Olga Fečová (1942 - 2022), žena s nezdolnou energií, jež byla magnetizující autoritou pro celé generace Romů. Ve svých pamětech Den byl pro mě krátkej zachytila život svérázných obyvatel zmizelého světa tradičních osad, staroměstských pavlačí i dělnických kolonií v pohraničí. Její rodina přišla po válce do Čech za prací a úspěšně se začlenila do zdejší společnosti, aniž by se vzdala romských tradic a hodnot. Na půdorysu individuálního osudu před námi vystupují kontury dosud málo poznaného příběhu Romů v československém prostoru.

Ukázka:

Malá Praha

V  Kochanovcích bydleli Romové v  malé osadě mezi obcí a několik kilometrů vzdáleným Humenným. Žili zde příbuzní z  tatínkovy strany. Ferencovi, Ferkovi, Grundzovi, Dudyovi, Demeterovi, Šenkyovi. Patřili do jedné rodiny, i  když měli různá příjmení. Moje prababička, která se narodila v sedmdesátých letech 19. století, mému tátovi ukázala ve své rodné vsi místo, kde bydlel její dědeček. Tatínek taky vzpomínal, že když byl ještě dítě a přistěhovali se do Kochanovců, bydleli všichni Romové přímo ve vesnici mezi gádži. Někteří měli i svá hospodářství. Říkalo se jí Malá Praha, prý proto, že byla taková krásná, uspořádaná. Návsí protékal rovný potok a  na obou stranách stály pěkné domky.

Říkal nám, že Romové chtěli žít tak, jak jim bylo dobře, chtěli kolem sebe mít rodinu, ale přímo v obci už nebylo dost místa. Veřejným tajemstvím ale taky bylo, že se Romové za války museli vystěhovat tři kilometry za obec. Takové tehdy bylo nařízení, když k moci přišli fašisti. Jeden starý kovář neunesl, že by musel zbourat svůj dům a začít na stará kolena stavět nový, a tak si sáhl na život a zemřel. Tatínek nám o tom nikdy nevyprávěl. Podával to pro nás děti jinak. Starosta jim prý nejprve přidělil pozemek na konci vesnice u  řeky Laborec, jenže by se ocitli mezi hlavní silnicí a železniční tratí Humenné–Medzilaborce. To se jim nelíbilo, proto si radši vyhlédli pozemek v lese, kousek nad hlavní silnicí, a  postavili si tam asi dvacet zděných domů. Obdělávali malá políčka, pěstovali papričky, rajčata, brambory a chovali domácí zvířata, slepičky, husy, prasata. Kdo nevěděl, že tam v kopci za vesnicí bydlí, ten by je nenašel. Nedaleko byl židovský hřbitov a  dál do lesa směrem k městu pod vrchem Hubková stála hájovna, kde bydleli Fišerovi. Kolem rostl naprosto kouzelný les.

Dodnes je mi záhadou, jak to, že lidé dokážou vytvořit místo krásné jako z pohádky. Připadala jsem si tam jako v  ráji. Pan myslivec Fišer na nás byl hodný, mohli jsme si nasbírat spadané dříví, ale běda, jak by chtěl někdo pokácet strom. Staral se o  les jako o  vlastní dítě, které se ženou mít nemohli. Po válce v tom lese postavili restauraci Kolibu, kam se chodilo najíst a pobavit lepší panstvo. Zábavy si pořádali také ve vyhlášeném hotelu Štefania, který stával na Štefánikově náměstí v Humenném. Tam občas hráli i naši muzikanti. Častěji ale hráli obyčejným sedlákům na svatbách, křtinách, o poutích. Když měli třeba o poledni přestávku na jídlo, seděli s  gádži u  jednoho stolu. Ti už byli přiopilí a  začali si Romy dobírat: „Víte, kdy je cigán člověk?“ Muzikanti samozřejmě věděli, co přijde dál, ale aby si mohli ještě chvíli odpočinout, vymýšleli pro jejich pobavení špatné odpovědi: „Když je ve vodě? Když se narodí? Nebo když ho kněz v kostele křtí?“ A sedláci se tomu smáli a nakonec řekli: „Cigán je člověk tehdy, když jde v zimě po sněhu a zůstanou po něm stopy. Když tudy potom jde jiný člověk a vidí ty stopy, pomyslí si: ‚Tudy šel člověk,‘ protože neví, kdo to před ním šel. Ale kdyby ho uviděl a poznal, řekl by: ‚Hele, tam jde cigán.‘“ Romové se smáli s nimi a taky gádžům dávali hádanky. Třeba: „Víte, kdy gazdovi čouhá sláma z bot? – No přece když jde z hnoje.“

Vzájemně se potřebovali, a  tak si nedovolili chovat se k  sobě zle. Peníze, které muzikanti dostali za hraní, si nedávali do kapes, ale házeli je do basy. Doma je z ní vytřásli a rovným dílem si je rozdělili. Živili se ale také zedničinou a tesařinou, po okolních vesnicích stavěli domy, stodoly, chlívy, pece na pečení chleba, štípali dříví, uklízeli po zimě. Ženy po celý rok pomáhaly místním sedlákům s  polními pracemi. Na jaře okopávaly, plely zeleninu, v létě o žních sekaly a  mlátily obilí, sklízely kukuřici, brambory. Také sbíraly houby, lesní plody, bylinky, trhaly hrušky a chodily je prodávat do města, stejně jako drhané koberečky a košíky, které pletly v zimě. K selkám si došly pro len nebo vlnu, doma předly a nosily jim upředené nitě.

Do vesnice nebo města nikdy nešly všechny ženské, střídaly se a  vzájemně si hlídaly děti. Která měla zrovna navařeno, posílala kastrůlky s  jídlem ostatním, aby žádné dítě nezůstalo o  hladu. Chodily do humennské zabijárni – na jatka, kde jim řezníci nechávali vnitřnosti, drobotu, zbytky z porážky, které nikdo jiný nechtěl. Dostaly třeba žaludky, střívka na goja nebo grisky, ovčí okruží, které po cestě v Laborci vymyly, doma uvařily a osmažily na cibulce a paprice. Naši Romové tak měli masa o trochu víc než v jiných osadách, které ležely dál od města. Většinou byli o bramborách, nebo když bylo nejhůř, i  jen o  slupkách z  brambor. Někteří chovali kozu na mléko, ostatní si pro něj chodili do vesnice ke gádžům. Tenkrát měla každá romská rodina svou rodinku Slováků, od které dostávala za výpomoc v hospodářství potraviny. Naši měli paní Oleaxovou, které se říkalo baba Oleaxaňa. Vzpomínám si, jak jsem jako malá holka po válce vždycky sedla na kolo a jela k ní pro mléko, někdy jsem dostala i tvaroh nebo máslo, ty mi Oleaxaňa vždycky zabalila do lopuchových listů. Pro mléko jsme chodili také k Weberovým. Paní Weberová mě vždycky nechala, ať si pohraju s jejich dětmi. Někdy jsem vyrazila k paní myslivcové. Paní Fišerová mi dala nejdřív napít, pak mi naplnila bandasku a nenechala mě, abych jí za mléko zaplatila. Jen mě naoko stroze popohnala: „A šupajdi domů.“