Ukázka:

Warren stojí v kaluži světla u ponku a vrtá se v palivovém čerpadle. Na vrásčité tváři mu bliká modrý přísvit obrazovek, které probudil k životu Kovbojův příjezd. Warren po okolí rozmístil bezpečnostní kamery a stará se o ně s touž metodickou důkladností, s jakou udržuje delty v letuschopném stavu.

Když vypukla meteorická válka, dělal na Vanderbergu leteckého mechanika a službu konal s vědomím, že za svou důkladnost může čekat jedinou odměnu – letmý tlak na zátylku těsně předtím, než se atmosférou propálí železoniklový balvan a udělá všemu konec. Přesto plnil, k čemu byl vycvičený, a piloti v barvách Země vyrazili v jeho stíhačkách proti Orbitálům. Warren jim ze srdce popřál hodně štěstí a vzkázal, ať občas prohodí „Tahle je od Warrena“, až sestřelí nepřítele. Dopadlo to ale jinak, než čekal. Vzhlížel k nočnímu nebi, jestli tam nenajde meteorit se svým jménem. Viděl spoustu ohnivých čar, jenže to nebyly meteority, nýbrž jeho chlapci a jejich letadla, skvělí mladí muži s hedvábnými azurovými nákrčníky a jejich lesklé stroje, všechno padalo k zemi po kusech. Selhávající systémy vydávaly předsmrtné elektronické skřeky, po vnitřní straně přileb tekla krev, z proražených kyslíkových nádrží se do vakua natahovaly střapce bílých krystalů…

Poslední naděje Země rozmetaná na kusy orbitální těžkou jízdou. Dlouhé hodiny čekal na Vanderbergu, kdyby se náhodou aspoň jeden zchromený pilot vrátil. Nedočkal se. A pak se Země vzdala, Vanderberg obsadili Orbitálové, jakož i Orlando, Houston i Kubu. Warren přežil jen proto, že sloužil na základně, která byla příliš hodnotná, než aby ji nepřítel zničil. Po válce se vedla spousta řečí o partyzánském odboji a Warren si k tomu taky řekl své… a nešlo jen o slova, pokud lze věřit historkám o sabotáži raketoplánu, který se zřítil do Mojavské pouště i s nákladem manažerů Tupolevu. Poté jsou Warrenovy záznamy mlhavější, nakonec však potkává šíbráky v Coloradu a také Kovboje. A všichni pak píšou mlhavé záznamy spolu.

„Zdar, Kovboji,“ houkne Warren, aniž by se otočil od ponku. „Zdar.“ Kovboj odklopí přední kryt Wurlitzeru – zámek vypověděl službu před desítkami let – a shrábne pár drobných. Od stroje si vyžádá nějaký starý vrzavý country swing a přejde zšeřelý hangár k Warrenovi. „Nízkotlaké palivové turbočerpadlo,“ vysvětlí Warren. Rozebraný přístroj vypadá jako hromádka dílů plastového modelu želvy sloní. „Během předletových testů mi blikalo červeně. Vidíš tady to vyhlazené místo, kde se otírá lopatka? Asi budu muset vyrobit novou.“ „Potřebuješ pomoct?“ „Asi jo.“ Warren vypadá v ostrém světle lampy nad hlavou vrásčitější než obvykle. Okraj čepice mu stíní oči a čelo a jeho zahnutý nos se zdá větší, než je. Je vzpřímený a soustředěný a šlachovitý, kromě hrstky tělesných částí, kde trocha tuku nevadí. Wurlitzer za ním vrhá měkké barevné světlo na matově černou příď delty. Letiště je psané na Warrena, přičemž Kovboj je tichým společníkem. Nerad po sobě nechává digitální stopu. Warren se ještě chvíli šťourá v čerpadle a pak přeměří vadnou lopatku. Přejde k soustruhu a nasadí si ochranné brýle. Kovboj je připraven podat mu v případě potřeby nářadí. Náhradní díly k vyřazeným vojenským stíhačkám jsou nedostatkové zboží a s těmi, které sehnat jdou, se často pojí příliš mnoho otázek. Soustruh zakvílí. Na betonovou podlahu dopadnou jiskry jako drobné meteority. „Ve středu večer zase jedu,“ oznámí Kovboj. „Za pět dní.“ „V pondělí se můžu stavit a začít s prohlídkou panzera. Nebo je to moc pozdě?“ „Ne na to, kam jedu,“ ušklíbne se Kovboj. „Zase Iowa?“ „Jo.“ Kovbojovi se v duši zableskne hněvem. „Arkadij a spol… pořád čumí do těch svých stupidních analýz. Že prý jsou korzáři podfinancovaní, že prý jim akorát nemáme pouštět žádný náklad a pak stačí jenom čekat.“ „No a?“ „No blbost je to. S těma nemůžeš hrát podle jejich pravidel. Do Missouri bychom měli jezdit každou noc. Ať žerou palivo, munici. Klidně jich pár sestřelit, když to jinak nepůjde.“ Kovboj si odfrkne. „Podfinancovaní. Vidělo by se, jak by vypadal jejich cash flow, kdyby přišli o tucet letadel.“

