Ukázka:

A právě tehdy, na podzim roku 2010, se mi v hlavě vynořila otázka: Kdo vlastně byla Felice Bauerová? Kdo byla žena, kterou generace Kafkových fanoušků znají jen jako milovnici masitých pokrmů, těžkého nábytku a  přesně nařízených hodinek? Kdo se skrýval za vyrovnaným povrchem a srdečným smíchem, o kterém existují svědectví? Kafkologům nikdy nestála za samostatné studium, o jejím životě po Kafkovi se ví málo. Vdala se, měla dvě děti, emigrovala do Ameriky. Zanechala tu nějaké stopy? Felice Bauerová a Franz Kafka. Na jedné straně jistota, na druhé permanentní a potenciálně destruktivní nejistota, která – v zájmu psaní – musí a má zůstat zachována. Ona třídí, řeší, plánuje. Pro něj má vše, od nejmenších detailů denního života po vysoké symboly, stejně intenzivní, proměnlivou kvalitu. Vše je součástí jednoho organického, pohyblivého celku, z nějž snad lze cosi vytvořit, ale ne podle předem určeného plánu. Ona si vyčistí zuby, opláchne umyvadlo a  uloží pastu a  kartáček na místo. Jemu neustále hrozí, že mu tuba s pastou nečekaně skočí do tváře a odhalí jedno z kosmických tajemství. Mohli, nebo nemohli spolu ti dva žít?

Vidím se u svého psacího stolu, byl to malý, původně jídelní stůl z  Ikey, v  obývacím pokoji bytu na východní Osmdesáté šesté ulici, ve třetím patře. Za okny se pohupovaly větve stromů, které během tří let, co jsme v domě bydleli, výrazně povyrostly. Pokoj byl rozlehlý, ne příliš světlý, také díky stromům, a  sloužil zároveň jako manželská ložnice, knihovna, jídelna a  dvě pracovny. Druhou místnost jsme přenechali dětem. Na internetu jsem našla kontakty na dva pravnuky Felice Bauerové. Jeden byl hudebník a druhý astrofyzik na univerzitě v Texasu. Na dopis mi odpověděl ten druhý. Je právě v Austinu, kde dělá doktorát, ale rodiče žijí v New Yorku a dědeček Henry, syn Felice Bauerové, pobývá i se svou ženou v domově s pečovatelskou službou na řece Hudson… Jmenuje se Joel. Byl mojí spojkou na rodinu Felice Bauerové. Vedle astrofyziky hraje na hoboj, klarinet a alt saxofon. Dnes už má doktorát dávno hotový a oženil se. Když jsem si s ním psala naposledy, pracoval u NASA, v oddělení pro styk s veřejností. Nevím, čím jsem si zasloužila jeho důvěru, ale po výměně několika dopisů zavolal z  Texasu svému dědečkovi a  přemluvil ho, aby mne u  sebe přijal. Snad doufal, že se mi podaří ze starého pána něco vytáhnout. Děda jej totiž sice učil sbírat známky a vodil ho na procházky, ale o svém životě s ním nemluvil. Joel si mi stěžoval, v dopisech a později i  osobně, že toho o  nejzajímavější části své rodiny ví velmi málo.  Při jedné návštěvě u rodičů v New Yorku mne Joel seznámil se svojí matkou, Henryho dcerou. Jmenuje se Leah a je dětská psychiatrička, to povolání zdědila po otci. Na Leu, která si na babičku Felici pamatuje, jsem se obracela s otázkami, když jsem začala psát tuto knihu. To už jsme z New Yorku odjeli a bydleli jsme – s manželem a třemi dětmi – v Lyonu, ve Francii.

...............

Tel Aviv 25. 3. 1952

Drahá Felice, jak se Ti daří?

Slyšel jsem o té veliké ztrátě, která tě postihla. Ztratit milovaného bratra a sestru téměř najednou musí být velmi bolestné. Myslím na Tebe a přeji Ti hodně síly, abys toto těžké období překonala. Píši Ti dnes ve věci, která se Tě osobně týká. Stejně tak se ovšem týká i mne a mnoha dalších lidí, kteří dnes po celém světě obdivují dílo člověka, jehož jsme oba milovali. Jak jistě víš, připravil jsem již před válkou k vydání Franzovy povídky a  romány. Napsal jsem o  něm také knihu. Vzal jsem si za svůj životní úkol postarat se o jeho literární odkaz (i na úkor svých vlastních děl) a  – jak asi také víš – Franzova sláva stále roste. Jeho díla dnes vycházejí v překladech po celém světě. Vždy jsem věděl, že je Franz génius. Má slova se potvrdila, jako ostatně už tolikrát. Dnes a denně na něj myslím, v duchu s ním rozmlouvám a představuji si, co by asi říkal svému ohromnému úspěchu. On, který byl tak skromný. Tak nejistý, ne však sám sebou, nikoli, on věděl dobře, co v něm dřímá a jaké poklady jsou v něm ukryty. Jeho nejistota, to byla jen a jen vnitřní poctivost a přísnost. A také plachost při pohledu k výšinám, o kterých věděl, že existují, ale k nimž bylo tak těžko dosáhnout. Franz na sobě pracoval, rostl, věděl, že to nejlepší teprve napíše, a nic, co nebylo dokonalé, mu nestačilo. Jakých výšek, Felice, jakých závratných duchovních a uměleckých výšek by mohl dosáhnout, kdyby žil déle.

Asi před rokem mne kontaktoval můj přítel Willy Haas, možná si na něj pamatuješ. Přežil válku a vrátil se do Prahy. Obrátil se na mne v jisté věci. Paní Jesenská-Pollacková, česká novinářka, kterou nemůžeš znát, žena jistého publicisty z Vídně, mu před odjezdem do koncentračního tábora, kde zemřela, dala do úschovy Franzovy dopisy. (Měla u sebe i Franzovy deníky, z toho alespoň vidíš, jak jí důvěřoval. Ty deníky ovšem hned po jeho smrti předala mně.) Zmíněné dopisy byly soukromé, Franz byl do paní Jesenské zamilován. Sblížili se na dálku, při překladu jedné jeho povídky do češtiny. Paní Milena, která nebyla Židovka, ale Češka, byla ostatně pozoruhodná žena, velmi vzdělaná, dcera významného lékaře. Také velice nešťastná, zvláště v době, kdy ji Franz poznal. I já mám od ní několik dopisů. Franze milovala, ale nemohla opustit svého manžela. Psala mi, protože se bála, že Franzovi ubližuje, a nevěděla, na koho se obrátit. Nu, snad Tě tolik detailů ani nezajímá. Podstatné je, že ty dopisy přečkaly válku a Haas, jenž paní Milenu dobře znal, je zredigoval. Vyjdou v září u Shockena. Samozřejmě jsem mu s tím pomáhal. Radil se se mnou o všem, zvláště když šlo o to vynechat místa, která by se mohla dotknout dosud žijících lidí. Ale ta práce za to stála, Dopisy Mileně jsou pozoruhodné čtení. Místy snad to nejnádhernější, co vyšlo z  Kafkova pera. Inspirovaly mne to k  tomu, abych se pustil do editování své vlastní korespondence s Franzem a dalších dopisů, které se mi zatím podařilo získat od jeho přátel. Řeknu Ti, že je to práce na dlouhá léta. Ale nic, ani ten nejmenší útržek papíru jde o  to porozumět duši génia. Až si přečteš Dopisy Mileně, uvidíš sama, už se pracuje i na jejich překladu do angličtiny.

(z dopisu Maxe Broda)

....................