Ukázka:

1: SARA

Krátce po půl sedmé ráno klečela Sara Keanová v kuchyni a drhla kamennou dlažbu, když na dveře zabušila stará paní. Skvrny. Ty hnědočervené skvrny byly tak vybledlé, že si nebyla jistá, jestli tam vůbec jsou. Je to už třetí, anebo čtvrté ráno, co se probudila v tomto domě? Čas zprůsvitněl a bez povšimnutí proklouzával kolem. Když při zpětném ohlédnutí zjistila, že ze dnů se staly týdny a z týdnů měsíce, uvědomila si, že si je nepamatuje. Nevyspala se od chvíle, co se přistěhovali. Aspoň ne pořádně, tak, aby se příjemně probouzela ze tmy do světla; místo toho setrvávala v temném polospánku, ze kterého se vynořovaly mučivé vzpomínky. Štěbetání ptáků za okny každé ráno zapudilo poslední naději na zamhouření oka před úsvitem.

Každé ráno tedy sešla v mléčně namodralém světle schody a míjela stohy nevybalených krabic. Bylo jí řečeno, že dům tu je už přes sto dvacet let. Stál za shlukem stromů, které mu daly jméno Pod jasany, jak stálo vytesáno do jednoho z kamenných sloupků brány. Dům objevil její tchán Francis, který si nechával říkat Francie. Koupil ho za hubičku a věnoval Saře a jejímu muži Damienovi. Po požáru z domu zůstalo pouhé torzo, ale dočkal se přestavby. Netknuté zůstaly kamenné podlahy, dohladka oblýskané více než století dlouhém ošlapáváním, tmavé a lesklé jako kůže pradávného tvora. Připadalo jí hříšné chodit po nich bosky, o to víc, když tak příjemně chladily chodidla.

Prvního rána, což mohlo být bůhví před kolika dny, sešla Sara za úsvitu dolů a uvařila kávu, zatímco Damien nahoře chrápal. U výklenku, kde dříve stával krb, si všimla těch skvrn. A tam, kde bývala kamna na dřevo, stál nyní litinový sporák. Na dlažebním kameni před ním ty tmavě červené skvrny vypadaly, jako by tam někdo před lety něco vylil. Vyčisti to, napadlo ji. Damien by nepořádek nestrpěl. Z balení u dřezu vytáhla jeden hadřík na otírání povrchů a klekla si. Při drhnutí se zdálo, že skvrny mizí, ale když byla s prací hotová, na hadříku žádné zbytky barvy nezůstaly. Jelikož skvrny byly pryč, pustila je z hlavy, ale pouze do následujícího rána, když Damien jedl u barového stolku toust. Jak ranní světlo rozjasnilo kuchyň, Sara viděla, že skvrny se objevily znovu. „Koukni,“ řekla a palcem nohy zkoušela, jestli budou mít jinou texturu, ale žádnou nenahmatala. „Hmm?“ Ani nezvedl hlavu od mobilu, jedním palcem jezdil po displeji a z druhého si olizoval rozpuštěné máslo. „Zase ty fleky. Včera jsem je vyčistila, a dneska jsou tady zas.“ „Jo?“ Ukousl další sousto, usrkl kávu a stále se díval na displej. „Koukni se,“ ponoukala ho, „sem.“ Damien netrpělivě zafuněl, odložil toust na talíř, naklonil se na stoličce, hlavu nakláněl na jednu stranu, pak na druhou. „Sem,“ zopakovala a klepala na skvrnu palcem u nohy. „Nic nevidím. Není to jen struktura toho kamene?“

Damien na sobě měl své parádní džíny Hugo Boss a do nich zastrčenou proužkovanou košili, na nohou hnědé polobotky od Grensona, sportovní sako značky Canali viselo na ramínku přichyceném na kredenci. Dnes nastupoval jako firemní architekt v developerské společnosti svého otce. Po té události v Bathu – Sara stále říkala „doma v Bathu“ – se daly věci rychle do pohybu. Tam také vyrůstala, v západní oblasti Anglie, kde se na univerzitě seznámila s Damienem coby postgraduálním studentem architektury, sama byla ve druhém ročníku oboru sociální práce. V životě by ji nenapadlo, a to ani po svatbě, že by šla žít do míst, o kterých Damien nikdy nemluvil jako o Severním Irsku. Vždy jen jako o  severu, severní části Irska, někdy jako o šesti hrabstvích, ale jako o Severním Irsku nikdy. Jako by ho pouhé vyslovení názvu země mělo zahanbit. S jeho důvody se smířila, ačkoli je nikdy nepochopila. Ne že by na tom záleželo, říkala si vždycky, protože tam já se v životě stěhovat nebudu, do takového místa ne. Jenže pak se to zvrtlo a ona málem spáchala ten nejubožejší hřích ze všech, a tak se rozhodli začít znovu. Tam, odkud pocházel Damien. Všechno to do sebe zapadlo jako dílky skládačky – jako by nějaký dosud nepoznaný bůh čekal, až se Sara předávkuje léky, jako kdyby práce v těchto končinách na Damiena čekala od samého počátku, jako by dům odpočítával dny do jejich příjezdu.

