1. KAPITOLA

Elsa Wolcottová strávila celé roky v nucené samotě čtením smyšlených dobrodružství a sněním o životech druhých. V pokoji, obklopená romány, které se staly jejími jedinými přáteli, se občas, ale ne moc často, odvažovala snít o vlastních dobrodružstvích. Její příbuzní jí mnohokrát zopakovali, že jí život převrátila na ruby nemoc, kterou prodělala v dětství, a zanechala ji křehkou a odříznutou od okolního světa, a když měla Elsa dobrý den, věřila jim. O špatných dnech, jako byl tento, věděla, že ve vlastní rodině platila vždycky za outsidera. Její nedostatečnost vycítili velice brzy. Viděli, že nezapadá. Trvalé odmítnutí s sebou přinášelo bolest, pocit ztráty čehosi nepojmenovaného, neznámého. Elsa to přežila díky tomu, že byla tichá, nevyžadovala pozornost a smířila se s tím, že je milovaná, ale neoblíbená. Bolest byla pro ni tak běžná, že si ji uvědomovala jen výjimečně. Věděla, že nemá nic společného s nemocí, na kterou obvykle její izolaci sváděli.

Teď, usazená ve svém nejoblíbenějším křesle v salónku, zavřela knihu, jež jí ležela v klíně, a zamyslela se nad celou situací. Věk nevinnosti v ní cosi probudil, intenzivně jí připomněl, jak čas plyne. Zítra měla narozeniny. Dvacáté páté. Mnozí by řekli, že je v rozpuku mládí. Muži v tomhle věku pili vany ginu, bezstarostně se proháněli v autech, poslouchali ragtime a tančili s dívkami, které nosily čelenky a šaty zdobené třásněmi. Pro ženu to bylo ale jiné. Pro ženu začala s oslavou dvacetin uvadat naděje. V jejích dvaadvaceti začala okolo ní ve městě a v kostele šuškanda doprovázená dlouhými smutnými pohledy. V pětadvaceti byly kostky vrženy. Z neprovdané ženy se stala stará panna. „Na ocet,“ říkali o ní, vrtěli hlavami a pomlaskávali nad jejími promarněnými příležitostmi. Lidé často přemítali o tom, jak se z naprosto obyčejné ženy z dobré rodiny stane stará panna. V Elsině případě ale měli všichni jasno. Vzhledem k tomu, jak o ní mluvili, si museli myslet, že je hluchá. Chudinka. Je jak za groš kudla. Není ani za mák tak krásná jako její sestry.

Krása. Elsa věděla, že to je jádro problému. Nebyla přitažlivá. Když měla obzvlášť dobrý den a na sobě nejlepší šaty, mohl by o ní někdo, kdo ji neznal, prohlásit, že je pohledná, ale nic víc. Všeho na ní bylo „příliš“: byla příliš vysoká, příliš hubená, příliš bledá, příliš nejistá. Elsa se zúčastnila obou svateb svých sester. Ani jedna ji nepožádala, aby s ní stála u oltáře, a Elsa to chápala. Se svými sto osmdesáti centimetry převyšovala ženichy, pokazila by fotografie a dojem znamenal pro Wolcottovy celý svět. Její rodiče si ho cenili nade všechno. Na to, aby člověk mohl nahlédnout do Elsiny budoucnosti a vidět, co ji čeká, nemusel být génius. Zůstane tady, v rodičovském domě na Rock Road v péči Marii, služky, která od nepaměti spravovala jejich domácnost. Až Maria odejde jednoho dne na odpočinek, převezme Elsa starost o rodiče, a až zemřou, zůstane sama. Co v životě dokáže? Jakou stopu po sobě zanechá? Kdo si ji bude pamatovat a pro co?

Zavřela oči a nechala před nimi rozvinout starý známý sen: Představovala si, že žije někde jinde. Ve vlastním domově. Slyšela dětský smích. Smích jejích dětí. Život, ne jen přežívání. To byl její sen: svět, v němž neutvářela její život a volby revmatická horečka, která ji postihla ve čtrnácti letech, život, v němž odhalovala své dosud nepoznané síly, ve kterém ji nesoudili zdaleka jen podle vzhledu. Vstupní dveře se s bouchnutím rozlétly a její rodina vdusala do domu. Pohybovali se jako vždycky: v brebentícím rozesmátém houfu, jemuž vévodil její statný otec s tváří zrudlou od pití, po jeho bocích jako labutí křídla její dvě mladší, krásné sestry Charlotte a Suzanna, a její elegantní matka se držela za nimi a povídala si se svými pohlednými zeti. Otec se zarazil. „Elso,“ oslovil ji. „Proč ještě nespíš?“ „Chtěla jsem s vámi mluvit.“ „V tuhle hodinu?“ zeptala se matka. „Jsi celá červená. Nemáš horečku?“  „Neměla jsem horečku už roky, maminko. Dobře to víte.“ Elsa vstala, propletla si prsty a zadívala se na svou rodinu.

