Zvony - O připomínání (Inspirace pro život )

To, čemu v životě věnujeme pozornost, rozhoduje o tom, k čemu se zavazujeme, i o našem vnitřním štěstí. Čas je ukazatelem. Jednou z nejdůležitějších životních otázek je jistě tato: Kde budu trávit svůj čas a co tam budu dělat? A druhá zní: Co mě volá tam, kde mám být? Peníze? Práce? Davy lidí? Co vlastně?

Klášterní zvony znovu a znovu přivádějí naši pozornost k tomu, co je skutečně důležité a k čemu nás volá Bůh: abychom pamatovali na trpící, utěšovali zarmoucené, sytili hladové a pokračovali v díle Boží lásky na celém světě. Pokud tyto zvony života probudí naše srdce, staneme se snad konečně opět jednotnou zemí, jedním lidem, do našich rodinných vztahů se vrátí harmonie a bude z nás vyzařovat spíše lidskost než národnost či příslušnost k nějakému klanu nebo táboru. Klášterní zvony nám mají připomínat, abychom znovu vstali a šli dál. Připomínají, že je čas překonat rozdělení hranicemi, přestat si hrát jen na svých dvorcích, sjednotit rozdělené rodiny a odmítnout, aby politika, virus nebo naše vnitřní zranění ničily naši lidskost, naše společenství, naši roli v životě.

Zvony záměrně přerušují činnost, jíž se právě zabýváme, aby nás přiměly naslouchat životu, který se odehrává kolem nás; aby nás přiměly znovu se zamyslet nad tím, co je třeba právě teď řešit, chceme-li někdy překonat chaos, který nás ohrožuje, i bolest a zmatek v nás. Zároveň se v nás rozeznívají otázky: Jaké potřeby jsou kolem mě? S jakou bolestí, s jakým smutkem, s jakým žalem se musím vypořádat, aby se život mohl stát opět životem? Co mě stahuje dolů? V mém soukromém malém světě, tady a teď? To, co strhuje mé myšlení, mě ovládá. Čemu věnuji pozornost právě teď? Svému postavení? Osobnímu úspěchu? Ztrátě? Strachu? Nebo ještě lépe, co by mělo upoutat mou pozornost v tomto okamžiku? Benediktinský zvon je tu proto, aby přerušil mou roztěkanost a vrátil mě zpět na správnou cestu. Až zvuk těchto zvonů rozezní v našem srdci poselství Boží výzvy, abychom si uvědomili svůj životní úkol, dosáhneme duchovní zralosti. Pak v nás bude Boží přítomnost živou, dýchající milostí. Budeme vědět, k čemu jsme povoláni, bez ohledu na to, jak těžké to pro nás je.

Ale tím, že to budeme uskutečňovat, můžeme změnit i náš malý kousek světa k lepšímu. Díky tomu, že jsme tu byli a naslouchali zvonům, když nás volaly, abychom dělali něco, co pro někoho hodně znamená, svět dál poroste. Zvony nám připomínají, že Bůh stvořil svět, ale nedokončil ho. Tuto část stvoření nechal na nás. A pro tento velký podnik potřebujeme všichni zvon, který nás probudí. Zvony a gongy přivádějí duši k pozornosti. A víc než to: přerušují bezcílnost života a soustřeďují naše srdce. Nutí nás ptát se, co nás právě teď pohlcuje a co by naopak mělo být v tuto chvíli v centru naší pozornosti.

V životě každého z nás existuje něco, co přitahuje naši pozornost více než cokoli jiného. Což nás přivádí k otázce: Mělo by? Co je skutečně důležité? Co pro nás znamená víc: hodnota naší práce, nebo množství peněz, jež za ni dostaneme? Nebo ještě lépe, co je pro nás skutečně nejdůležitější: to, čím se živíme, nebo to, jak žijeme, když nepracujeme? Všichni potřebujeme zvonění: zvonění budíku; melodii zvonkohry, kterou zavěsíme do okna a čekáme, až ji rozehraje vítr; zvonění, které máme nastavené na mobilním telefonu, abychom si připomněli, že se chceme pomodlit o sílu do nového dne, než se pustíme do čehokoli jiného. Všichni potřebujeme zvonění, které nás nejen rozptýlí; od starostí, podráždění, nudy, strachu, zklamání dne. Potřebujeme, aby nás volalo k něčemu většímu, než jsou drobné starosti života, a tak přivedlo naši duši zpět k jejímu středu. Je důležité, abychom ve svém životě měli nějaký zvuk, který nás zastaví a obrátí ke skutečnému smyslu života. Když se pak ozve jeho zazvonění,  zastavíme se na dostatečně dlouho, abychom poděkovali Bohu za život a poprosili o sílu připomenout si větší věci než to, co přináší všední den.

překlad Magdaléna Řezáčová