Shirley Jacksonová (1916–1965) se narodila v San Francisku. V roce 1948 na sebe upozornila prvním románem Cesta skrze zeď, ale především povídkou Loterie, otištěnou v časopise New Yorker, který na ni dostal přes tři sta reakcí od čtenářů, často rozhořčených a pohoršených. Rok nato své mistrovství v oblasti krátké prózy potvrdila sbírkou Loterie a jiné povídky. Její nejslavnější román Dům na kopci vyšel až o deset let později.

Ukázka:

Pod vlivem

Byl nadraný a obeznámený s domem tak akorát, aby se sám domotal do kuchyně, nepochybně pro led, ale ve skutečnosti aby malinko vystřízlivěl. Aby mohl vytuhnout na gauči v obývacím pokoji, natolik zase rodinným přítelem nebyl. Bez zdráhání opustil párty, kde skupinka u piana zpívala Stardust Nata Kinga Colea a hostitelka s vážným výrazem právě něco vykládala mladíkovi v tenkých průzračných brejličkách a s odmítavě sešpulenými rty; obezřetně prošel jídelnou, kde se o něco důležitého přela skupinka čtyř pěti hostů sedících na nepohodlných židlích; jen se dotkl kuchyňských dveří, rozletěly se a on se posadil k bílému lakovanému stolu, který mu na pohmat připadal čistý a studený. Našel si v zeleném vzorku pěkné místečko na odložení sklenky, a když zvedl hlavu, zjistil, že si ho z druhé strany stolu zkoumavě prohlíží mladá dívka. „Nazdar,“ řekl. „Ty budeš asi dcera?“ „Eileen,“ odpověděla. „Ano.“

Připadala mu beztvará, pytlovitá; to je tím, jak se ty mladé holky dneska oblékají, přemítal mlhavě. Tmavé vlasy měla po stranách obličeje spletené do dvou copů, od pohledu byla mladá a svěží a rozhodně se na večírek nenastrojila – na sobě měla nafialovělý svetr. „Mluvíš hezky střízlivě,“ sdělil jí, načež si uvědomil, že takové věci se mladým dívkám neříkají. „Jenom jsem si šla udělat kafe. Chcete taky?“ Skoro se rozesmál, vždyť ta holka musí být přesvědčená, že má před sebou opilého drzouna, ale rozhodně ho zvládne. „Děkuju, to by opravdu bodlo.“ Snažil se zaostřit zrak, a když před něj postavila horkou kávu se slovy: „Nejspíš ji pijete černou,“ sklonil tvář nad kouřící hrnek v naději, že mu to pročistí hlavu. „Zní to jako skvělá párty,“ řekla beze stopy touhy být tam taky, „jistě si to všichni užívají.“ „Je to skvělá párty.“ Srkal horoucí kávu a rád by dal dívce najevo, jak mu pomohla. Když se mu přestala točit hlava, usmál se na ni. „Už je mi líp, a to díky tobě.“ „V obýváku musí být dost horko,“ řekla konejšivým tónem. Tentokrát se už rozchechtal.

Zamračila se, ale on stejně pochopil, že mu to u ní projde, protože mluvila dál: „Nahoře je strašné vedro, tak jsem si řekla, že seběhnu sem dolů a chvilku si tady posedím.“ „Ty už jsi spala?“ zeptal se. „Neprobudili jsme tě?“ „Dělala jsem domácí úkol.“ Znovu na ni pohlédl a najednou ji spatřil obklopenou pečlivě vypracovanými úkoly, uprostřed ohmataných učebnic a smíchu mezi lavicemi. „Jsi na střední?“ „V posledním ročníku.“ Počkala, jako by od něj očekávala nějakou poznámku, a potom dodala: „Prodělala jsem zápal plic, a tak jsem jeden rok vynechala.“ Lámal si hlavu, co by tak řekl (zeptat se jí na kluky? na basketbal?), a tak aspoň předstíral, že poslouchá tlumené zvuky z přední části domu. „Je to fajn párty,“ prohodil neurčitě. „Vy máte večírky rád, co?“ Zahleděl se do prázdného šálku, naprosto vyvedený z míry. Asi má večírky opravdu rád, dumal, ale v její otázce zazněl slaboučký tón překvapení, jako by se měl v příští větě přiznat ke gladiátorským zápasům s lítými šelmami v aréně anebo potrhlým choutkám tančit sám v zahradě valčíček. Je mi skoro dvakrát víc než tobě, milá zlatá, ale není to zas tak dávno, co i já musel dělat domácí úkoly. „Hraješ basket?“ optal se. „Ne,“ odpověděla. 

