Proč a jak kniha vznikla, zanikla a znovu se objevila

Je tomu čtyřicet let, co jsme společně s mou ženou Gábinou sepsali knihu, která se vám právě, v mírně oprášené podobě, dostala do rukou. Když jsme ji dopsali, kniha se z důvodů, o kterých se zmíním níže, místo na pultech knihkupectví ocitla ve stoupě. Zůstal nám jen původní strojopis a štos korekturních obtahů. Strojopis během času někde zmizel. Zbyly jen obtahy, které jsme si svázali do červeným plátnem potažené knihy, vysoké bezmála půl metru. Nicméně ani tento neobvyklý rozměr knize nezabránil, aby se někam vytratila i ona. Léta jsem Gábinu podezříval, že knihu půjčila některé ze svých kamarádek, a pak jsem ji jednoho dne objevil zapadlou mezi knihovnou a zdí. Ještě týž den jsem ji přečetl. Něco jsem si pamatoval, něco jsem zapomněl, ale byl jsem překvapen, jak mě opět oslovila. I Gábina byla knihou potěšena. A tak jsme se rozhodli, že ji přepíšeme a rozmnožíme, abychom onu dobu, kdy pro nás expedice představovaly jedinou možnost vycestování ze zadrátované totalitní vlasti, přiblížili svým potomkům a přátelům.

Miroslav Krůta -  Mydlík, 2014

Pokus o kráter - ukázka:

Ráno ve čtyři to bylo stále stejné. Gustav už zase vařil čaj a budil. O „krásném počasí“ však nepadlo ani slovo. Když jsem se ho zeptal, jak to vypadá venku, odvětil: „Kdyby to bylo v Tatrách, tak tě nebudu budit. Ale že je to v Ekvádoru, tak to se holt nedá nyc delat. No jo, no jo, tak vstávej.“ Gustavova slova znamenala, že venku je tak akorát na přežití, že bys ani psa nevyhnal. My jsme sice žádného s sebou neměli, ale W. Reiss ano. Ve své knize o tom napsal: „Ale kam až dosáhl můj pohled, objevil jsem pouze svého majordoma a chudáka svého psa, který mě následoval s velikou námahou, vytím a kňučením, protože nechtěl svého pána opustiti.“ A chudák pes to vydržel až na okraj kráteru.
Mačky jsme si tentokrát obuli raději v malé předsíňce a skřípali s nimi po dlaždicích. Venku nás to málem porazilo. Silný vítr, letící sníh a tma jako v pytli. Nebe nebylo vůbec vidět a refugio se nám ztratilo po několika krocích. Sedm navázaných lidí by v této temnotě postupovalo hrozně pomalu. Takže jsme se rozdělili na dvě skupiny, Andřej, Maestro a já jsme šli napřed a někde za námi, skryti za clonou sněhu a tmy, postupovali Mníša a Jiří, jištění Gustavem a Blážou.

Výstup probíhal jako těžký a nepokojný sen. Z dlouhých, jedno­tvárných a namáhavých hodin v mlze, větru a sněhu zbylo v paměti jen několik okamžiků. Některé důležité, které svým významem protrhly monotónní únavu, a jiné zcela bezvýznamné, které uvízly v paměti jen náhodou. Hned ze začátku jsme ztratili správnou cestu a za svítání jsme potkali u ledovcové trhliny druhou skupinu, která měla být vzadu za námi. Společně jsme překročili hlubokou rozsedlinu, a když jsme se zase loučili, Gustav projevil obavy o osud svého družstva: „Je to s náma náký špatný. Haleše prej furt bolí břicho a Mníša je nákej unavenej. No jo, snad to nebude horší.“ Nechali jsme druhou skupinu odpočívat v závětří sněhové převěje a pustili se zase dopředu.
Další jasná vzpomínka je až z pozdního odpoledne, z doby, kdy už jsme dávno měli být někde u kráteru. Zastavili jsme se u veliké sněhové závěje, ve které byla malá jeskyňka. Lana už mrazem ztuhla jako železné pruty a z obličejů nám visely rampouchy přimrzlé k vousům. Na levé, návětrné straně jsme byli obrostlí ledovým krunýřem, který při sebemenším pohybu praskal a přimrzajícím sněhem se vzápětí zase zaceloval. Sundali jsme krosny, které s tím vším ledem vážily o tři kila více než ráno. Andřej se marně snažil navázat spojení s refugiem, aby zjistil, jestli už tam dorazila útočná skupina. Během pěti minut pobytu na čerstvém vzduchu vypadala vysílačka jako sněhová koule. Ale nejhorší to bylo s kamerou. Maestro chtěl natočit pár metrů, a proto ji vyndal z kletru. Zamrzlý motor se ani neprotočil. Maestro kameru zase zabalil a sám to zabalil taky. Ani nechtěl vstát a jít dál.
„Je to zbytečný. Nemůžu točit. Musíme se vrátit a odložit to. Bez sestupu to kino nemůže bejt!“

