Výhoda domácího prostredí (úryvek)

(Hypoteticky se odehrává mezi Řekami Londýna a Měsícem nad Soho)

Úvod

Prý napiš něco o olympiádě. Musím? zeptal jsem se. Ano, slyšel jsem, na rok 2012 chystáme speciální vydání a chceme těžit z toho, že Londýn bude pořádat olympiádu. Takhle mi to tedy řekli. Do té doby jsem se vyhýbal zasazování knih do konkrétního roku kvůli olympiádě. Knihy se píšou léta předtím, než nakonec vyjdou, takže bych buď musel tipovat pravděpodobné výsledky jednotlivých soutěží, nebo napsat příběh, v němž bych na ně po skončení her odkazoval a riskoval, že co se dělo v době, kdy se kniha konečně dostala do regálů, bude každému jedno.

Olympiáda 2012 – to je takový retro, dědečku! Takže když jsem dostal za úkol napsat povídku, která bude specificky olympijská, vyřešil jsem to tak, že jsem ji vystavěl kolem událostí londýnských olympijských her z roku 1948, které už bezpečně skončily. Udělal jsem si tedy nějaké rešerše a narazil na finále mezi basketbalovými týmy Francie a Spojených států, a drobný nápad se rozšvitořil jako ptáček. Původně jsem měl představu, že jak Řeky, tak Měsíc a Šepot podzemí se odehrávají v roce 2011, jenže to znamenalo, že budou zasazeny do roku 2012 – do olympijského roku. Čemuž jsem se chtěl vyhnout. Řešením z mé strany bylo prohlásit, že první tři knihy se odjakživa odehrávaly během roku 2012, a doufat, že si toho nikdo nevšimne. Takže přísně vzato, „Výhoda domácího prostředí“ není kanonický text – ale přesto si myslím, že je zábavný.

...................

V létě roku 2012 jsme byli pěkně nabručená parta. Policejní sbor sice nemá nic radši než si pořádně postěžovat, ale v předvečer olympijských her metropolitní policie svým reptáním dosahovala světové úrovně. Když si vezmete všechny ty záležitosti s důchody, tělesnou zdatností a snižováním počtu zaměstnanců, měli jsme pocit, že s námi vedení pěkně zametá. A k tomu všemu jsme se museli postarat o zabezpečení olympiády. Říkám sice „my“, ale mojí rolí, neoficiálně stanovenou výnosem šéfa metropolitní policie, bylo držet se co nejdál od všech olympijských sportovišť, přesně v souladu s mými pracovními povinnostmi. Předpokládám, že vedení se obávalo dalších škod na majetku při vzpomínce na vyplavení Covent Garden, únos sanitky, aféru na Oxford Circus a to, co se stalo v Kew a co nebyla moje chyba ani náhodou.

Když byl Nightingale odvelen na sever od hranic, aby se vypořádal s jakousi blíže nespecifikovanou „záležitostí“ v Aberdeenu, najednou jsem zjistil, že bloudím sám v Rozmaru, či přesněji pouze s Molly – což je, to mi věřte, mnohem strašidelnější než být pouze ve své vlastní společnosti. Takže když se rozezvonil telefon, zareagoval jsem prakticky okamžitě. „Rozmar,“ ohlásil jsem se a na druhém konci bylo chvíli ticho. „Tady ÚKV, sháním ECB9,“ oznámil ženský hlas. „Tenhle volací znak jsme mívali,“ odpověděl jsem. „Ale teď jsme SVÚ neboli SCD14.“ Operátorka si povzdechla – metropolitní policie se reorganizuje každé tři roky – s tímhle nikdo krok neudrží. Dokonce ani lidé, co vytvářejí organizační vývojové diagramy. „Tak ať jste teď cokoliv,“ řekla, „mám pro vás práci.“

To bylo překvapení. Rozmar vždycky fungoval na základě neformální šeptandy. Obvykle je to tak, že když nějaký výše postavený policista na místě činu usoudí, že nejspíš čelí „situaci“, která by mohla profitovat ze „specializované“ výpomoci, ví, že má rovnou zavolat nám. V rámci programu olympijské připravenosti jsem odpověděl na žádost definovat operační parametry Rozmaru, což mělo usnadnit koordinovanou a včasnou reakci. Rozhodně jsem však neočekával, že prosákne až na Ústřední komunikační velení. „Jste si jistá?“ zeptal jsem se. „Vy jste ti chlapi, co jedou v magii, že?“ zeptala se se operátorka. Zněla nedůtklivě. „Svým způsobem,“ řekl jsem. „Tak tohle je vaše polívčička. Nákupní centrum Green Lanes.“ Operátorka mi neprozradila skoro nic dalšího kromě toho, že je nutná „specializovaná“ výpomoc a že je to úroveň sierra, tedy naléhavé. Na střechu auta jsem tudíž připlácl Kojakův maják a začal „postupovat“ po Essex Road ve snaze dospět do cíle ve stejné geologické epoše, v níž jsem vyrazil.

O půl hodiny později jsem odbočil na příjezdovou cestu k nákupnímu centru, kde mě čekala modrá páska, blýskající majáky a hloučky postávajících uniformovaných policistů, kteří se snažili vykoumat, jak jim tohle všechno vylepší odměny za přesčasy. Zaparkoval jsem vedle sanity, která tam stála se zapnutým motorem a otevřenými zadními dveřmi. Uvnitř si nějaký muž s ochrannou přilbou a v reflexní bundě nechával od záchranáře obvázat ruce. Představila se mi seržantka Warwicková, vysoká, hubená, vysportovaná běloška s orlím nosem a důstojnickými výložkami. Nepřipadalo mi, že mě vidí nějak zvlášť ráda. „To jste vy?“ zeptala se, když si mě změřila od hlavy k patě. „Ano, seržantko. Koho jste očekávala?“ „Mám-li být upřímná, tak někoho trochu méně drzého.“

....................

překlad Milan Žáček