Ukázka:

20. ÚNORA 2020 16:30 

Zénón

Vede pět páťáků ze základní školy do veřejné knihovny napříč závoji hustě padajícího sněhu. Osmdesátník v plátěném kabátu, boty má na suchý zip a na kravatě se mu prohání tučňáci na bruslích. Hruď se mu plynule celý den plní radostí a nyní za čtvrtečního únorového odpoledne v 16:30, když pozoruje děti běžet před ním po chodníku – Alexe Hesse v oslí hlavě z papírmaše, Rachel Wilsonovou s plastovou pochodní v ruce, Natalii Hernandezovou vláčející se s reproduktorem –, starému muži hrozí, že ho ten pocit dočista povalí.

Projdou kolem policejní stanice, správy parků a realitní kanceláře Rajská brána. Lakeportská veřejná knihovna sídlí v přezdobeném jednopatrovém viktoriánském domě s vysokou sedlovou střechou na rohu ulic Lake Street a Park Street, který byl věnován městu po první světové válce. Komín se naklání, okapy jsou prověšené, praskliny ve třech ze čtyř oken do ulice drží pohromadě izolepa. Na jalovcích lemujících cestičku už spočinulo několik centimetrů sněhu, stejně tak na biblioboxu na rohu pomalovaném tak, aby vypadal jako sova. Děti nadšeně pospíchají po cestičce, vyskočí na terasu a plácnou si se Sharifem, knihovníkem dětského oddělení, který vyšel ven, aby pomohl Zénónovi do schodů. Sharif má v uších limetkově zelená bezdrátová sluchátka a v chlupech na předloktí se mu třpytí flitry z nějakého vyrábění. Na triku má nápis KNIHY NAD ZLATO.

Jakmile vejdou, otře si Zénón zamlžené brýle. Přední strana informačního pultu je polepená srdíčky z barevného papíru, na stěně visí zarámovaná výšivka s nápisem: Zde odpovídáme na otázky. Na všech třech monitorech počítačového stolu se synchronizovaně kroutí spirálky spořiče obrazovky. Mezi poličkou s audioknihami a dvěma omšelými křesly prosakuje stropním obkladem voda z radiátoru a kape do šestadvacetilitrového odpadkového koše. Kap. Kap. Kap. Děti se ženou nahoru po schodech do dětského oddělení jako splašené a všude trousí sníh. Zénón s Sharifem poslouchají jejich dupot, který se zastaví, jakmile děti doběhnou na konec schodiště, a usmějí se na sebe. „Fíha,“ ozve se hlas Olivie Ottové. „Ty vado,“ přidá se hlas Christophera Dee. Sharif přidržuje při stoupání po schodech Zénóna za loket. Vchod do prvního patra je zatarasený stěnou z překližky nastříkanou zlatou barvou a doprostřed nad malá klenutá dvířka Zénón napsal: Ὦ ξένε, ὅστιςεἶ, ἄνοιξον, ἵνα μάθῃς ἃ θαυμάζεις Páťáci se shluknou před překližkou, na bundách a batozích se jim rozpouští sníh a všichni se dívají na Zénóna a Zénón čeká, až popadne dech.

„Pamatujete si, co je tu napsáno?“ „Samozřejmě,“ odpoví Rachel. „No jasně,“ přidá se Christopher. Natalie si stoupne na špičky a přejede prstem pod každým slovem. „Cizinče, ať už jsi kdokoliv, otevři mne a zvěď cosi ohromného.“ „No to mě teda obal ve strouhance,“ pronese Alex s oslí hlavou pod paží. „Jako bysme mohli vkročit přímo do knížky.“ Sharif zhasne světla na schodišti a děti se namačkají v rudé záři světélka nouzového východu kolem dvířek. „Můžeme?“ zavolá Zénón a z druhé strany překližkové stěny odpoví Mariana, ředitelka knihovny: „Můžeme.“

Jeden po druhém páťáci projdou klenutými dvířky do dětského oddělení. Police, stolky a sedací pytle, které normálně vyplňují místnost, jsou odklizeny ke zdem a místo nich tu stojí třicet skládacích židlí. A nad židlemi visí z krovů za provázky tucty lepenkových mraků poprášených třpytkami. Před židlemi je postavené malé jeviště a za něj, na plátěné prostěradlo pověšené přes celou zadní stěnu, namalovala Mariana město v oblacích. Skupinky zlatých věží posetých stovkami malých okének a korunovaných vlaječkami se tyčí ke stropu. Kolem jejich špiček krouží hustá hejna ptáků – malí hnědí strnadi a velicí stříbřití orli, ptáci s dlouhými zakroucenými ocasy a další s dlouhými zakřivenými zobáky, opravdoví ptáci a vymyšlení ptáci. Mariana zhasla lustry a najednou se mraky třpytí a hejna lesknou a věže vypadají, jako by se uvnitř svítilo, protože je osvětluje jen jediný paprsek disko světla na stojánku. „Tohle je…,“ vydechne Olivia. „… ještě lepší, než jsem…,“ povídá Christopher. „Mrakoptakohrad,“ zašeptá Rachel. Natalie položí reproduktor na zem a Alex skočí na jeviště a Mariana zavolá: „Opatrně, barva možná ještě všude nezaschla.“

Zénón se posadí na židli v první řadě. S každým mrknutím mu za víčky zašumí vzpomínka: otec spadne na zadek do hromady sněhu, knihovnice otevře zásuvku lístkového katalogu, muž v zajateckém táboře škrábe do prachu řecká písmena. Sharif provází děti po zákulisí napěchovaném rekvizitami a kostýmy, které vytvořil za třemi regály, Olivia si na hlavu natáhne latexovou čapku, aby vypadala plešatá, a Christopher přitáhne doprostřed jeviště pomalovanou krabici od mikrovlnky, co teď vypadá jako mramorový sarkofág, Alex se natáhne, aby si sáhl na věž namalovaného města, a Natalie z batůžku vytáhne notebook. Marianě zabzučí mobil. „Pizzy už jsou hotové,“ řekne Zénónovi do toho lepšího ucha. „Skočím tam a vyzvednu je. Budu zpátky cobydup.“ „Pane Ninisi?“ poklepe Rachel Zénónovi na rameno. Zrzavé vlasy má stáhnuté do dvou copů a oči bystré a vykulené. „To všechno jste postavil? Pro nás?

.........

překlad Blanka Šustrová