Konec civilizace, zombie z Dagestánu, fašistický diktátor....

/ nakl. Argo

Španěl Manuel Laurerio (1975) je vystudovaný právník, ale věnuje se hororu a dalším napínákům. Debutový román Apokalypsa Z: Začátek konce publikoval nejdříve na internetu. Knižní vydání se stalo bestsellerem nejen ve Španělsku. Příběh o zombie apokalypse autor následně rozvinul v románech Apokalypsa Z: Temné dny a Apokalypsa Z: Hněv Spravedlivých. Následující romány Poslední pasažér, Co vidí jen ona a Pod dvacet jsou stále více horory.
Španěl Manuel Laurerio (1975) je vystudovaný právník, ale věnuje se hororu a dalším napínákům. Debutový román Apokalypsa Z: Začátek konce publikoval nejdříve na internetu. Knižní vydání se stalo bestsellerem nejen ve Španělsku. Příběh o zombie apokalypse autor následně rozvinul v románech Apokalypsa Z: Temné dny a Apokalypsa Z: Hněv Spravedlivých. Následující romány Poslední pasažér, Co vidí jen ona a Pod dvacet jsou stále více horory.

Ukázka:

Když se rozpoutala apokalypsa, zrovna jsem začínal nabírat dech po strašném roce, ve kterém se mi zoufalstvím, bezmeznou lítostí a pocitem viny tak stahovalo hrdlo, že jsem skoro úplně zanechal práce a opustil přátele i rodinu. Proč jen jsem sakra dopustil, aby v takové noci, že by ani psa nevyhnal, řídila ona? Během těch alkoholem zastřených měsíců jsem se podíval flašce na dno tolikrát, až jsem si začal přát podívat se na dno hlavni brokovnice. Bylo by to jednoduché, rychlé, a kdyby se to udělalo dobře, bezbolestné... A právě tehdy se objevil Lúculo. Malý perský zrzavý kocour byl dárkem od mojí sestry, kterou moje cesta do pekel trápila. Co se s ní k čertu mohlo stát? Kde do háje asi teď je? S tím dárkem se jí to rozhodně povedlo, protože potřeba postarat se o malé koťátko mě donutila přestat se litovat a jít dál. Ale to je příliš stará historka.

Každopádně během těch Vánoc před rokem a půl problémy všech lidí pozbyly na důležitosti, protože se v Dagestánu otevřela brána do pekel. Musím přiznat, že asi jako většina západního obyvatelstva jsem do té doby o téhle malé bývalé sovětské republice zapadlé kdesi na Středním východě nikdy neslyšel. Nevím, jestli tahle malinkatá země měla někdy nějaké podělané ministerstvo cestovního ruchu, ale pokud jo, mělo by dostat metál (in memoriam), protože během posledních dvou týdnů, kdy planeta ještě měla sdělovací prostředky, se jméno toho kousku země ztraceného kdesi na Kavkaze stalo u všech národů zeměkoule bezpochyby nejcitovanějším slovem. 

Je to známý příběh. Ve skutečnosti každý, kdo ještě zůstal na téhle planetě naživu, ho zná do nejmenších podrobností. Skupina vypatlaných extrémistů (Alláhu akbar!) ze sousedního Čečenska přepadne starý sklad zbraní ze sovětské éry, aby pro svůj džihád získali válečný materiál. Přepadení je úspěšné, ale kořist stojí za prd. Místo na kalašnikovy, granáty, erpégéčka a nábojové pásy narazí mudžáhidi na bývalou, napůl opuštěnou sovětskou laboratoř, kterou hlídá půl tuctu dávno zapomenutých vojáků a v níž je jen spousta odměrných válců, zkumavek a několik vysoce zabezpečených chladicích boxů. Výsledek je frustrující a naštvaný čečenský vůdce ještě před odchodem nařídí svým mužům všechno zničit, a to včetně obrovských lednic, které mají na dveřích varovné štítky a výstražná upozornění v azbuce. A to je jeho poslední a bezpochyby ten nejstupidnější rozkaz.

Za necelou čtvrthodinku se on i jeho muži nakazí virem TSJ, který v lednici na dně baňky poklidně dřímal dvacet čtyři let. O pouhé dva dny později se už virus nekontrolovaně šíří po celém Dagestánu a sotva za dva týdny bez možnosti jakékoliv kontroly po celém světě. Když to dojde takhle daleko, vůdce partyzánského přepadení je už mrtvý (nebo lépe řečeno přeměnil se v nemrtvého), a proto nemá ani potuchy o tom, že svým drobným přepadením rozpoutal na povrchu země apokalypsu. Skupinka negramotných pastýřů, kteří neuměli přečíst výstražná upozornění na lednicích, vymazala lidstvo z mapy. Jak ironické. Jak zatraceně ironické.

