Anglický fotbal v sobě spojuje všechno. Představuje tu nejšpičkovější podobu fotbalu jako sportu a tím pádem jde i o největší „divadlo“ a největší byznys. Anglické fotbalové kluby mají miliony fanoušků po celém světě a zároveň vyrůstají z nejstarších a nejsilnějších kořenů. V Anglii se s příslušností k určitému fotbalovému klubu člověk přímo narodí. To, komu člověk bude fandit, je v drtivé většině dáno. Permanentní vstupenka na stadion milovaného klubu se dědí z generace na generaci jako rodinné stříbro. V Anglii je fotbal svým významem bez nadsázky srovnatelný s náboženstvím. Pro tohle všechno se mu věnuje i tato kniha.

Předmluva

Severní Londýn je náš!

Byla neděle 15. května 2016 odpoledne a na stadionu Arsenalu v severním Londýně chyběl do konce další zbytečné sezony poslední poločas. Arsenal vedl nad hrozně slabou a dávno jistě sestupující Aston Villou 1:0 a všichni jsme se šinuli k tomu nešťastnému okamžiku, kdy se poprvé po 21 letech budeme muset v tabulce sklonit před naším největším historickým rivalem, jehož jméno se nevyslovuje, dobře, pro jednou – před Tottenhamem Hotspur, námi přezdívaným též „Spuds“ nebo v češtině „Slepice“. A pak se začalo něco dít. Lidi kolem mě začali najednou jásat, jak kdybychom měli v poslední chvíli šanci na titul – což jsme tedy neměli ani teoreticky už asi tři týdny. Nicméně, tohle jsme si mohli konečně užít. Tottenham prohrával na hřišti sestupujícího Newcastlu a během následující půlhodiny se všeobecná euforie jen prohloubila. Arsenal vyhrál 4:0, Tottenham byl hanebně a zaslouženě poražen 5:1. Což znamenalo, že jsme mohli znovu slavit St Totteringham’s Day, tedy onen den, kdy si naši chlapci zajistí v konečné tabulce pořadí nad Tottenhamem, „it’s happened again“, jak se mezi námi říká, „mind the gap“!

Zápas skončil, já rozeslal posměšné zprávy některým fanouškům Spurs – ano, znám je a mám mezi nimi dokonce několik přátel. A optimisticky jsem doufal, že třeba už za rok to konečně vyjde. Vůbec mě nenapadlo, co nás ve skutečnosti čeká. Arsenal ten den opustil Tomáš Rosický, na jehož počest se celý tým oblékl do dresů s číslem 7. Když nejlepší český fotbalista posledního půlstoletí v roce 2006 na Emirates přicházel, slibovali, že nás znova dotáhne tam, kam jsme vždycky patřili, k dalším titulům a velkým mačům. A doufali jsme, že nás už nikdy nebude zajímat, jak zrovna hraje tým, který všichni povinně nenávidíme, i když – už to musím někde říct – osobně snad ještě víc nesnáším Chelsea. Takže abychom si to shrnuli. Arsenal skončil v roce 2016 druhý, za senzačním mistrem z Leicesteru, což znamená, že v době, kdy Liverpool a Manchester City teprve stavěli své týmy, s nimiž v současnosti vládnou Premier League, Gunners prošvihli největší šanci na titul od roku 2004. My jsme slavili pokoření Tottenhamu a postup do Ligy mistrů, nazývali jsme to tehdy ještě s nadsázkou „like a trophy“, jenže obojí jsme už od té doby nezažili. Mimochodem, když je tu řeč o roku 2004 a slavné sezoně The Invincibles, jedinečného a za celý rok neporaženého týmu v čele s Patrickem Vieirou, Thierrym Henrym a Dennisem Bergkampem, mistrovská sezona vyvrcholila tehdy tak stylově, jak jen mohla: Arsenal bral titul už koncem dubna, po remíze 2:2 na hřišti Tottenhamu. „We won the league at White Hart Lane!“ Zpíváme to dodnes, i když se poměry už tak trochu změnily. Ale je to vlastně jedno.

