Ukázka:

1

Obsluhovat automat na espresso bych zvládla i ve spánku. Vážně, kdyby mě spolubydlící vzbudili uprostřed noci a zavolali: „Carli, akutní případ, Angela Merkelová stojí v kavárně a nutně potřebuje cappuccino, jinak propukne další světová válka!“ rozespalá bych se dokolébala ke kávovaru, vzala konvičku a dokonale napěnila vychlazené mléko, nasypala kávu do sítka, nasadila páku a stiskla správné tlačítko. A určitě bych na mléčnou čepičku vykouzlila i krásný lísteček – nebo srdíčko, které by v případě hrozící války možná vyslalo vhodnější poselství. Když člověk vyroste v kavárně, kde stráví bezpočet odpolední sledováním prarodičů, kteří se šikovně činí u kávovaru, aby vyčarovali perfektní latte macchiato s oddělenými vrstvami nebo za pomoci sametově mléčné pěny přesvědčili milovníka šlehačky ke konverzi k šálku cappuccina, když si už v pěti letech vytvoří první závislost na pravděpodobně nejlepší horké čokoládě na světě, pak asi nemá jinou šanci, než že jednoho dne sám pocítí svrbění ve špičkách prstů a postaví se ke stříbrně se lesknoucímu stroji. Ve dvanácti jsem si to směla poprvé sama vyzkoušet, v šestnácti už jsem byla v kavárně na brigádě. A teď tu stojím zas, o čtrnáct let a jedno přerušené studium později. Co se na mně od té doby změnilo, když pominu posun své závislosti od horké čokolády ke caffè latte?

To byla právě ta otázka, která mi den co den po probuzení začala poletovat hlavou jako otravná muška a já ji co nejrychleji s větším či menším úspěchem zase zapudila. K pultu přiběhla Fritzi, s níž jsem měla společnou směnu, a šťouchla do mě loktem, až jsem málem převrhla šálek své drahocenné první ranní kávy. „Carli, tvůj kámoš je tady.“ Když se do dveří vploužila důvěrně známá postava, ušklíbla jsem se, aby to viděla jen Fritzi. „Johane, připravíš mi croissant s marmeládou?“ houkla jsem podávacím okénkem do kuchyně. Johan místo odpovědi něco zabručel, nejspíš i on nutně potřeboval doplnit hladinu kofeinu. Johan vařil lépe než kdokoli jiný, koho jsem znala, dokonce líp než nonna, moje italská babička, a to už něco znamená. Trpěl ale chronickou brblavostí, která se dala zmírnit jen pravidelným přísunem horké kávy. Na podstavec kávovaru jsem tedy postavila hned dva šálky na espresso. Čekala jsem, až se naplní, a mezitím jsem pohledem zkontrolovala hosty u stolků. Všechno tu bylo zahalené do tlumených barev, čímž se naše kavárna lišila od těch vzdušných hipsterských podniků plných světla, které poslední dobou v okolí vyrůstaly jako houby po dešti.

I když tím naše kavárna přitahovala spíš starší obyvatele Marburku, ze stěn pokrytých tmavě zelenými květovanými tapetami, nábytku z tmavého dubového dřeva a lesklé, třebaže již unaveně vrzající parketové podlahy vyzařovala útulnost zabydleného obývacího pokoje. Mosazné lustry se zelenými stínítky ozařovaly tmavý nábytek teplým světlem, takže venkovní šeď neměla šanci se žádnou skulinkou dostat dovnitř. Vydatně tomu napomáhaly i bílé svíčky, které hořely v bronzových svícnech na všech stolcích. Marburské počasí venku za okny se zase jednou předvádělo ze své méně hezké stránky, což zdůrazňovalo útulnost interiéru. Na okenní tabule bubnoval v pravidelném rytmu déšť, voda po nich stékala v malých potůčcích dolů. Kdo dnes přišel do kavárny na kávu a zákusek, nepotřeboval ani knihu nebo noviny – stačilo pozorovat přírodní divadlo, které nepřipouštělo dlouhou chvíli. Mezi stolky v poněkud těsnější zástěře a s dlouhými blond vlasy svázanými do ohonu pobíhala Fritzi, tu odnesla talířek, tam zas přijala novou objednávku. Ode dne, kdy jsem ji poznala při práci tady v kavárně, jsme byly nejlepší kamarádky.

