Ukázka: 

I.

Tuším, že byl listopad, pátek večer. Jaký jiný den, pátky byly naše. Centrum bylo vylidněné. Nebe nad ním ztěžklé, ocelově šedé, vzduch štiplavý, pálil v hrdle. Město vyhlásilo inverzi druhého stupně a doporučilo občanům, zejména dětem a starým lidem, nevycházet. Seděla jsem v prosklené kavárně a čekala, až vyřídíš jakousi pochůzku. Byla jsem nervózní a napjatá, zaháněla jsem myšlenku, že přesně tady bych sedět neměla. Sledovala jsem servírku za barem. Ťukala do mobilu a tvářila se lhostejně. Chvíli jsem pozorovala ulici, byla jsem tady dva měsíce, neznala jsem tohle město a lidí jen málo. Šla jsem se zkontrolovat na záchod. Je to dobrý. Vrátila jsem se zpět na své místo, sedla si jak školačka, ruce se mi trochu chvěly, zachvátila mě úzkost. Mrkla jsem na mobil, ještě pořád mám čas. Nemusím to přece dotáhnout do konce. Nikdo to po mně nechce. Tlouklo mi srdce, ale zároveň uvnitř mě, abych tak řekla vznešeně, protékal jakýsi temný proud, cítila jsem zkrátka pach krve, a to jsem potřebovala. Tehdy jsem si ještě myslela, že to voní tvoje krev.

Už jsme takhle spolu jednou seděli. Po vydatné e-mailové korespondenci, pozvals mě na večeři, prý ti přijdu zajímavá. Po večeři jsme šli do putyky, kde se scházeli pankáči i lidi, kteří si nevšimli, že osmdesátá léta už dávno skončila. „Kolik ti vlastně je?“ zeptala jsem se a odpověď mě nepotěšila. Nahlas jsem ti ale vykládala, že věk se přeceňuje. „Co vlastně studuješ?“ „Nic, co by stálo za řeč.“ „Takže humanitní obor?“ „Čeká mě pracák, půlúvazek a chudoba.“ Smál ses, rozesmála jsem se taky.

"Ale já na to kašlu.“ „Máš pravdu. Kašli na to.“ „Taky jsem studoval. Němčinu a angličtinu. Chtěl jsem se věnovat akademické dráze, ale moje holky měly větší kapesné než já stípko, tak jsem se na to vykašlal. Na fakultě stejně nebylo místo.“ „Překládání tě uživí?“ „Ale jo, a nedělám jen to. Mám se docela dobře,“ usmál ses na mě povzbudivě. Jako by na tom snad záleželo. Napil ses a pak ses krátce zamyslel. „Stejně jsem tam tak úplně nepatřil.“ „Kam?“ „Na univerzitu.“ „Proč?“ „Přestalo mi to dávat smysl, což jsem nemohl říct nahlas,“ zasměješ se. „Schopné lidi stejně vyštípali. Není to tak pěkná práce, jak to vypadá. Neměl jsem volné večery. Měl jsem pocit, že svět je jinde.“ „Jak jinde?“ „Dáš si ještě?“ odvedls řeč. „A ty?“ „Klidně.“ Byl to celkem hezký večer, po dlouhé době jsem na chvíli zapomněla i na Davida a říkala si, že ty máš všechno, co David neměl: pozornost, empatii, nadhled. Bez ostychu jsem ti dala najevo, že můžeme jet k tobě. Ještě ne, řekls. Všechno by se pokazilo. Bylo mi to jedno. Teď nebo příště. Záleží na tom?

