Ukázka:

FLORIOVI

1799–1868

Bratři Paolo a Ignazio Floriovi, původem z kalábrijského městečka Bagnara Calabra, v roce 1799 připlují do Palerma, rozhodnutí udělat tam štěstí. Jsou to apatykáři – přesněji řečeno obchodují s kořením – a konkurence je nelítostná, ale jejich vzestup je od začátku nezadržitelný a jejich aktivity se záhy rozšíří: rozjedou obchod se sírou, odkupují domy a pozemky od zchudlé palermské šlechty, založí plavební společnost… A  tenhle elán – živený umíněným odhodláním – nepoleví, ani když otěže firmy Florio převezme Paolův syn Vincenzo: v rodinných sklepích je marsala, víno pro chudé, proměněna v  nektar hodný královských tabulí; na ostrově Favignana revoluční metoda konzervování tuňáka – v oleji a v plechovkách – zvýší jeho spotřebu…

Nicméně Palermo sleduje úspěch Floriů se směsicí obdivu, závisti a pohrdání: ti muži zůstávají i přesto „cizáky“, „holotou“, jejíž krev „smrdí potem“. Ctižádost Floriů tak stojí na palčivé touze po společenském vykoupení, která poznamená v dobrém i zlém jejich veřejný i soukromý život. Muži z rodiny jsou totiž výjimeční, ale i křehcí jedinci a – třebaže to nemohou přiznat – potřebují mít vedle sebe stejně tak výjimečné ženy: jako je Paolova manželka Giuseppina, která obětuje všechno – včetně lásky – stabilitě rodiny, nebo Giulia, mladá Miláňanka, která vstoupí do Vincenzova života jako smršť a pak se stane jeho bezpečným přístavem, jeho nedobytnou pevností.

Vincenzo umírá v  roce 1868 v  necelých sedmdesáti letech a zanechává tak osud impéria Floriů v rukou jediného syna, třicetiletého Ignazia, který se dva roky předtím oženil s baronkou Giovannou Trigonovou z Ondes čímž do rodiny konečně přivedl „modrou krev“. Ignazio byl vychován v kultu práce, s vědomím toho, že Floriové musejí vždycky hledět za obzor. A chystá se napsat novou kapitolu historie své rodiny…

překlad Alice Flemrová