Přinutili jsme ho, aby vstal a pokračoval. Chápali jsme jeho pocity, ale ustoupit jsme nechtěli za žádnou cenu. Na filmu bude sestup sice skutečně chybět, ale už jsme do toho dneska vložili příliš mnoho energie, abychom si mohli dovolit se vrátit a zkusit to znovu další den. Musíme se probojovat až na vrchol a doufat, že se počasí zlepší. Asi už jsme měli sníh i v hlavě, protože nikdo se zdravým rozumem nemohl čekat tak náhlou změnu počasí.
Další hodiny opět ve vzpomínkách chybějí. Byla to jen pomalá, beznadějná chůze v hlubokém sněhu a vánici, která nevedla nikam. Nic se kolem nás neměnilo, všude jen mlha a letící sníh, který zalepoval brýle.
A pak nám najednou došlo, že už nejdeme na vrchol, ale začínáme bojovat o život. Několikrát za sebou jsme museli překonat hlubokou ledovcovou trhlinu, kterou jsme objevili vždycky až v posledním okamžiku. Velice prudký svah, po kterém jsme se plahočili, byl pokryt mohutnou vrstvou čerstvě nafoukaného lavinózního sněhu. Neviděli jsme nad sebe a neviděli jsme ani, co se skrývá ve vánici pod námi. Jištění v sypkém sněhu bylo značně nejisté.
V jednu chvíli mě prostoupil jasný pocit, který už jsem několikrát v kritických situacích zažil, pocit, že se váhy osudu na nekonečně dlouhou vteřinu zastavily a čekají, na kterou misku závaží dopadne. A na celou tu dlouhou vteřinu přestává mít člověk odpovědnost za to, co se stane, přestává mít pocit, že se věci dějí jemu, a klidně jako nezúčastněný pozorovatel sleduje, na kterou stranu se váhy vychýlí. Zůstávají jen dvě možnosti. Přežít, nebo ne.
„Jistit! Padám!“

Maestro se zapotácel, upadl a sjížděl dolů. Snažil se brzdit cepínem, ale v sypkém sněhu to nešlo. Celou svou vahou jsem se snažil zatlačit svůj cepín co nejhlouběji, aby topůrko proniklo až do ztvrdlého firnu. Lano škublo, trochu proklouzlo a Maestro se zastavil. Visel ve špičce velikého písmene V, které do sněhu nakreslila lana vedoucí od Andřeje a ode mě. Oběma se nám podařilo udržet na svém stanovišti. Trochu jsem se nadzvedl a zařval směrem k Maestrovi: „Jak to tam pod tebou vypadá? Nedá se tam sestoupit?“
A Maestro zařval vzhůru: „Visím přímo nad okrajem široký a hluboký trhliny. Držte pevně!“
Stále jsem jistil a Andřej Maestra přitahoval lanem vzhůru. Byli jsme zase pohromadě. A co bylo pro Maestra nejdůležitější, byla tam s námi i jeho kamera, která tu cestu dolů na jeho zádech přežila. Později se sice ukázalo, že se do trhliny z jeho kletru vysypalo několik drobností, ale další filmování nebylo ohroženo.
Kritická situace tím však zdaleka neskončila. Teď „ulít“ Maestro, za chvíli může sníh povolit pode mnou nebo pod Andřejem. Jestli se z toho chceme dostat, musíme co nejrychleji na normální cestu, kde svahy nejsou tak prudké a kde nehrozí nebezpečí pádu do trhliny. Chvíli jsme se přeli, kudy jít, a nakonec vyhrál Andřejem navrhovaný traverz doprava.
Letící sníh zalepoval brýle a úplně znemožňoval orientaci. Abychom se dostali z toho proklatého svahu, musí někdo z nás sundat brýle a uhnat si jistou sněžnou slepotu. Andřeje propustil oční lékař z ošetřování sotva před čtrnácti dny a Maestro cestu neznal a pádem byl trochu otřesen. Já jsem sice tuhle cestu taky neznal, ale stejně ta sněžná slepota zbyla na mě. Byl jsem skoro rád. Ne proto, že bych se nějak těšil na pálení v očích, které nám Andřej tak sugestivně popsal, nebo že bych byl hrdý na to, že svým utrpením mohu zachránit kamarády. Ale ty věčně zalepené brýle ve mně vzbuzovaly pocit bezmoci, který jsem nemohl zahnat.