Když jsem za sebou o pár hodin později zaklapla dveře pokoje na koleji, dlouze jsem se sprchovala. Byla jsem nasáklá kouřem. Čtyřicet dva let. Když bych se rozhodla mít děti, bude ti přes padesát. Proč hned myslet na děti, řekla jsem si. Ptal ses mě, jak se mi líbí město. Nelíbí. Zajímalo tě, proč tady jsem. Dlouhá historie. Měla jsem být někde jinde? Mám tady nějakou kamarádku? Ano. Ne. Tvářil ses chápavě. Znám se jen s Vojtou, vyhodili ho ze školy, tak šel se mnou sem, dostal se na fakultu umění. Trochu ses ušklíbl. Nechtěla jsem zůstat v Brně, no kvůli chlapovi prostě, víš, jak jsem ti říkala – jo, vím. Mlčela jsem a pozorovala mladé lidi s tunely v uchu, v mikinách, jak hrají fotbálek, piva vyskládaná na stolečku vedle. Co tady sakra děláme. Neměla bych tu být spíš s nimi?

Nechtělo se mi ti nic říkat, nestála jsem o to, abys viděl, že jsem osamělá. Tobě to stejně neuniklo. Možná jsi už v duchu přemýšlel, jestli mám těch večerů volných hodně. Mám. Dost jsme toho vypili. Vypadals jako někdo, kdo by dokázal moji přítomnost ve svém životě ocenit. V noci se mi zdálo o Davidovi a druhý den jsem měla mizernou náladu. Neměla bych si z tebe dělat převozníka, přemítala jsem na přednášce, ale zároveň mě zajímalo, jaké to je s dospělým chlapem. To mě vážně zajímalo tak, že jsem ti odepisovala víc než vstřícně. Lidi na ulici si mě občas prohlíželi za sklem, cizí lidi, cizí město. Nikdy jsem neměla problém seznamovat se, ale teď jako bych se oddělila sama od sebe, měla jsem pocit, že moji bolest nikdo nepochopí; ve skutečnosti ani nikoho nezajímala.

Občas jsem se vyspala s Vojtou, ale nebylo to k ničemu. Obráželi jsme spolu kluby, někdy to byla zábava, Vojta přivedl výstřední lidi z fakulty umění a já poslouchala, na jakých projektech pracují, občas mi někdo donesl fotku, co udělal, to bylo pěkné, jenže Vojta nebyl David, který konečně žije v Brně život, jaký chtěl, s holkou, jakou si přál. Ta holka se s ním bude mít dobře, David jí dá všechno, co mně dát nechtěl. Skoro jsem se v tom listopadu v té kavárně rozbulela, ale včas jsem tě zahlédla. Vypadals přes sklo trochu rozmazaně, ale i tak jsem viděla ve tvé tváři napětí, dělal jsi zbytečně dlouhé kroky. Těšíš se, to je zjevné. Říkala jsem si, že nejsi žádný hlupák a že mě možná převezeš, ale že za vyzkoušení to stojí. Říkejme ti pokušení. Říkejme ti jakkoliv. Protože později jsem zjistila, že můžeš být cokoliv. Vážně cokoliv, co si zrovna usmyslím nebo co si usmyslíš ty. Rozrazil jsi dveře a přisedl sis. Pátravě ses na mě podíval.

Objednal sis, chvíli mlčky popíjel a pak jsi opatrně začal: „Viděl jsem tě přes sklo, vypadáš… víš, jestli chceš, pořád ještě můžeš zpátky. Nechci tě do ničeho nutit.“ Takže zřejmě nevypadám tak protřele, uvědomím si zklamaně. Chvíli jsem mlčela a zvažovala jeho nabídku. Nejvíc by dávalo smysl sebrat se a odjet. Když jsem si totiž plně uvědomila, co mě čeká a že se ženu do něčeho, co nemá smysl, a že přede mnou sedí člověk, slyšíte, člověk, bylo mi hanba a úzko. Měla jsem skoro na krajíčku. „To je v pořádku. Kam půjdeme?“ zacvrlikala jsem. Přes obličej se ti rozlila úleva. „Nech se překvapit,“ usmál ses dychtivě a do ruky jsi mi vrazil dárek. Roztomil