V celém tomhle příběhu – a v téhle knize – jde o jediné. Ať už to celé dopadne jakkoliv, ve skutečnosti záleží jen na tom, jestli je na tom Tottenham hůř. Nebo jakýkoliv tým, s nímž vás spojuje po desetiletí to jedinečné pouto vzájemné nenávisti a opovržení. Může to být klasické North London Derby, Merseyside Derby mezi Liverpoolem a Evertonem, Tyne-Wear Derby zoufalců ze Sunderlandu a Newcastlu, nebo to údajně úplně největší North-West Derby mezi Manchesterem United a Liverpoolem. A tohle je podstata anglického fotbalu, dávno před tím, než se na Premier League začal koukat celý svět, protože do ní přišly globální fotbalové celebrity – a zájem o ně spolu se skutečně vynikajícím marketingem zajistil dnes už neohrozitelnou pozici anglické ligy coby té nejkvalitnější soutěže světa. Jenže za celým tím dokonale propracovaným cirkusem stále zůstává to podstatné: Desítky let rivality sousedů, předávané spolu s permanentkou na stadion po generace v rodinách.

Když se před dvěma lety zjevil projekt luxusní evropské Superligy těch nejlepších týmů starého kontinentu, nebylo to překvapení – mluvilo se o něm už delší čas, vlastně to je jen pokračování Ligy mistrů jinými prostředky, tedy za větší peníze. V podstatě je to model známý z amerických sportovních soutěží, tedy elitářských uzavřených lig, kde se nesestupuje a kde si sice fanoušci mohou vytvořit vztah ke „svému“ týmu, akorát nemají jistotu, že jim ho majitel v případě výhodných obchodních podmínek najednou nepřemístí na druhý konec Ameriky – jak to koneckonců předvedl třeba majitel Arsenalu Stan Kroenke, když svůj jiný „podnik“, klub amerického fotbalu St. Louis Rams, odstěhoval v roce 2016 bez sentimentu zpátky do Los Angeles. Ekonomicky to asi dává smysl. Možná. Těžko říct. Ale teoreticky ano, když vezmeme v úvahu, kam se za posledních deset let vyšplhaly ceny televizních práv a všech dalších reklamních dealů. Jenže to také jde přímo proti smyslu a filozofii evropského a anglického fotbalu. Je pěkné vidět svůj tým hrát s těmi nejlepšími – proto na fotbal chodíme, proto nás každoročně český fan club Arsenalu preventivně upozorňuje, že bychom si měli při žádostech o lístky na zápasy na Emirates stadium takticky vybírat i jiná utkání než zápasy s Tottenhamem, Chelsea, Liverpoolem nebo kluby z Manchesteru, protože je o ně logicky největší zájem.

Ale to, že jste skutečně velký klub, který si zaslouží hrát tyhle velké zápasy, musíte přece dokazovat každý týden, cítit tu věčnou nejistotu, i když k vám přijede beznadějně poslední tým, který byste měli zválcovat, aniž byste se pořádně zpotili. A všichni jsme mockrát zažili, jak snadno se takový mač zvrhne v horor, kdy nevěříte vlastním očím. A teprve poté, kdy projdete touhle složitou cestou, přijde den derby jako odměna za vaši fanouškovskou dřinu – ne jako samozřejmost, kterou budete mít garantovánu, ať se stane, co se stane, protože za to televizní stanice zaplatí strašný balík. Projekt Superligy zkrachoval v dubnu 2021 a Arsenal se poté svým fanouškům dokonce omluvil, že o něčem takovém vůbec uvažoval. Fanoušci omluvu přijali, soudě alespoň dle reakcí v našem klubu pražských novinářských ultras středního věku. Ale odteď už žádné omluvy nečekáme. Jediné, co si opravdu přejeme, je ta chvíle, kdy znovu slavíme St Totteringham’s Day a zplna hrdla křičíme „it’s happened again“. A vůbec nejradši zase jednou: „We won the league at White Hart Lane!“ Proto přece milujeme fotbal!

Jindřich Šídlo, šéfkomentátor Seznam Zprávy, fanoušek Arsenalu