Když jsem začal postupovat doprava svahem a viděl poměrně dobře i skrze vánici a mlhu, začínal jsem si myslet, že to nakonec skončí dobře. Šli jsme alespoň půl hodiny, pak se sklon svahu začal zvolňovat. Šťastnou náhodou jsem narazil na jeden z několika řídce roztroušených červených plechových praporků, které označují výstupovou trasu. Sotva jsem stačil zakřičet radostnou zprávu za sebe, ozvalo se mi v odpověď volání i z mlhy nade mnou. Vynořil se z ní Gustav. Nebezpečí pro mě skončilo. Byli jsme na známé cestě a byl s námi Gustav. Teď už jsem nepochyboval, že se z toho dostaneme. Bál jsem se jen, že Gustav bude chtít pokračovat ve výstupu.
„Gustave, nemá to cenu, vracíme se. Nejde kamera, Maestro měl pád, bloudili jsme a už nemůžeme.“ 

Mohl jsem sestup prostě nařídit, byl jsem vedoucí podpůrného družstva. Ale Gustav je daleko zkušenější horolezec a já chtěl, aby se mnou souhlasil, aby se na ústup nedíval jako na mou změkčilost. Byl bych si ve své snaze ho přesvědčit vymyslel ještě řadu argumentů, které by rozumně zdůvodnili a milosrdně zakryly mou strašnou touhu dostat se co nejdřív dolů. Ale nebylo to třeba. Gustav se rozhodl sestoupit už před dvěma hodinami, ale jeho skupina byla se silami u konce. Mníša sám nemohl ani stát a Jiřímu bylo zle. Bláža s Gustavem nesli sami dva skoro celý náklad, a navíc Mníšu podpírali. V době, kdy jsme je potkali, se už rozhodli bivakovat. Našli místo, které bylo v relativním bezvětří přímo na sestupové cestě, a právě vybalovali stany.
Stáli jsme s Gustavem a Andřejem těsně vedle sebe a křičeli si do uší. Budeme bivakovat všichni, nebo se rozdělíme a část sestoupí na refugio pro pomoc? Byl jsem rozhodně pro druhou možnost. Nejpozději k ránu budu slepý jako krtek, a tím pádem daleko větší přítěž než Mníša se svou horskou nemocí. Za každou cenu se musím do refugia dostat, dokud ještě vidím, a to i za cenu, že půjdu potmě. Maestro by se měl taky vrátit. Stejně jako Mníša není aklimatizovaný, a noc v bivaku by mu rozhodně síly nepřidala. Nakonec jsme se rozhodli, že s námi půjde i Gustav. Jeho přítomnost nám zaručí i v noci bezpečný sestup, a pak vystoupí znovu se záchranným družstvem, aby je dovedl k bivaku. S Mníšou a Jiřím zůstanou Andřej s Blážou. Když jsme odcházeli, bojoval Andřej se stanem, který se ve větru nadouval jako plachta a práskal uvolněnými provazy. Bláža klečel u Mníši a zouval mu boty, aby ho dostal do spacáku.