„Jsou tady, koukni,“ trvala na svém Sara. Damien utrhl z role papírový ubrousek, otřel si s ním ruce a pak ho nechal zmačkaný ležet vedle talíře. Natáhl se pro sako, vklouzl do něj a stanul vedle manželky. S pohledem upřeným k podlaze řekl: „Ne, nevidím je. Prostě je to barva toho kamene.“ „Není, jsou to…“ „Jen tvoje představy. Musím jít. Zvládneš vybalit pár věcí? Nechci, aby taťka zakopával o krabice, až se tu staví. Přece nechceš, aby to tu vypadalo jako na skládce.“ Francie Keane se měl tento týden stavit zkontrolovat probíhající stavební práce na domě. Materiál, který ke své práci potřeboval elektrikář, nebyl zrovna k mání, a tak byla nainstalovaná jen polovina vypínačů a z děr ve stěnách trčely svazky drátů připravené dát někomu ránu. Damien nečekal na odpověď, proto Sara při ohmatávání skvrn palcem u nohy zaslechla už jen klapnout dveře. Když přestalo být slyšet odjíždějící auto, došla ke dřezu, napustila do plastového lavóru vodu, přidala mycí prostředek a z parapetu vzala štětku na nádobí. Vkleče vydrhla podlahu, a rudé fleky na hladkém tmavém kameni se rozplynuly. Věděla však, že se objeví znovu.

Když se ráno rozjasnilo, chvíli poslouchala ptačí zpěv a potom pokusy usnout definitivně vzdala. Některé to ptačí volání jí připadalo povědomé, a dumala, které druhy ho asi tak můžou vydávat. Možná si koupí knížku, nějakého průvodce různými ptačími druhy. Další z položky na seznam úkolů, které udělá, až se k nim dostane. Než Sara předtím sešla do přízemí po špičkách, aby neprobudila Damiena – na to vždycky dbala –, přehodila si přes pyžamo tenký svetr na knoflíky. Manžel se nerad budil brzy, a kdyby ho vyrušila, byl by celý den mrzutý a podrážděný. Šest krabic plných knih, dévédéček a cédéček v chodbě čekalo, až truhlář obloží výklenky kolem krbu poličkami. Nic z těch věcí jí nepatřilo. Chlad v chodbě umocňovalo přítmí, protože světla ještě nebyla připojená k vypínačům. Sara v kuchyni naplnila varnou konvici a zapnula ji. Když se voda uvařila, ohřála s ní ruční presovač – protože Damien na ohřátí trval – potom do něj lžičkou nandala kávu.

Při čekání na vyluhování se dívala ven z okna nad dřezem a pohledem hledala ptáky, jimž po ránu v posledních dnech naslouchala. Po obou stranách příjezdové cesty se táhly pruhy hlíny poseté zelenými výhonky nové trávy, čerstvě zasazené před pár týdny. První podzimní spadané listí se kupilo pod přístřešky. Za řadou stromů a polní cestou tekla pod prudce se svažujícím břehem řeka. Možná by tam Sara mohla jít později na procházku; už to chtěla udělat včera, ale čas jí nějak rychle utekl, jak už to měl ve zvyku. Hřejivá, zemitá vůně kávy jí připomněla, že už se dá pít. Cestou k barovému stolku, na kterém stál presovač, zběžně pohlédla na podlahu před sporákem, a zarazila se. Skvrny se vrátily. Jak jinak. Klekla si a  tu největší zkoušela oškrábat nehtem ukazováčku. Sice ho měla okousaný, ale domnívala se, že něco ze skvrny by seškrábnout mohla. Potom si třela bříškem prstu o palec, jestli na něm něco nezůstalo, byť třeba jen smítko drolící se hmoty. Nebylo tam nic.