Fritzi byla o pár let mladší než já a studovala kulturní vědy, ovšem bez velkého nadšení. Svůj čas raději věnovala nočnímu životu a seznamovacím aplikacím. Nebyly jsme si příliš podobné, ale možná právě to nás spojovalo. Během rozhovorů jsme se doplňovaly: ona vnášela bezstarostnost, které se mně občas nedostávalo, a já jsem tu a tam zajišťovala potřebnou dávku realismu. Syčení za mnou ustalo a do nosu mi proniklo intenzivní kávové aroma smísené s vůní čerstvých croissantů a všudypřítomného starého dřeva. Zvedla jsem kouřící šálky a jeden z nich postavila na pultík v podávacím okénku. Očima jsem zachytila Johanův pohled a beze slova jsem mu gesty obou ukazováčků naznačila, že tam má kafe. Jemně mu zacukalo v koutcích, ale v nic víc jsem ani nedoufala. To už jsem popadla druhý šálek a talířek s croissantem a zamířila k malému kulatému stolku v rohu vedle stojanu s novinami.

„Buongiorno,“ řekla jsem vesele, ale nečekala jsem, že dotyčný odpoví. Obojí jsem položila před staršího pána, který místo poděkování jen přikývl. Jen velice zřídka něco zamumlal italsky či německy na pozdrav, ale dnes ne. Bylo mu asi tolik, kolik by bylo mému dědečkovi, kdyby ještě žil. Ten muž mi ho svými rysy trochu připomínal, s tím rozdílem, že můj nonno se mnohem častěji smál. Host ke mně ani nezvedl zasmušilé, trochu zarudlé oči, které z vrásčitého obličeje většinou hleděly poněkud ztraceně. Jako by kdysi černé, dnes již prošedivělé obočí nad nimi bylo příliš těžké. Místo toho si vzal místní noviny, které Fritzi ráno přinesla, a schoval obličej za jejich stránky. Ven vyčuhovaly jen konečky těch několika posledních vlasů, které mu ještě na hlavě zbývaly. Pár vteřin jsem se na něj soucitně dívala a kousala se do rtu. Možná to byl nesmysl, ale měla jsem dojem, že už dokážu rozeznávat různé podoby jeho smutku. Koneckonců jsem ho tu za poslední rok vídala skoro každý den – a také jsem ho obsluhovala, protože Fritzi mě k němu posílala s poznámkou, že máme „společné“ italské kořeny. Viděla to tak ale nejspíš jen ona sama, protože pán nejevil zájem o jakýkoli kontakt, ani se mnou, ani s nikým jiným.

Zdálo se mi, že dnes má obzvlášť špatný den. Ale než jsem nad tím mohla začít hlouběji dumat, nebo jej dokonce oslovit, vyžádaly si mou pozornost dvě starší dámy. Cestou k nim jsem pohledem zavadila o zarámovanou fotografii nad pultem. Zachycovala tentýž pult, když se ještě leskl novotou, a za ním stáli moji prarodiče. Byli mladí, možná jim ještě nebylo ani čtyřicet, jejich vlasy se pyšnily černou barvou a pleť měli hladkou, oba se zářivě usmívali. Tu fotografii musel někdo pořídit při otevření kavárny. Nejmíň deset let předtím přišli do Hesenska jako italští gastarbeitři a pracovali v továrně na pralinky. V Německu zůstali, vychovali tady syna – mého otce – a nakonec si otevřeli vlastní kavárnu. Sama sebe jsem se dokolečka ptala, proč nový majitel tu fotku nesundal, ale protože sem nikdy nechodil, neměla jsem možnost položit mu tu otázku přímo. Možná si myslel, že přispívá k zachování nostalgického půvabu a dojmu autenticity. Měla jsem ten obrázek ráda a líbilo se mi, že se na něj můžu každý den dívat. Připomínal mi ta odpoledne, kdy jsem tady jako dítě po vyučování sedávala u stolu, než se rodiče vrátí z práce. Trávila jsem tu celé hodiny, zabraná do psaní domácích úkolů, skládání puzzle nebo čtení. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Kavárna pořád vypadala, jako by se jí běh času netýkal. A přesto ztratila něco ze své živosti, když odtud moji prarodiče zmizeli. Bývali srdcem kavárny, štamgasty si získali spíš svou povahou než jen skvělou kávou a hříšně dobrými dortíky. Když přede dvěma lety zemřeli a kavárnu koupil nový majitel, její vnější podoba se nezměnila, ale na duši zůstaly šrámy. Z tehdejších hostů už jen málokdo přicházel tak pravidelně jako kdysi. 

........................