Ještě jednou jsme se ohlédli a snažili si zapamatovat alespoň nějaké orientační body, které by pomohly záchranné skupině bivak bezpečně najít. Na refugiu by už měla být připravena útočná čtyřka. Místo ke kráteru půjdou na pomoc. Mohli by tu být už za svítání. Jestli ovšem nebudou bloudit jako dneska my.
Ze sestupu si nepamatuju skoro nic. Jen strašnou únavu, zoufalství při bloudění ve tmě a radost při každém znovunalezení ztracené cesty. Dýchalo se nám dobře, ale nohy byly těžké jako pytle písku. Na posledním svahu nad refugiem jsme padali při každém desátém kroku. V kolik jsme přišli na chatu, nevím. Asi tak v deset, to znamená patnáct tvrdých hodin po tom, co jsme ji opustili.
Kráterovou čtyřku náš příchod nijak nepřekvapil. Spíše potěšil, protože se celé odpoledne marně snažili navázat spojení, a i když věděli, že je to způsobeno pravděpodobně tím, že Andřejova vysílačka zamrzla, měli o nás při tom běsnění živlů starost. Když se navíc dozvěděli, že ani ostatní nejsou nezvěstní, okamžitě se začali oblékat a chystat na záchranku. Gustav chtěl jít s nimi, i když toho měl podle nás pro dnešek víc než dost.
„To nyc, to já vydržím. Musím jim ukázat, kde je ten bivak.“
Když záchranáři odcházeli, Gustav tvrdě spal s hlavou na stole, ani si nezul boty. Nevzbudili jsme ho, a asi jsme tím udělali další chybu. Gustav by to byl vydržel a při sestupu by je zachránil před dalším blouděním.

Leželi jsme na lavicích a mysleli na ty, kteří leží nahoře na sněhu. Podařilo se jim nakonec postavit stany? Rozdělali si vařič a uvařili čaj? Ještě před spaním jsem se pokoušel najít v našem skladu, který jsme si na refugiu zřídili, lahvičku Ophtalu. Buď tam nebyla, nebo jsem neměl dost trpělivosti. Vzpomněl jsem si na Gábinu a dal si k lavici hrníček čaje.
Pak jsem se pokoušel spát a při tom jsem čekal, kdy se oči ozvou. Čaj jsem potřeboval ještě dřív, než jsem očekával. Kolem půlnoci jsem si v něm chladil a koupal oči. Ráno jsem nesnesl ani slabé světlo cezené brýlemi. Maestro mi musel oči obvázat obvazem, přes který jsem si stáhl kulicha. Snídal jsem už poslepu.

Až do dvanácti hodin jsme čekali klidně. Potom jsme začali být nervózní. Kluci museli v noci, poté co se počasí poměrně dost zlepšilo, dojít nejpozději za šest hodin k bivaku a sestup by i s nemocnými měl být ještě kratší. Přišli až kolem třetí. Gustav, který je první zahlédl vysoko na sněžném poli, jim šel naproti se sáňkami. Na nich pak přivezli Mníšu až k refugiu. Stěžoval si nejen na úplné vyčerpání, které se zřetelně projevovalo i v jeho hlase, ale i na to, že necítí nohy a ruce. První zběžná prohlídka na refugiu ale obavy z omrzlin nepotvrdila.
Záchranná skupina našla bivak zázračně rychle. Všichni byli ještě zalezlí ve stanech, protože tak brzy nikoho nečekali. Počasí bylo o málo lepší než den předtím, ale mlha byla dost hustá na to, aby hned na začátku sestupu dokonale ztratili cestu. Osm hodin bloudili s obludným nákladem a sotva se vlekoucím Mníšou v čerstvě napadaném sněhu, který jim často sahal až po pás. Dokonce jednou zbytečně ztratili výšku a skoro hodinu museli znovu stoupat.

Až dolů k džípu, který jsme nechali u spodního refugia, mě museli vést. Slepě jsem zakopával o každý kámen a cesta se mi zdála být bez konce. Do auta jsme nasedali už potmě. Za volant zasedl Maestro a mistrně projel i promočeným travnatým padákem, kterého jsme se teď v noci dost báli. Pak mě někdo vedl z auta až do tábora a tam se mě ujala Gábina. Neměl jsem hlad, neměl jsem chuť nic povídat, chtělo se mi jen zalézt do spacáku a schovat do něj i hlavu. Ani spát jsem pořádně nemohl. Celou noc jsem se budil buď bolestí v očích, nebo krátkými blouznivými sny.

......................