Warren vzhlédne od rotujícího soustruhu. „V tu středu tě posílá Arkadij?“ Kovboj přikývne. „Nemám ho rád. Nezdá se mi.“ Warren se zamyšleně znovu skloní k soustruhu. Ve světle jisker se mu třpytí bílé vlasy čouhající zpod čepice. Kovboj čeká. Ví, že jeho mentor dopoví v pravý čas. Warren vypne soustruh a zvedne si brýle nad okraj čepice. „Přivandroval sem bůhví odkud. A dnes je největší šíbrák ve Skaliskách. Má dodavatele jako nikdo. Chodí v té kryomaxové módě z Floridské svobodné zóny.“ „No a? Má organizační talent. Ale ty jeho hadry se mi taky nelíbí.“ Warren zvedne svůj kovový výrobek na světlo a přimhouří na něj oči. „Zboží prý shání přes prostředníky. Únosy, podplacení orbitální funkcionáři a podobně. Jasně, normál. Ale v takovém množství? O takových objemech prostě Orbitálové nemůžou nevědět.“

V Kovbojovi zakňourá tichá námitka. Jemu jde o akci, ne o náklad. Říkal to už kolikrát. Takové jeho krédo, ryzí nevinnost. Většinou ani neví, co veze. „Nevím, jestli to chci slyšet,“ řekne. „Tak neposlouchej.“ Warren se otočí a přejde k čerpadlu. Nasadí si headset a spustí pár testů. Kovboj se zamyslí nad Arkadijem, hřmotným mužem, který dnes řídí půlku provozu přes Čáru, který existuje v podivném víru asistentů, bodyguardů, pomocníků, techniků a darmožroutů, co imitují jeho módu a manýry. I ženy se kolem něj točí, ovšem výhradně mimo byznys. Kovboj si pomyslí, že takový život přesně kopíruje Arkadijovy duševní pochody – zašmodrchané, plné násilných předsudků a nenávisti, výbuchy hněvu vedle strmých propadů do sentimentality, ruská odměřenost, paranoia ne jako racionální opatrnost, nýbrž životní styl. Náboženství.

Kovboj Arkadije vyloženě nemiluje, ale zatím neměl pádný důvod začít ho nenávidět. Arkadij se vidí jako insider, manipulátor, jenže v tom hlavním ohledu je outsider – nezná život pancéřáků, mutantů s turbínovými plícemi a vysokotlakým turbočerpadlovým srdcem, s krystalem implantovaným v lebce, očima jako lasery, s prsty, které navádějí rakety na cíl, a alkoholem, který jim tepe v žilách. Arkadij si představuje, že všechno řídí, ale ve skutečnosti je jenom nástroj, záminka pancéřáků, kteří zas a znovu vyrážejí na cestu, překračují Čáru a vstupují do mýtů a bájí. A pokud tohle nechápe, nemá jeho názor, když se to vezme kolem a kolem, žádnou váhu. Warren skládá čerpadlo do původního stavu. Brzy ho začne testovat a nějakou chvíli bude mít plné ruce práce.

Kovboj vystoupí z kaluže světla a vnoří se do tmy hangáru. Nad ním se tyčí delty, napružené a připravené k akci, ale mrtvé. Chybí jim pilot. Kovboj natáhne ruku a dotkne se hladkého břicha, epoxidového vépéčka, proudnicového krytu dolů namířeného radaru. Jako by hladil matově černé zvíře, jen zpola ochočené, příliš nebezpečné na domácího mazlíčka, kterému chybí jen pilot a zadání. Kovboj přesune žebřík od otevřeného krytu motoru ke kokpitu a žuchne do sedadla, které se kdysi, před mnoha lety, uzpůsobilo jeho tělu. Přivítá ho povědomá vůně kovu a gumy. Zavře oči a vzpomíná na tu prozářenou noc, na náhlé vzplanutí paliva, na to šílené nadzvukové kličkování mezi kopci a údolími Ozarku se zákonem v patách, když se na plný plyn řítil domů…

Jeho první delta se jmenovala Půlnoční slunce, jenže on si pak leccos domyslel a vybral si jiné jméno. On a ostatní piloti nebyli jen abstraktní reakcí na nové tržní podmínky, nýbrž světlonoši jakési dávné mytologie. Doručovali poštu pod vysokou klenbou noci, navzdory vůli a snahám tyranů. Udržovali plamen ve tmě, forsážní trysku naděje. Poslední svobodní Američané, na poslední svobodné dálnici… A tak začal žít podle toho, co si najednou uvědomil. Přijal tu napůl opovržlivou, povýšenou přezdívku, kterou mu dali, sžil se s ní, stal se Kovbojem, stíhacím pilotem. Na nic jiného neslyšel. Byl nejlepší z nejlepších, pohyboval se ve sférách vyšších než konkurence. Svou další deltu pojmenoval Pony Express a v ní doručoval poštu, dokud to bylo možné. Dokud se nezměnila doba i způsob přepravy. Dokud se z pilota nestal pancéřák. Oči, které se upíraly do noční tmy a pátraly po infračervené signatuře policejní vzdušné patroly nad prérií, dnes slepě mžouraly v malé obrněné kabině, zatímco všechny zrakové vjemy mu proudily do mozku skrz periferie. Pořád je nejlepší, pořád doručuje poštu. Zavrtí se v sedadle. Country swing utichne a Kovboj v nastalém ševelivém tichu slyší jen vrčení Warrenova soustruhu. A v nitru cítí neklid, zatím bezejmenný…

přeložil Aleš Drobek