Teď, pomyslela si. Musela to udělat. Nesměla znovu ztratit odvahu. „Tatínku,“ řekla příliš tiše, než aby ji mohli slyšet, tak to zkusila ještě jednou, a tentokrát opravdu zvýšila hlas. „Tatínku.“ Podíval se na ni. „Zítra mi bude dvacet pět let,“ spustila Elsa. Zdálo se, že matku její připomínka popudila. „To víme, Elso.“ „Ano, jistěže. Chtěla jsem jen říct, že jsem dospěla k rozhodnutí.“ To její rodinu umlčelo. „Já… V Chicagu je univerzita, na které vyučují literaturu a přijímají tam ženy. Chci se tam zapsat do –“ „Elsinore,“ skočil jí otec do řeči. „Proč by ses měla vzdělávat? Byla jsi příliš nemocná, než abys dokončila školu. To je úplný nesmysl.“ Připadalo jí nesmírně těžké tam takhle stát a dívat se, jak se v očích všech odrážejí její neúspěchy. Bojuj za sebe. Buď statečná. „Ale tatínku, jsem dospělá žena. Od čtrnácti let jsem nemarodila. Myslím, že lékař… stanovení diagnózy uspěchal. Jsem už v pořádku. Opravdu. Mohla bych se stát učitelkou. Nebo spisovatelkou…“ „Spisovatelkou?“ zopakoval otec. „Máš snad nějaký skrytý talent, o němž nemáme ponětí?“ Pod jeho pohledem jako by se smrskla. „Je to možné,“ odpověděla nepřesvědčivě.

Otec se otočil k Elsině matce. „Paní Wolcottová, dejte jí něco na uklidněnou.“ „Nejsem hysterická, tatínku.“ Elsa věděla, že tím rozhovor skončil. Tuhle bitvu nemohla vyhrát. Měla zůstat potichu, mimo dohled, a rozhodně se neměla vydávat do světa. „Jsem v pořádku. Půjdu nahoru.“ Odvrátila se od příbuzných, kteří jí teď, když okamžik pominul, už nevěnovali žádnou pozornost. Vytratila se z pokoje, jako kdyby se na místě rozplynula. Přála si, aby Věk nevinnosti nikdy nečetla. Co dobrého ze všeho toho potlačovaného toužení vzešlo? Nikdy se nezamiluje a nikdy nebude mít vlastní děti. Když stoupala po schodech, zdola k ní doléhala hudba. Poslouchali novou Victrolu. Zarazila se. Jdi dolů, přisuň si židli.

Zabouchla za sebou dveře pokoje a utnula tóny linoucí se z přízemí. Nebyla by dole vítána. Zachytila svůj odraz v zrcadle nad skříňkou s umyvadlem. Její bledá tvář působila, jako by ji čísi bezcitné ruce natáhly a na konci zformovaly do špičaté brady. Měla dlouhé blond vlasy, tak podobné těm kukuřičným – jemné, řídké a rovné v době, kdy největší hit představovaly vlny. Matka jí zakázala si je ostříhat podle poslední módy s tím, že krátké by vypadaly ještě hůř. Všechno na Else působilo bezbarvě a vybledle – až na její modré oči. Rozsvítila lampičku a z nočního stolku vyndala jeden ze svých nejvzácnějších románů. Paměti rozkošnice. Elsa si vlezla do postele a ponořila se do skandálního příběhu. Pociťovala přitom děsivou, hříšnou touhu dotýkat se sebe sama, které málem podlehla. Žízeň, již v ní text vzbuzoval, se téměř nedala vydržet; fyzická bolest z žádostivosti. Zavřela knížku a připadala si teď jako ještě větší vyvrhel, než když začínala číst. Neklidná. Nespokojená. Jestli něco brzy neudělá, něco zásadního, její budoucnost bude stejná jako její přítomnost. Stráví v tomhle domě zbytek života, definovaná dnem i nocí nemocí, kterou prodělala před deseti lety, a nepřitažlivostí, kterou nelze změnit. Nikdy nepozná vzrušení z mužského doteku nebo útěchu sdíleného lože. Nikdy nebude chovat své vlastní dítě. Nikdy nebude mít vlastní domov.

.................

překlad Jitka Jeníková