Sara zaklela a stoupla si. Došla ke dveřím na druhé straně kuchyně, které vedly ke schodišti sestupujícímu dolů do temnoty. Za nimi nahmatala vypínač, jeden z mála nainstalovaných. V prostorách dole se rozsvítilo. Při sestupování po schodech se přidržovala zábradlí a krčila pod nízkým stropem. Tuhle místnost v suterénu neměla ráda, doléhala tam na ni tíseň, a nehledě na počet stropních osvětlení zůstávaly kouty tmavé. Moc domů v okolí nemělo sklep kvůli vysoké hladině spodní vody, jak jí vysvětlil Damien. Ale tenhle, vybudovaný už před desetiletími a vyztužený dřevěnými trámy, se nacházel pod chodbou a částí obývacího pokoje. Dělníci najatí Damienovým otcem sklep modernizovali voděodolnými membránami, novou podlahou a  čerstvě omítnutými stěnami, které stačilo jen vymalovat. Opatřili ho vodovodním potrubím a vzduchotechnikou, vybavili pračkou se sušičkou a policemi pro uchovávání čisticích prostředků. Sara z jednoho temného kouta vzala mop a kbelík, z police sundala velký kartáč a prostředek na mytí podlah. Při stoupání do schodů se raději neotáčela, protože měla pocit, že by jí někdo mohl pohled oplatit. Představa to byla iracionální, ale jak poznamenal Damien, ona k takovým tíhla.

V kuchyni do kbelíku napustila horkou vodu a přidala pořádnou porci čisticího prostředku. Donesla kýbl před troubu a opět zaklekla. Namočila kartáč a pocákala flekatou podlahu vodou. Do drhnutí kartáčem se dala s takovou vervou, že čisticí prostředek začal pěnit. Zabolely ji spánky a čelisti, a až poté si uvědomila, s jakou silou zatíná zuby. Když po pár minutách drhnutí odstrčila mydliny stranou, uviděla čistou kamennou dlažbu beze skvrn. Konečně byly pryč. „Díky Bo…“ Než stačila vyslovit i druhé slovo, rozlehlo se domem takové bušení, že leknutím vykřikla. Na chvilku zůstala na kolenou a namáhala si mozek přemýšlením, co to asi mohlo být za zvuk a odkud vycházel. Opět se ozval rachot a hromové burácení. Znovu se vylekala. Damien. Hlavně nevzbudit Damiena. Jakmile jí ta myšlenka prolétla hlavou, uvědomila si, že jsou to ty nové vstupní dveře. Někdo bušil na jejich plastový povrch.

Podívala se k oknu nad dřezem. Obloha zůstávala namodrale šedivá, sotva svítalo. Zachvátil ji děs. Takhle brzy ráno přece na dveře nikdo neklepe, leda že by přinášel nějakou strašlivou novinu. Sara se zvedla, došla ke dřezu, naklonila se nad něj a vyhlédla z okna. Venku stála postarší dáma neuvěřitelně malého vzrůstu. Na sobě měla noční košili a přes ni ledabyle přehozený župan, jednu nohu bosou, druhou napůl zasunutou v trepce. Těkala pohledem sem a tam po průčelí domu, od okna k oknu. Tvář jí krabatil strach a zmatek. Sára si řekla, že by měla jít otevřít a zeptat se, co tam ta žena pohledává a jestli nepotřebuje pomoct. Hlavně nevzbudit Damiena, měla stále na mysli.

Jak zůstala celá zkoprnělá stát a jen zírala ven, stařena si jí všimla. Dokulhala před okno. Nyní je od sebe dělilo jen několik centimetrů prostoru a sklo, za ním byly divoké, pronikavé oči staré ženy. Hýbala ústy, a Sara zaslechla její hlas, slabý a kolísavý, slovům ale nerozuměla. Stařena sevřela pravou ruku v pěst a zabušila na okenní tabuli, čímž vysvobodila Saru z paralýzy. Sara couvla a dostala se tak z dohledu. Žena opět zabušila na okno. Pomoz jí, napadlo Saru. Prokrista, běž jí pomoct. Nakonec se vydala do chodby a ke vstupním dveřím. Vzala za kliku, ta se ale ani nepohnula. Je zamčeno, vzpomněla si, a odběhla do kuchyně, kde z misky na barovém stolku vzala klíče. Vrátila se do chodby, odemkla a otevřela dveře. Stařena už stála před nimi a strkala do nich větší silou, než na jakou vypadala, zvyšovala hlas a hrnula se podél Sary do chodby. Zanechávala po sobě řádku krvavých šlépějí. Saře hlavou prolétl šílený nápad dojít do kuchyně pro mop a podlahu hned setřít. Žena obešla kolečko, spalujícím pohledem těkala od stěny ke stěně, pak k chodbě a nakonec k Saře, a její hlas připomínal vyděšený jek. „Co jste zač?“ zeptala se. „Co děláte v mým domě?“ Sara došla pozpátku ke stěně s rukama zvednutýma před sebou v obranném gestu. „Bydlím tady. Právě jsme se přistěhovali…“ „Vypadněte!“ Jak žena zesílila hlas, předklonila se. „Vypadněte z mýho domu!“ Sara zavrtěla hlavou. „Nechá…“ „Kde jsou děti? Co jste s nimi udělala?“

překlad Miloš Urban