Popouzelo ho, že byla v kuchyni před ním, že v tomhle domě bydlí, že si s ní musí povídat. „A ten tvůj domácí úkol je o čem?“ „Píšu takový pojednání o budoucnosti světa,“ usmála se. „Nezní to praštěně? Myslím, že to praštěný je.“ „Na dnešním večírku se probírá právě tohle. Jeden z důvodů, proč jsem se uchýlil sem.“ Viděl na ní, že podle ní kvůli tomu do kuchyně vůbec nepřišel, a tak rychle dodal: „A co v tom úkolu o budoucnosti světa píšeš?“ „Že svět žádnou velkou budoucnost nemá, aspoň teda v současný situaci.“ „Žít v dnešní době je zajímavá zkušenost,“ namítl, jako by byl stále na večírku. „Ale ne že by se předtím nevědělo, kam to jednou dospěje, že?“ Minutku si ji prohlížel. Nepřítomně sledovala špičku svého nízkého střevíce, kterým tiše šoupala tam a zpátky. „Je to hrozná doba, když šestnáctileté holky musí myslet na takové věci.“ To já když jsem byl v tvým věku, dodal si pro sebe posměšně, myslely holky jenom na koktejly a muchlování se s klukama. „Je mi sedmnáct.“ Zvedla k němu oči a znovu se usmála. „To je strašný rozdíl.“ „Když já byl v tvém věku,“ řekl s přehnaným důrazem, „nemyslely holky na nic než na koktejly a muchlování se s klukama.“ „A to je zčásti ten průšvih,“ odpověděla mu vážně. „Kdyby měli lidi opravdové, nelíčené obavy, když vy jste byl mladý, nemuseli jsme na tom být dneska tak špatně.“ Jeho hlas zazněl ostřeji, než měl v úmyslu („Když já jsem byl mladý!“).

Pootočil se, aby dal najevo pouze částečný zájem o jejich rozhovor a jistou shovívavost s dítětem. „Tak my jsme taky asi měli obavy. Řekl bych, že všichni šestnáctiletí sedmnáctiletí si myslí, že mají strach. To je taková fáze v životě, třeba jako když holky začnou šílet po klukách.“ „Já už začínám mít jasno, jak to dopadne,“ promluvila tiše, ale jasně k neurčitému bodu na zdi vedle jeho hlavy. „Já myslím, že z nějakého důvodu se jako první zhroutí kostely, dokonce ještě dřív než Empire State Building. A potom ty velké činžáky u řeky sklouznou tiše do vody, se všema lidma, co v nich bydlí. A taky školy, třeba zrovna uprostřed hodiny latiny, při čtení Caesara.“

Pohlédla na něj v jakémsi strnulém vytržení. „Vždycky když načneme novou kapitolu v Caesarovi, říkám si, jestli právě tahle zůstane nedočtená. Možná budeme číst Caesara jako poslední zástupci lidského rodu.“ „To by mě nermoutilo,“ prohodil zlehka, „já Caesara nenáviděl.“ „Když jste byl mladý, nenáviděl Caesara úplně každý, ne?“ odsekla. Chvíli mlčel, než řekl: „Podle mého je trochu hloupé motat si hlavu takovými morbidními kravinami. Radši si kup časopis o filmech a odreaguj se.“ „Budu mít filmových časáků, kolik jen budu chtít,“ nedala se odbýt. „Podzemky se totiž zhroutí samy do sebe, víte? A ty malinkaté trafiky v nich budou na placku. Budete si moct odnést čokoládových tyčinek i časopisů, kolik se vám zachce, a z drogerií rtěnky a umělé kytky, a oblečení, co bylo v obchoďácích, se bude válet na ulici. A taky kožichy.“ „Doufám, že se rozskočí dokořán i obchody s pitím,“ poznamenal a cítil, jak mu s ní dochází trpělivost, „to bych si tam skočil pro bednu brandy a do konce života bych měl po starostech.“ „Z kancelářských budov budou jen hromady kamení,“ nespouštěla z něj naléhavě vykulené oči. „Kdyby tak jen člověk věděl, kdy přesně to přijde!“ „Chápu,“ prohodil, „já dopadnu jako všichni ostatní. Chápu.“ „Potom se všechno změní,“ věštila dál. „Všechno, co dělá dnes svět světem, bude pryč. Budeme mít nová pravidla, nový způsob života. Třeba bude zákon, že se nebude smět bydlet v domech, aby se tam nikdo nemohl před ostatníma schovat.“  

„Třeba bude zákon, že všecky sedmnáctileté holky budou muset zůstat po škole, dokud nepoberou rozum,“ řekl a vstal. „Žádné školy už nebudou,“ odvětila s přesvědčením. „Nikdo se nic učit nebude, abychom se nedostali tam, kde jsme teď.“ Krátce se zasmál. „Zní to všecko zajímavě. Škoda že u toho nebudu.“ Zastavil se v lítacích dveřích a ramenem podržel jedno křídlo otevřené. Moc rád by řekl něco dospěláckého, čím by ji shodil, ale nechtěl dát najevo, jak pozorně ji poslouchal, protože když on byl mladý, nikdo v jeho věku takhle nemluvil. Nakonec řekl: „Kdybys s tou latinou měla potíže, rád ti s ní helfnu.“

K jeho nemalému překvapení se rozhihňala. „Domácí úkoly si každý večer dělám dál.“ Když se vrátil na večírek, hosté v dobré náladě přecházeli po obýváku a skupinka u piana zpívala Home on the Range a hostitelka vedla nějakou důležitou debatu s noblesním dlouhánem v modrém obleku. Poohlédl se po dívčině otci, a když ho našel, sdělil mu: „Právě jsem si popovídal s vaší dcerou a bylo to moc zajímavé.“ Hostitel zatěkal pohledem po místnosti. „S Eileen? Kde je?“ „V kuchyni. Učí se latinu.“ „,Gallia est omnia divisa in partes tres,‘“ odtušil hostitel monotónně. „Já vím.“ „Opravdu mimořádné děvče.“ Hostitel posmutněle zavrtěl hlavou. „To víte, ty dnešní děcka.“

překlad Miloš Urban