Když se TSJ rozšířil po celé planetě, události nabraly rychlý spád. Malý virus, náhodně osvobozený bezejmenným vůdcem, se ukázal být zmetek nejhoršího kalibru. Nebyl to jen nesmírně nakažlivý a smrtelný virus, nýbrž v jeho genetickém kódu bylo naprogramováno, aby se šířil dokonce i po zničení vlastního hostitele. Jeho tvůrce (jelikož TSJ byl výtvorem lidské mysli) byl jeden z nejlepších virologů, které Sovětský svaz měl. Přestože byl nejméně dvě dekády mrtvý a dávno se na něj zapomnělo, předtím než při pokusu o útěk na Západ přes Západní Berlín zemřel, odvedl brilantní bioinženýrskou práci. TSJ byl jeho nejvýznamnější vědecký odkaz, ale bohužel se na něj zapomnělo poté, co celý projekt, kterému šéfoval, prošel po jeho smrti nevyhnutelnou čistkou. Všechny jeho experimenty skončily pod zámkem v bezpečnostních lednicích a čekaly na pozdější nové vyhodnocení. Jenže těžkopádná sovětská byrokracie a následně rozpad SSSR přispěly k tomu, že se všechno někam zašantročilo a upadlo v zapomnění. Až do onoho dne.

Nakažení TSJ to neměli vůbec lehké. Nejdřív umírali v prudkých křečích působících silné bolesti, podobných jako při ebole, aby pár hodin nato, když už byli klinicky mrtví, vstali a změnili se v jakési agresivní náměsíčníky, kteří útočí na všechno živé, co jim přijde do cesty. Nemrtví, tak jim začal říkat tisk. Dokud tisk nepřestal existovat, protože většina lidí z jeho řad rozšířila legie nakažených, kteří rychle obsazovali celý svět.

Všechno mě to zastihlo ve stavu jakési noční můry. Když jsem se probral, byl jsem vtažen do jedné z nesčetných, simultánně probíhajících evakuací obyvatelstva, zatímco se společenský řád rozpadal na kousky a celým světem se jako požár ve stohu šířil chaos. Po sdělovacích prostředcích následovala telekomunikace a později se dokonce začaly hroutit vládní struktury. Do tří týdnů po příchodu infekce do Španělska bylo po všem. Přestal existovat jakýkoliv řád. Přestalo existovat obyvatelstvo. Z tisíců milionů obyvatel, kteří před měsícem byli po celém světě, jen hrstka přeživších, jen pár tisíc pobíhalo sem a tam a snažilo se zachránit v moři nemrtvých, kteří sice byli pasivní a nepříliš inteligentní, avšak díky svému počtu všechno převálcovali. Byli úplně všude. Nemuseli jíst, nemuseli spát a nám přeživším zbývala jediná možnost, jak se zachránit. Utéct.

překlad Iveta Gonzálezová

Další články

Rodina francouzského spisovatele Davida Diopa (1966) pochází ze Senegalu. Tam se také v období první světové války odehrává jeho příběh s názvem V noci je každá krev černá. V jednom z řadových vojáků se zabitím jeho nejbližšího přítele něco zlomí a vydá se s mačetou v ruce do své osobní války, až se nakonec stane postrachem vlastních spolubojovníků, kteří v něm začnou vidět nebezpečného čaroděje. Extra strong literární vír oceněný Goncourtovou i Bookerovou cenou.
Ukázky

Válečný opus o spletité mysli obávaného vojáka

Rodina francouzského spisovatele Davida Diopa (1966) pochází ze Senegalu. Tam se také v období první světové války odehrává jeho příběh s názvem V noci je každá krev černá. V jednom z řadových vojáků se zabitím jeho nejbližšího přítele něco zlomí a vydá se s mačetou v ruce do své osobní války, až se nakonec stane postrachem vlastních spolubojovníků, kteří v něm začnou vidět nebezpečného čaroděje. Extra strong literární vír oceněný Goncourtovou i Bookerovou cenou.
 | nakl. Argo
V dalším, už sedmém, pokračování Mycelia Vilmy Kadlečkové, se naplňují intriky velekněží, vynořují se staré psychoaktivní předměty, objevuje se nečekaná hrozba z vesmíru – a Lucas, který stojí v centru toho všeho, hledá způsob, jak tyto síly využít pro sebe.
Ukázky

Kdo využije Hvězdovládu a přizpůsobí si svět podle svého?

V dalším, už sedmém, pokračování Mycelia Vilmy Kadlečkové, se naplňují intriky velekněží, vynořují se staré psychoaktivní předměty, objevuje se nečekaná hrozba z vesmíru – a Lucas, který stojí v centru toho všeho, hledá způsob, jak tyto síly využít pro sebe.
 | nakl. Argo
Lhát se nemá je pokračováním bestselleru Třetí na řadě. Když v oblasti jižně od Tucsonu začne z neznámých příčin hynout divoká zvěř, mladá aktivistka z místní univerzity se sama vydává do hor zjistit víc. Vzápětí je ale i ona nalezena mrtvá a tucsonská policie s vyšetřováním případu rozhodně nespěchá. Mobilní vyšetřovací jednotka vedená samotářským agentem FBI Mattem Costou a svéráznou policistkou Karou Quinnovou však zareaguje okamžitě.
Ukázky

Důkazy vedou do nehostinné arizonské pouště

Lhát se nemá je pokračováním bestselleru Třetí na řadě. Když v oblasti jižně od Tucsonu začne z neznámých příčin hynout divoká zvěř, mladá aktivistka z místní univerzity se sama vydává do hor zjistit víc. Vzápětí je ale i ona nalezena mrtvá a tucsonská policie s vyšetřováním případu rozhodně nespěchá. Mobilní vyšetřovací jednotka vedená samotářským agentem FBI Mattem Costou a svéráznou policistkou Karou Quinnovou však zareaguje okamžitě.