Předmluva k českému vydání:

Mám za to, že s odstupem desítek let se s velkou pravděpodobností budeme dívat na knihu Nad propastí jako na jedno z nejdůležitějších děl dvacátých let 21. století. Šťastnou náhodou jsem měl možnost sledovat její vznik poměrně zblízka. Toby Ord je můj seniornější kolega a dva roky pracoval v sousední kanceláři oxfordského Ústavu pro budoucnost lidstva. Chtěl bych proto přidat několik osobních dojmů.

Proč podobná kniha na toto téma vznikla až teď? Část odpovědi lze spatřovat v souboru zábran, se kterými jsem se při uvažování nad existenčními riziky sám setkal a musel je překonat. S mnohými z nich se potýkal i Toby Ord a v knize je přímo zmiňuje. Rád bych se zde o tuto zkušenost podělil, s podobnou nadějí, s jakou si horolezci vyměňují zkušenosti s nějakou zvláště zapeklitou částí výstupu — totiž že moje zkušenost může být někomu užitečná, a pokud čtenář později na podobnou zábranu narazí, překoná ji snáz.

První zábrana spočívá v tom, že ohrožení celého lidstva bývá tak často používáno jako dramatický prostředek v beletrii, filmu či počítačových hrách, že naše mysl může klasifikovat celé toto téma jako něco fantazijního. Rizika, která Toby Ord v knize popisuje, ovšem fiktivní nejsou. Nejde o škádlení emocí čtenáře, a nejde o cvičení. Problém je reálný. Množství výzkumů, z nichž Toby Ord vychází, a intelektuální poctivost, s jakou je shrnuje, jsou výjimečné. Z vlastní zkušenosti vím, že faktické části této knihy nevznikaly tak, že by si autor vymyslel působivý dramatický oblouk a pak se jej tu a tam snažil podepřít odkazem na výzkum, který podporuje jeho tezi. Naopak. Nejen autor, ale celý tým výzkumných asistentů se snažil dobrat se co nejpravdivějšího obrazu na základě dostupného poznání a obsáhlých konzultací se špičkovými výzkumníky z daných oborů, kterých se kniha týká. V textu se pak Toby Ord snaží tento obraz předat přiměřeně, bez zveličování, včetně zdůraznění toho, co je nejisté, případně sporné. Pokud některé části zní fantasticky, je tomu tak proto, že podle nejlepšího dostupného poznání realita takto „fantastická“ je.

Druhou zábranou je skutečnost, že téma rizik týkajících se lidstva jako celku může působit poněkud pochmurně. Za intuitivním odmítnutím myšlenek knihy může být jakýsi psychologický obranný mechanismus, který příliš velké problémy vytěsní z vědomé pozornosti. Autorovým záměrem však není načrtnout vizi apokalypsy. Předpokládá naopak, že lidstvo čeká úžasná budoucnost. A byť nevíme, jakou budoucnost přesně si naši potomci zvolí, nesmíme připustit, aby tato možnost volby byla pro ně předem ztracena. Toby sám je v tom inspirativním příkladem. Pokud byste čekali, že autor knihy o existenčním riziku je zachmuřený filozof, libující si ve vizích zmaru a katastrof, mýlili byste se. Toby osobně je člověk plný laskavosti a vlídnosti, který se do budoucnosti dívá s nadějí. Snad se mu podařilo část jeho vřelosti a optimismu přenést i na stránky této knihy.

Poslední zábrana může vycházet z pocitu, že jde o „problém někoho jiného“. Když jsem se tématem existenčních rizik začal před lety zabývat, na intelektuální úrovni jsem snadno přijal závěr, ke kterému Toby Ord dochází — totiž že jde o téma reálné a důležité. Rozhodnutí začít na něm skutečně pracovat však bylo odsouváno s podvědomým pocitem, že jde přeci o „problém někoho jiného“. A že na jeho řešení již jistě pracuje nebo by alespoň měl pracovat někdo povolaný. Lidé sedící někde v Pentagonu, Downing Street 10, Googleplexu nebo sídle OSN. Dobře si vzpomínám na ten vnitřní hlas, který mě ujišťoval, že takovým problémem se těžko může nějak vážněji zabývat student doktorského studia fyziky, který tu o polední pauze sedí na dvoře čajovny v Karlíně. S odstupem několika let si dovoluji tvrdit, že tyto podvědomé představy byly převážně mylné.

Téma této knihy — rizika pro budoucnost celého lidstva — mívá většina existujících institucí tendenci vidět jako téma až příliš velké pro vlastní agendu. Přesahuje délku volebního cyklu, překračuje hranice zemí. Úsilí věnované výzkumu a omezování existenčních rizik je proto zcela nepřiměřené jejich významu. Tendence k podceňování velkých a neobvyklých rizik, se kterými není mnoho zkušeností, patří k obecným charakteristikám naší civilizace, našich států i mezinárodních institucí. Pokud byste o tom pochybovali, tak poučnou ukázku systematického podceňování velkých rizik nedávno přinesla pandemie covid-19. Ačkoli pandemie tohoto typu je v širším kontextu lidských dějin vlastně katastrofou malou a dlouho očekávanou, zastihla většinu zemí zoufale nepřipravenou. K adekvátní reakci nedošlo ani za dva měsíce, kdy už byl blížící se problém zjevný. Pokud si položíte otázku, jakou návratnost by měly investice do pandemické připravenosti, plánů a moderní hygienické služby učiněné třeba v Česku roce 2018, je snadno možné, že by se takové investice vyplatily i stonásobně.

Jak již bylo řečeno, riziko podobné pandemie bylo přitom známé — přesto se na ně státy připravovaly jen minimálně. Pro tento stav existuje řada systémových důvodů. Například si snadno představíme, že politik, který by utrácel veřejné prostředky na obranu před globální pandemií v roce 2018, by se nejspíš stal terčem kritiky, že mrhá penězmi na „fantastická rizika“, kdežto stejné prostředky by šlo použít třeba na zvýšení platů lékařů, což je okamžité, hmatatelné a politicky vděčné. Úspěchy prozíravé politiky by často sklidil někdo úplně jiný v jiném volebním období. Podobné problémy incentiv bohužel vedou k systematicky špatnému rozhodování. Varováním budiž fakt, že přes veškeré tápání jsme na pandemii covid byli připraveni lépe, než jsme nyní připraveni na většinu dalších, často ještě vážnějších rizik popisovaných v této knize. Podobně zavádějící je i představa, že tohle není „problém pro mě“.

V důsledku toho, že mnoha tématům načrtnutým v této knize věnuje lidstvo jako celek jen minimum pozornosti, se zvyšuje pravděpodobnost, že i jednotlivec nebo malá skupina lidí v Česku může pomoci posunout poznání dál či přímo ovlivnit běh událostí. Nejcennějším výsledkem četby knihy Nad propastí proto může být, pokud kniha nezůstane pouze stovkami stran intelektuálně zajímavé četby, ale povede k tomu, že problém doby visící „nad propastí“ skutečně začneme řešit.

Jan Kulveit, Research Fellow Ústav pro budoucnost lidstva, Oxford