, hrůza z Ježíše Krista z pašijových her v jeho rubáších a rouše, z naprosto skličujícího nevyhnutelného osudu, lidstva oplakávajícího u kříže Zloděje a Chudobu – jednoho temného sobotního večera jsem měl Ježíše v nohách postele, strkal mi do ní (v bytě ve druhém patře na Hildreth & Lilley naplněném Věčností z venku) – buď On, nebo Panna Maria se skláněla, světélkující silueta, a hrůzostrašně mi postrkovala postel. Téhož večera přiběhl nějaký skřítek, povzbudivější přízrak tak trochu santaclausovského ražení, a zabouchl mi dveře; vůbec nefoukal vítr; sestra se koupala v přívětivé koupelně domova sobotního večera a matka jí drhla záda nebo ladila Wayna Kinga na starém mahagonovém rádiu nebo listovala skvělými komiksy s Maggií a Jiggsem, které právě přišly od kamelotů z ulice (těch samých, co pobíhali ve středu města z červených cihel v mém čínském mystériu), a tak jsem zavolal „Kdo mi to zabouchnul dveře (Qui a farmez ma porte?)“ a ony řekly, že nikdo („Parsonne voyons donc“) – a já věděl, že u mě straší, ale nic jsem neříkal; nedlouho poté se mi zdál ten strašlivý sen o lomozícím červeném obýváku, nově natřeném divným červeným lakem z roku 1929, a viděl jsem ho v tom snu celý roztancovaný a rachotící jako kostlivci, protože v něm strašil můj bratr Gerard, a zdálo se mi, jak jsem se s jekotem probudil u gramofonu ve vedlejší místnosti s křivkami písmen Masters Voice v hnědém dřevu – Vzpomínka a sen se v tomhle šíleném vesmíru prolínají.

překlad Lucie Simerová